MEXICO 96

Martin Lendvorský

Když měl našinec v dobách minulých možnost vycestovat pouze  směrem východním byl celkem spokojen. Po uvolnění hranic se  naskytla možnost poznat i jiné kraje . A protože s jídlem roste  chuť, začne po čase zvažovat možnost podívat se i mimo Evropu.

Od úvah a plánů je však ještě dlouhá cesta k realizaci. A tak až  zhruba po pěti měsících příprav, shánění informací, vybavení  a hlavně financí dne 7. března 96° přesně v 11 00 hodin naše  šestičlenná výprava odlétá směr vzdálené a pro nás tajemné Mexiko.

Cílem této malé výpravy s horolezeckým zaměřením, složené, až na  jednu "pražskou" vyjímku ze zaměstnanců Severočeských Dolů a.s.-  DNT, jsou čtyři nejvyšší vrcholy Střední Ameriky sopky Ixtaccihuatl  (5 286 m n.m.), Popokatépetl (5 482), Pico de Orizaba (5 746  - třetí nejvyšší vrchol Severní Ameriky) a také Volcan Nevado de  Toluca (4 583).

Měsíční putování začíná po hektickém balení naložením početných  zavazadel a tím vyplněním celého úložného prostoru prý velkokapacitního mikrobusu, cestou na pražské letiště. Odtud pokračujeme po vyřízení  celních formalit směrem na Frankfurt.

Ani se pořádně nestačíme porozhlédnout z okénka letadla po naší  malé zemi, spořádat podávané občerstvení a již přistáváme. Ve  Frankfurtu máme první potíže s našimi zavazadly.  Pracovnici letištní kontroly se zdají naše „příruční“ zavazadla  příliš těžká (a to netušila co všechno je naloženo v nákladovém  prostoru). Nakonec jsme přece jenom vpuštěni do obřího Boeningu  747, který musí nutně při letu porušovat nějaký přírodní zákon, jinak nelze jeho pohyb vzduchem vysvětlit. Po chvilce startujeme k dvanáctihodinovému letu přes Atlantik směrem na Grónsko, Labrador a dále na jih přes celé Spojené státy americké s cílem v Mexico  City. Když začínáme klesat uvědomujeme si i z ptačí perspektivy  obrovskou rozlohu tohoto snad největšího města na světě. Samotné  město bez přilehlých aglomerací má dva a půl násobek počtu obyvatel  České republiky. Velikost města vynikla později, kdy jsme ho projížděli autem a veřejnou dopravou.

Po přistání nás kromě na tuto roční dobu pro nás nezvyklé  teploty (večer v 19 hodin cca 25OC) překvapuje způsob provádění  celní kontroly. Každý z pasažérů stiskem tlačítka losuje o průběhu  jeho celního odbavení. Rozsvítí-li se mu na semaforu zelené světlo,  prohlídka se nekoná, popadne svá zavazadla a je vpuštěn do víru  velkoměsta byť by měl v zavazadle cokoliv. Červené světlo naopak  znamená vykládat z pracně zabalených batohů vše na kontrolní pult,  kde celníkům nic neunikne. Tak se také stalo, že jsme přišli hned  na začátku o něco málo z našich potravinových zásob. Většina však  byla díky zelenému světlu zachráněna. Nyní zbývalo již jen našich  18 (slovy osmnáct) batohů uklidit do ústraní a přečkat noc do té  doby, než bude otevřena půjčovna aut. Orientovat se v tak obrovském  městě není nijak jednoduché a v Mexiku už vůbec ne. Trvá nám,  i díky naší sporé španělštině, dvě hodiny, než kdesi "nedaleko"  letiště nacházíme inkriminovanou půjčovnu, kde jsme měli  telefonicky předjednáno pronajmutí vozu. Jen velice málo Mexičanů  zná cizí řeč a stejně tak máloco předem dohodnutého zůstává delší  dobu v platnosti a tak, i zde bylo dojednávání dalších podrobností  velice obtížné. Nakonec se však přece jen, kdy jsme ,kromě zálohy,  celkem odvážně zanechali jako zástavu i naše zpáteční letenky,  odjíždíme s na místní poměry luxusním vozem pro zbývající členy  expedice, kteří hlídají na letišti naše zavazadla.

Hned u letiště s setkáváme s něčím, co z domova neznáme. Jde  o tzv."topes" a "vibradores". Topes připomíná betonový sloup padlý  napříč vozovkou a do poloviny vtlačený do země. Vibradores je jen  jeho o trochu mírnější verze ve formě řady příčných kanálků  v betonovém pruhu přes silnici. Obojí hrozí při vyšší rychlosti  minimálně uražením nápravy. Jak záhy zjišťujeme, nejedná se  o mimořádné opatření před letištěm. Topes a vibradores nahrazují  a to i na těch nejneočekávanějších místech celkem spolehlivě po  celém Mexiku naše dopravní značky pro omezení rychlosti.Co nejrychleji odjíždíme z velkoměsta, kam se chystáme vrátit až  po měsíci.

 

Vydáváme se do známého archeologického naleziště Teotihuacan,  abychom si prohlédli největší pyramidy na americkém kontinentě  a současně začali s aklimatizací, neboť již hlavní město je pro  našince poměrně vysoko - 2 200 metrů nad mořem. Ještě ten týž den  navečer dojíždíme do vesničky San Rafaelo (vesnička s pro nás  nezvyklým počtem asi 16 000 obyvatel). Na konci na zdejší poměry  sjízdné silnice, nad obcí rozbíjíme svůj první základní tábor ve  výší 2 750 m n.m., který bude naším východiskem pro dosažení  prvního vrcholu Ixtaccihuatl (5 286 m n.m.).

