„Pětka“ přes skobu a nýt bez sedáku až na vrchol Bořně aneb jak (ne)zešílet

Veronika Dvořáková

„Pětka“ přes skobu a nýt bez sedáku až na vrchol Bořně aneb jak (ne)zešílet

Ačkoli nadpis možná napovídá a trochu i mate, že se bude jednat o článek s lezeckou tématikou, nebude tomu tak. Bude spíše o tom, jak jsem během pár dní dokázala(?) nezešílet ze smrště drobných dávek „nepříjemností“…

Vše začalo jednoho příjemného pátečního odpoledne, kdy jsem měla domluveno s Deivi, že půjdem trhat višně (naše mlsné jazýčky se už teď těší na griotku…) a chtěj-nechtěj, počasí se rozhodlo, že se mu chce pršet, a tak pršelo a my skončily s trháním. Možná to bylo dobře, protože jsme byly obě na kole a přeprava více višní by vyžadovala nějaký větší důvtip. Tož jsme nacpaly višně do báglů (samozřejmě v krabičkách a mističkách) a kýble zavěsily na řídítka a hurá odjezd. Jen co jsme urazily vzdálenost od kruháku u Globusu k železničnímu přejezdu na konci Kadaňské, ozval se divný zvuk… a ejhle – píchla jsem duši na zadním kole! Tak co teď, lepení jsme neměly ani jedna a tak vytáčím S.O.S. mobilem mojí mamku záchranářku, ať pro mě přijede i s mou Felicií kombi, do které se vždycky všechno vejde a vešlo. Aneb zatím dobrý, zachráněno.

