Kvakeři si chrochtají!!!

Blahouš Kluc

6.11.2007

Další šílenost?! proč ne. Dívám se ráno z okna, prší, v pořádku, to jsem čekal. Přesto jsem rozhodnutý jet na kole po jedné hodině za Letošem do práce, zde ho vyzvednout a pokračovat na Jezerku, kde si vylezeme nějakou krásnou cestu.

Jsem u Letoše, chvíli neprší a my doufáme, že se počasí nadobro pro dnešek umoudří. Dojíždíme pod kopec, za velkým kamenem zanecháváme kola  a pokračujeme do svahu ke skalám, který je pokryt mokrým listím. Najednou mi uklouznou nohy (to už je můj zvyk koukám) a jedu po boku ze svahu asi tři metry, než se chytnu stromku. Letoš to komentuje klasicky a s úsměvem :´´ Takovéhle sračky jsou všude v horách, ale ne všude je strom´´. No nic, přežil jsem to a můžeme pokračovat.

Vybrali jsme si cestu Jižní stěna 3 v masivu č. III, cesta má vést zářezem a nástup je na pravé hraně stěny. Nám se to však nezdá, tak se Letoš ustrojí a nastupuje ze středu stěny, v důsledku toho traverzuje šikmo vpravo nahoru, až se konečně dostane k zářezu. Jaký to div, když se předseda u zářezu zastavuje a já jen vidím, jak vymýšlí nové a nové jištění. Najednou začíná pršet a to vydatně. Prvolezec postoupil jen o kousek dál a já již řádně promočený po 20-ti minutách nabádám Letoše ke zpětnému chodu. Letoš přeřve průtrž mračen a skromně mi oznamuje, že už se není schopen vrátit. Směju se a směju se moc. Trojka a on tam vyvádí takové věci. Po chvíli mi sděluje, že našel skobu a přitom se napájí pramínkem vody, který stéká z převísku. A aby nám nebylo smutno, tak celé to divadlo doprovodí mohutné zahřmění. Po asi hodině a půl prvolezec dosahuje bez pádu vrcholu a tvoří štand pomocí stromu. Rád bych se sebral a utekl domu, ale pak bychom sotva v traverzové cestě vysbírali náš matroš.

Takže jdu v pohorkách, přece si nezmočím lezečky, a už se tolik nesměju, hned na začátku mi na skloněné klouzačce ujíždějí nohy, ale nakonec vybruslím k prvnímu jištění. Traverzuju, jedná se o pěknou cestu, ale ve fáračkách se na mokrých šikminkách necítím vůbec jistě. Pěkně mi do toho lije a já si se strachem uvědumuju, že jedno jištění vypadlo, tím vznikla osmimetrová mezera. Jestli smrknu dolu, tak to bude vozembuch jak střiženej, neboť traverz lemuje pěkně svah ve výšce asi 5 metrů. Dostávám se k zářezu a posílám na tvůrce cesty hromy blesky, protože tato linie nemá s trojkou nic společného. Vodu už neřeším, žádný chyt pro zmrzlé prsty nevidím, tak zasunu do spárky žábu a vybírám jištění. Nastoupám výš a zde už není ani ta spárka, ale nade mnou se nachází malý převísek. Nezbývá než se vzepřít na nejistých nohách a zaklínit hlavu do převisu. Letoš se náramně baví a fotí ostošest. Další postup se mi zdá býti silně nemyslitelným. Koukám do zářezu a vidím jen velice tupý sokol, v pravé stěnce jsou dva výčnělky, vím, že je musím využít. Jsem rozhodnutý nespadnout, tak bojuju ze všech sil, poslední metr cítím i tah v laně ze strany jističe. Dosahuju Letošovu pozici a mocně oddechuju.

Dlouho nemeškáme a já jištěn pokračuju opatrně bahnem a trávou na vrchol, kde odjistím druholezce. Zabalíme lano a spěcháme po svahu ke svým věcem, po listí si několikrát oba zopakujeme skluzavku. Ani netřídíme v dešti materiál, naházíme každý kdo co má do batohu, já k tomu desetikilové lano a rychle ke kolům. Cesta za tmy byla pro mě už utrpení.

Ve sklepě u Letoše nechávám lano, zahřívám se slivovicí a spěchám domů. A abych to měl opravdu výživné, tak jsem kilometr před domovem píchl. Promrzlý a mokrý docházím domu, ale jsem si jistý, že se mi hranice mých možností o trochu zase posunuly.

                                                                                              Blahouš