Dolomity

11.-18.9.1999
Autor: Bohouš Dvořák

Via ferraty aneb klettersteigy jsou dobře známy vysokohorským turistům, méně pak běžné veřejnosti. Pět kamarádů z Horoklubu si vyzkoušelo náročnost šestidenního maratonu na šesti černých ferratických cestách. Na vysvětlenou. Via ferraty jsou cesty menší nebo větší horolezecké obtížnosti vedené v exponovaném terénu, ty těžší pak na nejvyšší alpské vrcholy. Tyto cesty jsou jištěny trvale zabudovanými ocelovými lanky. V průvodci jsou rozlišovány i barevně (jako lyžařské sjezdovky) - nejlehčí modré, pak červené, černé nejtěžší. Rozdíly v náročnosti jsou značné. K jištění je nutný horolezecký úvazek s lanovou brzdou, přilba. Klasické české podceňování na černých ferratách vezme za své. Ty již vyžadují značnou obratnost, sílu a horolezecké zkušenosti.
My jsme si chtěli užít sportovního lezeckého výkonu, ale také poznat krásy těchto nádherných bílých hor. Obojího se nám dostalo nadbytek. Přálo nám počasí, slunce a modrá obloha nás provázely až na 3000 m vysoké vrcholy těchto "teplých" hor. Naše první dvě cesty vedly na horský masív sk.SELLA s vrcholem Piz Boe 3 152m. Jeho obvod má několik km a okraje jsou kolmo "useknuté" do propastných hloubek a s nádhernými vyhlídkami. První trasa byla těžká a přitom nádherná výhledy na masiv Sasso Lungo a do hlubokých zelených údolí nad Bolzanem, kde ještě žijí původní obyvatelé - Ladínové. Známe je pro jejich vynikající řezbářské umění.
Přesto obzvláště druhou cestu na Sellu můžeme doporučit jako technicky (lezecky) nejtěžší z celého týdne. Pod sebou jsme měli horské hřebeny, jimž vévodil vrchol Marmolady 3342m, nejvyšší v Dolomitech s bílým ledovcem, stékajícím ke třpytící se hladině jezera Fedaia ve 2050m. Tam byly naše další cíle. Nejvyšší vrchol Marmolady a sestup po ledovci (v mačkách) s převýšením 1300m (lanovky jsme ze zásady nechávali jen pro nouzi nejvyšší). Ve slunci příjemně chladnější trasa byla pro dva z nás napravením neúspěchu před třemi lety, tenkrát je počasí vyhnalo a ztrestalo jejich pokus prodřenýma kalhotama neplánovanou jízdou po ledovci.
Hřebenem Padonkamm sopečného původu nad zelenými loukami na sev.straně jezera Fedaia nás vedla fer.Trincée. Její vzdušný začátek s výhledy z rozeklaného hřebene byl fascinující, část uprostřed zahrnovala pozůstatky opevnění a závěr vedl minovými tunely a štolami v masivu děravém jak ementál. Vše z války 1914-18. Jeho vrcholem Mt.Mesola trasa končila a my jsme mohli vychutnat sestup po horských loukách. A zde 2400m n.m. se páslo stádo koní. Skamarádili jsme se a stálo nás to mnoho filmu. Koně jsou krásní. A nebyly to naše první "lovy beze zbraní". Na Selle nám pózovalo stádo kamzíků i s mladými. Nechali mne přiblížit až na 4m. V další etapě našich výletů jsme ještě obdivovali "městečko" svišťů nad údolím Contrin pod Marmoládou. Do tohoto údolí jsme sestupovali po zdolání vrcholu Il Collaz 2713m fer. dei Finanzieri z údolí od Canazei 1517m. Tato ferrata je krásná, těžká, ale i objektivně nebezpečná mnoha volnými kameny. "Vyšlápli" jsme ji se skupinou anglických dívek, které vedl zkušený horal. U kříže a vrcholové knihy se v dobré náladě rušně procvičovala angličtina. Kupodivu ani jeden z nás netestoval přilby svých bližních pod sebou, padajícím kamenem. Byli jsme opatrní. Ještě dlouhý ale krásný sestup přes sedlo a rif.Nikola a rif.Contrin. A přejezd do skupiny Pale di San Martino. Ten den byl program narvaný. Večeřeli a myli jsme se u říčky na cestě. Koupele v horské ledovcové vodě jsou pro unavené tělo vždy vzkříšením. Stany jsme stavěli nedaleko Passo Rolle již za tmy. Ten večer jsme pili poslední kotlík horkého svařáčku, léčivého to moku, doporučeného pro chladné horské večery. Režie ranního svižného rituálu, přípravy, snídaně a balení, byla tentokrát ve znamení blížící se fronty. Hory byly zahaleny v mracích. Ale nepršelo.
Ferrata Bolver-Lugli nebyla tak těžká, ale lezli jsme do mraků. Na vrcholu Cima della Vezzena 3192m začalo sněžit. Sněžit, to je dobré, ale v sestupu se sníh měnil v déšť stále vytrvalejší. Strmé křivky náročného sestupu od chaty Pedrotti nám po ohlédnutí zpět pokrývaly potoky a vodopády valící se z hor. Prošli jsme v hodině dvanácté. Hlasování u auta pak bylo vcelku jednoznačné. V září zde fronta nebude na den, odjíždíme. Ještě tři ferraty ve sk. Pala zůstaly námi nedotčeny. A mnoho dalších v obrovské oblasti Dolomit a Alp. Neboť Dolomity jsou těmito cestami pověstné(ty první vznikly na trasách bojů 1.svět.války), jsou však i v rakouských a německých Alpách. Doporučujeme. Umožňují zdatným turistům dostat se do míst, vyhrazených pouze horolezcům.
 
 
P.S. Text a obtížnosti vztahujte k vysokohorské turistice nikoli k horolezeckým cestám. Náročnost ferrat je hlavně v dlouhodobé fyzické zátěži. Zkuste si jako my "vyšlápnout" (ale také sestoupit) za šest dní cca 10 výškových km.