Druhý den dopoledne jsem si řekla, že nebudu zbabělec a nepojedu přece s píchlou duší do servisu a že si jí pěkně zalepím sama a konečně se to naučím…Tak jsem nejdřív skoukla nějaký ty video-návody na internetu a hurá na to. Sundám plášť a najdu díru – vlastně 3 díry, každá dlouhá 1,5 cm a všechny pěkně u sebe, prostě duše propíchaná skrz naskrz. No nic, mám přece někde ještě schovanou starou duši, tak zalepím tu a dám jí tam. Ale raději ještě zkontroluji plášť a co nenajdu? No přece další díru s oblíbeným rozměrem 1,5 cm… Takže s premiérou lepení nic nebude a já se docela těšila, že se to konečně naučím. Takže přeci jen servis, ale kolik že je hodin? 11:30? No tak to jsem zvědavá, jestli mě ještě vezmou… šup s kolem do auta a hurá do servisu! Spěchám a hups, přejedu odbočku, tak zabočím do další a otáčím se a vyjíždím zpět na hlavní…no a koukám, ona to jednosměrka…smůla střídá štěstí, výjezd z jednosměrky bez nehod, jen si tak sama sobě nadávám, co že jsem to za blondýnu za volantem… Nicméně v servisu mě vzali, ačkoli radost ze mě neměli. Tak mé kolo přišlo k novému plášti i duši. A když už jsem byla v tom víru oprav, rozhodla jsem se, že zjistím, proč mi stále problikává lampička v koupelně. Rozeberu jí a vše ok, tak ještě mrknu na vypínač – tam bude problém, ale vypínač nešel úplně rozebrat, výrobci tam cosi dali napevno, takže k oné závadě jsem nemohla. No co, tak prostě bude problikávat. Zase to smontuji a šup, bylo po blikání a zároveň i po svícení… uuuuf. No co, tak se budu muset při své plánované odpolední vyjížďce stavit ještě v Baumaxu pro nový vypínač… Trasa směr zámek Jezeří a skalky na Jánském vrchu, lezečky a průvodce do batohu a hurá na to! Cesta dobrá, až na pár úseků, se kterými si mé nehorské kolo neporadilo, prostě šlapu a hrabu a stojím na místě. Padlo rozhodnutí, že tudy zpět nepojedu, protože tento hrabavý terén potkávám při jízdě jak z kopce tak do kopce. Tak dojedu k zámku a koukám na odbočku ze žluté turistické cesty na modrou a říkám si, že na tuhle zarostlou jako cestu by nestačilo ani kolo horské… tak se rozhodnu ten kousek vytlačit, protože vím, že dále by tam měla být cesta sjízdná… No energii mi to nepřidá, ale pak se objeví přeci jen jakžtakž cesta a zanedlouho i hledané skalky, tak sesednu z kola a jdu na to. Leč morál, nic moc dopad a výška Svatojánské věže mi dovolí vylézt jen jedinou cestu – Starou cestu od pana Emingra. Sic to byla „jen“ trojka, ale na vybátí se stačilo, takže jedu dál hledat nějaké méně nebezpečné kameny… Něco najdu, dle průvodce by tam měla být i knížka, ale zdá se, že jsem našla něco jiného a čas už mě trochu tlačí, takže větší průzkum zavrhuji a jedu dál a jedu (spíš se plazím), cesta je pořád a pořád jen do kopce a vhodná spíš pro horské kolo a jak už jsem bez energie (sváču jsem nevzala), tak jsem ani nezastavila u dalších skalek, ačkoli se mi líbily a jedu dál. Dojedu k hájence v Červené jámě a jen si postesknu – to jsem teprve tady… tak šlapu dál a dál a míjím Jedlák a při pohledu na ten krpál rychle zaháním šílenou myšlenku, že bych si snad ještě vyjela nahoru a dál supím až na Lesnou. Už je po osmé večer a není moc teplo, vyhrabu z batůžku tenkou mikinu a doufám, že při sjezdu nezmrznu. A tak jedu a jedu, míjím Boleboř, míjím Jindřišskou a najednou slyším divný zvuk…kouknu na kolo a…ne! To ne! Do …! Neuvěřitelné se stalo skutkem a já mám opět píchlé kolo – ono zadní s novým pláštěm. A samozřejmě opět žádné lepení u sebe (neponaučitelná se poučila, od té doby bez lepení ani kilometr!). Co teď? Tak zas hrábnu po telefonu, že zavolám S.O.S. podruhé. No a v telefonu žádný signál, uf. Tak hodím kolo na rameno a jdu za signálem. Hurá signál! Sundám kolo a ulevím otlačenému rameni a volám – mamka záchranářka tentokrát co by řidička po sklence vína nepomůže, brácha po sklence piva také ne a tak to pokračuje, až zkusím Deivi, která právě vystoupila z busu na Palacké, ale auto má v servisu a tak mě napadá, že by mohla ke mně domů skočit pro mé auto, ale sotva to dořeknu, nahmátnu v kapse od batohu klíče od onoho méha auta… a tak se mě zmocňuje zoufalství… ale nakonec na její radu zkouším Petra Brandla a hurá! Zdá se, že jsem zachráněná a tak dojdu na smluvené místo a už jen čekám a potkávám pokladní z Globusu při cestě z práce a pak jí vidím znovu jak venčí psa, tak aspoň chvíli klábosíme o ničem. Doma zvládnu už jen sprchu a pak už jen tupě zírám na televizi na Piráty z Karibiku (no na film jsem se nedívala ani nepamatuju – měsíce, nebo snad i roky…) a psychicky i fyzicky vyčerpaná usínám…

Neděle vypadá v pohodě, dopoledne sice do práce, připravit nějakou výzdobu do divadla na firemní raut, kam pak večer půjdu jakože na zábavu, ale čeká mě přeci pěkné odpoledne – v plánu je boulderování na Trampských skalách s Přémou. V práci tedy pobalíme věci a jdeme si pro firemní vůz, je nás tam 5 a nikdo netuší, jakým způsobem se otvírá kufr – nikde žádné tlačítko ani páčka (hned jsem zavzpomínala na loňský rok, kdy jsme pro změnu netušili, jak nastartovat, prostě každý rok jiné auto a jiné pastičky…). Záhadu vyřešil jeden z údržbářů – stačilo zmáčknout znak Volkswagen a kufr se otevřel… no možná jsme i někoho z okolních zákazníků pobavili… Když jsme dojeli na místo, uvědomili jsme si, že nám něco chybí, tak jsem si dala ještě jednu projížďku, ale to nic, to se přeci stává… Nafukovali jsme balonky a jak na potvoru pořád praskaly, večer na rautu z toho pak měly moderátor i zaměstnanci zábavu a tipovačku, kolik jich asi tak vydrží… Dozdobeno a hurá na skály. Vylezli jsme pár cest (asi 3) a začalo pršet a tak jsme seděli pod Vozembouchem a čekali a čekali. Přestalo, ale skály byly jak mejdlo, tak bylo po lezení, takže plán B, turistika k Citeře. Tam jsme neodolali a vylezli jsme aspoň sestupovkou sólo nahoru a dolů, ale i tak to byl adrenalin jako blázen, no jo mejdlo. Nevypadalo to, že v lese to hned tak vyschne, takže náhradní plán už C zněl Čekárna a pivo, kde jsem se trochu sekla a přišla pozdě na raut – ten byl jako by tam nebyl, jen pár zákusků a salám, nezbyla na mě ani tombola…a to byly tentokrát pěkný ceny. Tak alespoň program byl pěkný, bylo na co koukat (hudbu raději nekomentuji…) a na terásce se grilovalo maso, tak kručící žaludek naštěstí nezůstal prázdný.

