Podzimní LeTošení

Blahouš Kluc

Výraz „Letošení“, jestli se nepletu, před mnoha lety vymyslel Broněk a má pár společných jmenovatelů – Letoše a nevšední zážitek vzniklý díky jeho personě. Jsem toho názoru, že co se napíše, může pobavit, ale nejlepší je s ním nějakou tu chvíli zažít.

Jednoho zářijového dne mě zase jednou vyvětral a vzal mě opět na nejmenovaný kopec v okolí Chomutova, kde chtěl konečně přelézt cestu z dílny klasika Kutílka ohodnocenou stupněm IV. Letoš už jí zkoušel čtyřikrát (z toho již dvakrát se mnou) a stále ho nechtěla pustit, přestože je parťák se svou výkonností podstatně výš.

Vláčíme se po turistické cestě a zahneme strmě nahoru do lesa, kde tušíme skalní útvar. Vzhledem k tomu, že sebou táhne i vrtačku, matroš a já nevím, co ještě, tak docela pod nástupem „naší“ cesty funí. Mám neodolatelnou chuť na pivo a i to vytáhne z batohu. Tvářím se docela pobaveně už teď, protože tuším, jaké divadlo bude následovat ... . Letoš na sebe nahází všechny lezecké krámy, naváže se a vyráží do úvodní stěnky, na kterou asi po šesti metrech navazuje ne příliš vstřícně vypadající spárka. Cesta je prosta jištění, takže hlavní úkol je, vnutit tam nějaký ten vklíněnec. Letoš udělá pár rozvážných kroků, a když je nohama sotva 1,5 m vysoko, tak huhlá, že neví, jak dál. Už zezdola je patrné, že je to přímo nahoru nesmysl, tak udělá úkrok vlevo ke hraně. Pozoruju ho, jak mu to v té hlavě šrotuje. Dívá se nahoru a odhodlává se, přemýšlí, kam umístit jištění. Ono není opravdu moc na výběr. Nakonec trochu nastoupá a vydá se vpravo k žebírku, kde se rozhodne umístit friend. „Tak co, jak drží“? „Nic moc.“ „Zkusím ho zatížit zespodu.“ Letoš se vrací ke hraně a já zatáhnu a šup, už letí i s kouskem skály. Předseda se tvářil už před tím kysele, teď je to ještě zábavnější. Zkouší to tedy bez jištění, ale vrací se. Takhle to opakuje několikrát a já už se tlemím, že to naše „sako“ už je na takový početný pokus opravdu pěkně střižené. Předseda začíná přemítat, že by se tam možná hodila skoba. „No, jestli to chceš přelézt, aniž by sis rozlámal kosti, tak ti nic jinýho asi nezbývá.“ „Já ti nevím, kvůli etice.“ Přemítám, že stejně není jistý, jestli je to opravdu ta cesta, o které se mluví v průvodci, protože to nemá se čtyřkou nic společného a skála je poměrně zvětralá a neví, kdy se co ulomí. Nakonec se nechá přemluvit a já mu posílám z batohu skoby a kladivo. Zatlouká do žebírka skobu a já konstatuju, že zatloukání této skoby určitě neznělo podle metodických pokynů. „Zkusím jí zatížit zespodu.“ Letoš mi navolní od hrany lano a já zespoda táhnu. Hm, drží. Tak se zapřu trochu víc a už skoba sviští vzduchem a pěkně mě trefí do levého ramene, až mi i přes několik vrstev oblečení udělá do kůže tržnou ranku. Jsme stejně vyšinutí, takže se oba od srdce smějeme. No nic, je třeba zkusit jinou velikost. Zatlouká tedy další a ta už zní o poznání lépe, tedy alespoň chvíli. „Zkusím jí zatížit.“ „Raději ne, nebo jí zase vytrhneš.“ Nádech a zkouší lézt dál a přichází „stará známá“. „Ty vole, já jsem č...k, jako bych to neznal, zase tady budu hnít jak idiot, místo, abych to vylezl, už je to tady, už mi dochází ...“. „Letošu, jdeš nahoru, nebo dolů?“ „Ufff, ufff, dolů vole.“ Couvá zručně a musí se i přidržet skoby, která toto zatížení naštěstí vydržela. Letoš slézá až ke mně a já si říkám, jestli po té hodině, co byl ve stěně, na to kašle. „Musím získat odstup.“ a jde k batohu, kde se napájí pivka. Já zatím v klidu stahuju lano.