V pondělí vyrážím do práce autem s plánem, že večer si kolo opravím. Po nějakých nezáživných domácích pracích se tedy vrhám na opravu. Vyndám kolo z garáže, sundám plášť, no zapomněla jsem sundat kolo, jinak tu duši asi nevyndám, že… takže sundám kolo, vyndám duši, najdu díru, zalepím díru, vrátím duši, nafukuji duši a co to? Opět slyším ono sssssssss…. No do háje! Syčí mi od ventilku, takže si myslím, že je vadný ventilek. Nezbývá než opět vyndat duši. Ventilek je v pohodě, tak hledám a najdu další dírečku, ok, zalepím jí, ale je mi divné, že obě díry jsou na vnitřním obvodu duše, takže zkontroluji ráfek a zjistím, že jakýsi plastový proužek (odborný název opravdu netuším), který je mezi ráfkem a duší, je popraskaný – odtud dírky. Takže jsem si s pomocí stříbrné hasičské pásky zalepila onen proužek a zase nasadila duši i plášť. Nafukuji kolo a co to slyším, zase sssssssssssss. No to není možný! Kde se stala chyba? Rozbila se mi pumpička! Říkám si, za co… Takže jdu šmejdit do garáže a po chvíli nacházím starou klasiku –rozvrzanou pumpičku se šlahounkem a pumpuju a pumpuju a pumpuju…no zítra to na nějaký benzině dofouknu. Nasadím zpět kolo a řetěz a čeho si nevšimnu? Prasklý držák na láhev a k tomu prasklá koženka (či co to je za materiál) na sedačce! No není možná! Takže zítra se opět projedu do servisu pro držák… Dnes to stačí, směr koupelna a očista a v koupelně po rozsvícení náhradní lampičky to zapraská a zhasne! Tak to už by snad stačilo, vzdávám se, zapaluju svíčky a snažím se relaxovat ve vaně, nemohouc pochopit, co je to za období….

V úterý vyrážím do práce na kole otestovat, jestli záplaty na duši vydrží a s sebou beru jak jinak než lepení a pumpičku… Vydrželo, stavím se ještě pro držák na láhev, vyměním a hurá otestovat kolo do terénu. Směr Radenov a Holubí skála a Drobečci, lezečky a průvodce opět do báglu. Drobečky ne a ne najít, GPS souřadnice mi na mapách cz ukazují úplně jinam, než je psaný popis, tak zkusím najít Holubí skálu, to se daří a tak jí oblejzám, na 1 cestu (překvapivě tu nejtěžší) si netroufám, protože jsem tam sama a nechci riskovat, ale i tak mě má smůla neopustí. Přede mnou tam kdosi na tyčku, na které drží knížka, namontoval lodním uzlem lano s uzly, aby se člověk mohl přidržovat při sestupu – či výstupu… A nad uzlem teprve drží knížka. Ale musí se dávat pozor, aby lano zůstalo u skály, nezvedat ho nahoru. Tak jsem si takhle asi 4x ulehčila sestup přidržováním a po páté, když už jsem získala jakousi rutinu, jsem se na chvíli „zamyslela“ a šup lano vylétlo nahoru, tím pádem vyletěla i knížka kamsi do prostoru a taktéž já. V tu chvíli bych si nafackovala nehorázným způsobem…Naštěstí to na zem bylo asi 2 m, takže jsem dopadla na nohy do dřepu bez jakéhokoli zranění, ale pěkně mě to vyškolilo. Co se může stát jenom kvůli nepozornosti… Napadaly mě spousty nadávek na vlastní osobu. To bylo trochu znamení, že mám opustit skálu a odebrat se ke kolu. Takže jsem sešla do údolí, tam se ocitlo jakési stavení, které jsem předtím nepotkala a už mi bylo jasné, že je něco špatně. No nic, přebrodím potok a lezu do kopce a ejhle – silnice, ale jiná, než po které jsem přicyklila. Ale né! Po chvíli zamyšlení jsem si uvědomila, kde jsem a poklusem jsem se vracela k místu, kde jsem měla v trávě ukryté kolo doufaje, že ho tam najdu. A našla. Takže vracečka domů. Jak tak jedu, opět jsem si vzpomněla na Drobečky, přeci jen bych je ještě mohla zkusit najít. Samozřejmě po pár odbočkách na lesní cesty úspěch nepřišel a tak jsem se vrátila zpět na silnici a jela jsem domů. Jak tak jedu, objevila se přede mnou cedule „Šerchov“. V domnění, že potkám ceduli „Blatno“, jsem byla opět poněkud překvapena… Kdo dokáže zabloudit tolikrát v tak krátkém časovém rozmezí… asi jen já. No dobře, tak pojedu domů tudy, vždyť je to dobrá cesta.