Mezitím se kamarád přesouvá o kousek výš, kde na nás čeká možnost prvovýstupu, ale je třeba navrtat. Z vedlejšího komínku instaluje dva vklíněnce, pak se navazuje a leze kousek, odkud chce vrtat. Sedne si do lana a přidržuje se prsty chytu nechytu, lano jde od něj šikmo vpravo. Znám jeho sílu, ale i tak si říkám, že je to silák, když z takové pozice chce vrtat. Podám mu vrtačku, stále se drží lišty a začíná vrtat. „Ty vole, jak si můžu myslet, že zavrtám z takový pozice?!“ Vrací mi vrtačku, nějak popoleze s vyzutými lezečkami výš a umisťuje frendík a háček o jinou lištu. Pomalu zatěžuje háček, přebírá vrtačku a vrtá. Za chvíli tam má dírku šestnáctku. Přebírám vrtačku, na oplátku mu dávám brašničku s náčiním. Čistí díru štětkou, pak vytahuje vyfukovací hadičku a šup, štětka se válí v listí o několik metrů níž. Dočistí díru, a připravuje kroužek s lepidlem. Já ho natáčím, abych měl vzorový příklad v umisťování fixního jištění. Vtlačí do díry ampuli, vloží tam dřík kroužku a roztloukne kladivem. Po chvíli zjistí, že je díra větší, protože většinou vrtá dvanáctku průměr, takže rychle vytahuje dřík z díry a dává tam další ampuli, kterou následně roztluče, ale první lepidlo už je skoro zatvrdlé, takže i když tluče do kroužku jak v reklamě na horníka, tak nezbývá, než vytáhnout kroužek ven. Zmůže se jen na holé konstatování se svěšenou hlavou: „To je ostuda.“ Opět se chlámu a konstatuju, že to byla metodická ukázka umisťování kroužku. Převrtá lepidlo v díře a na další pokus už opravdu vzorově umisťuje kroužek. No jo, jenže je už bez ampulí lepidla, takže nemůžeme již dát další kroužek, který by se o mnoho metrů výše v holé skále určitě hodil. Žertem mu vyčítám nedostatečnou přípravu, po označení projektu šňůrkou se zase přemisťujeme k původní linii.

Tak opět navěsit matroš, ale teď už parťák ví, že chce jít nahoru. Oblézá skobu a konečně se dostává rukama na poměrně dobrý chyt na začátku spáry, ale ten drží jen silou vůle. Šmatrá rukou po sedáku a hledá tu správnou velikost frienda, noha se klepe, pak se klepe celý, k tomu něco huhlá, ale konečně umisťuje jištění a dostává se nejdřív rukama a poté celým tělem ke spáře. Hurá, ve spárách je už doma. Dolů to stejně nejde, takže vzhůru, což už jen klasicky omrmlává, ale co říká, tomu nerozumím. Něco o tom, že to bylo cavyků. Na vrcholu se raduje, mává rukama a já mám radost za něj, že si splnil dlouholetý cíl a za sebe, že už k této cestě nikdy nemusím. Vylezu cestu na lepším konci a cestu hodnotím jako pěknou linii, ovšem člověk neví, co kdy ulomí. Pak následuje přelezení celého hřebene, u kterého si vychutnám zase já pár citlivých krůčků. Cestou lesem k věcem potkáváme torzo muflona a Letoš si sebou k tomu všemu vercajku přibírá trofej, což konstatuju, že jsem nečekal, že si Letoš z lesa ponese parohy ... .   Blahouš