Na středu jsem se dost těšila, v plánu byla Bořeň s Ivánkem, bylo pěkně a na laně už jsem nelezla ani nepametám… Tak jsme po práci vyrazili a já tak Ivánkovi vyprávím, co se mi teď posledních pár dnů děje, jak se mi ta smůla lepí na paty. Cestou jsme se stavili v Hudy, kde jsem si spokojeně koupila vosk na boty, a už hurá na Bořeň. Po zaparkování přišla chuť na pivko, tak jsme si mysleli, že dáme jedno a půjdem lézt. No bohužel měli havárii vody a zavřeno. No nic, takže jdeme – cílem byla Bašta, která není daleko od chaty. Došli jsme, vybrali si cestu Kámen na kameni za 5 a začali vyndavat věci. A jak tak vyndavám věci a vyndavám a vyndavám, tak mám už všechno venku a – nemám sedák! No paráda, tak jsem byla rozmrzelá opět, Ivánek mě uklidňoval, že je stejně unavený po práci, že mu nevadí, že nepolezem, ale mě to vadilo, že jsem nám zkazila odpoledne. Tak jsme si dali aspoň turistiku na vrchol Bořně, já dobrovolně s batohem plným matroše a lana, jakože trénink. Než jsme došli, vypotili jsme tak hektolitr potu. Nahoře bylo fajn, pokecali jsme s několika příjemnými lidmi, odpočinuli si a zapsali jsme do čerstvě vložené vrcholové knihy, jak jsme lezli „pětku“ přes skobu a nýt bez sedáku až na vrchol Bořně. A jeli jsme zpět do Chomutova „pro změnu“ trhat zase višně. Tak mě napadlo, že snad višněmi to začalo a višněmi to i skončí…

Dalo by se říct, že skončilo, ale jedna třešnička na dortu ještě zbývala – na odpoledne byl domluvený opravný výlet na Bořeň, ale Ivánkovi se udělalo nevolno a tak jsme zůstali jen 3. Změnili jsme tedy plán na Kočku, ale zjistila jsem, že pro mě to úplně dobrý plán nebyl. Bylo hrozný vedro, potily se ruce a nějak mi to vůbec nešlo. Psychicky „posílena“ zážitky z právě uplynulých dní jsem nakonec téměř nedolezla ani krásnou Cestu dlouhých nosů, kterou jsem již v minulosti lezla. Dostala jsem strach a úplně se sesypala a chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala dál. Prostě na mě dolehly všechny ty malý a vlastně nepodstatný útrapy z celého týdne a vyústily v proud slz (překvapila jsem tím i sama sebe a už to nechci zažít, na skály jen s čistou hlavou). A tohle už je určitě konec… Co z toho vyplývá? Život je krásný, křehký a plný velkých i malých nástrah. Já se docela poučila každým dnem. Přeju všem hodně štěstí na skalách i v životě! J