 

 Určit výšku hor je  v této oblasti se ukazuje značně problematické. S počtem pořízených  map a prospektů stejně rychle přibývá rozdílných údajů o výšce.  Proto zde uvádím jakýsi průměr hodnot, případně pokud se podařilo  najít ve dvou mapách stejný údaj, tak jsme mu uvěřili.

Druhý den v rámci aklimatizace vystupujeme do 3500 m a hledáme ve  dvou skupinách přístupovou cestu pod vrchol. Hlavně první skupina  díky původní nepřesné informaci o směru přístupu pod horu poznává  značnou oblast podhůří.

  

Večer určujeme taktiku výstupu, pokud tak lze nazvat naše  dohadování, jak uhlídat základní tábor před nájezdy zvědavých  domorodců. A tak konečně další den vyráží první skupina ve složení  Jožo, Martin a Jogín směrem k Ixtaccihuatlu, aby po celodenním  úsilí na překrásném palouku nad, u nás nezvyklou hranicí posledních  stromů, ve výšce 4 100m založila postupový tábor . Po "prohýřené"  noci, kdy se ukázalo, že to s naší aklimatizací není až tak růžové,  pak skupina hned za svítání pokračuje ve výstupu. Terén se stává  poměrně obtížný nicméně postup není možno jakkoli jistit, proto  postupujeme individuálně. Zhruba v poledne jeden člen skupiny  dosahuje vzhledem ke sněhovým podmínkám poměrně exponovanou cestou  vrcholu. Druzí dva končí po štastném pádu na ledovci v pěti  tisících metrech svůj postup s konstatováním, že zdraví je  přednější. Martin a Jožo téhož dne sestupují až do základního  tábora, aby se ujali dozoru nad táborem. Další den tak druhá  skupina - Ivan, Fery, Miloš - může vyrazit do postupového tábora,  kde má, stejně jako první skupina, problémy s vodou, s místními  polodivokými psy a samozřejmě s dechem. Ráno se vydávají po  informacích o problémech první skupiny jinou cestou po jižnímu  pilíři k vrcholu. Feryho zmohla nezvyklá výška . Ivan s Milošem  pokračovali dál, aby obhlédli pilíř a možnou cestu, avšak ve 4 800  m končí u kolmé stěny. Následuje návrat do postupového tábora, jeho  likvidace a ještě týž den navečer se všichni scházejí v základním  táboře.

  

Následuje důkladná očista, nezbytná dezinfekce útrob zatím ještě dovezenými destiláty, spojená s celovečerním zhodnocením prvního cíle výpravy. Další den následuje balení základního tábora a odjezd  pod "Popo". Vzhledem k tomu, že z Ichty jsme viděli, že "obláček"  nad Popo není tvořen vodní párou, ale poctivým sopečným popelem  nejsme příliš překvapeni zákazem výstupu na vrchol. Popo tak  sledujeme z uctivé vzdálenosti a při pohledu na valící se dým  z kráteru konstatujeme, že oficiální zákaz je jaksi navíc, stejně  by nás tam nikdo nedostal.

Nezbývá nám, než odjet na přes 300 km vzdálenou Orizabu. Cestou  navštěvujeme zajímavé město Puebla a projíždíme rychle se měnící  krajinou, přes horské lesy, podhorské stepi, polopoušť nazývanou  trefně "Tierra caliente" (Horká země).

V horské vesničce Hidalgo (3 400 m) nacházíme útočiště pro náš  základní tábor na dvoře místního rolníka. Zde teprve poznáváme  chudobu mexického venkova na vlastní oči. Jedinými zděnými nebo  spíše kamennými stavbami ve vesnici je škola a kostel. Ostatní  stavby jsou převážně ze dřeva. Jediný obchod ve vesnici se nám daří  nalézt v polorozpadlém stavení až s pomocí místních znalců. První  skupina v pozměněné sestavě se, již poměrně dobře aklimatizována,  vydává hned následující den k Pico de Orizaba, aby po celodenním  pochodu ve výšce 4 600 m na kamenném ostrohu v úbočí hory postavila  postupový tábor.

  

Ráno se probouzíme již kolem páté hodiny a po skromné snídani  s vyrážíme s rozsvícenými čelovkami nahoru. U nástupu na ledovec  nasazujeme mačky a v pěti tiscích metrech se ledovec mění  v nepříjemně strmé firnové pole skrývající vlastní ledovec.  S přibývajícím slunkem a výškou je výstup čím dál tím únavnější.  Tlak vzduchu je v těchto výškách již poloviční než u hladiny moře.  Člověk si vsugeruje, že patnáct kroků není zas tak mnoho, ale tělo  si po osmi vynucuje přestávku. Martin dochází jako první na vrchol  a natáčí videokamerou příchod Ivana a Joži. Odměnou za nekončící  namáhavý výstup jsou překrásné pohledy do krajiny s převýšením přes  3 000m a pohled do naštěstí klidného kráteru na vrcholu.

 Dolů to jde již podstatně lépe. Ivan zůstává jako hlídka  v postupovém táboře, Jožo s Martinem sestupují níž a na hranici  lesa se jim podaří přesvědčit domorodce, aby je po cestě-necestě  svezl na korbě svého náklaďáčku nezjistitelné značky a stáří do  základního tábora. Oba posléze konstatují, že méně fyzických  i psychických šrámů utrpěli při výstupu než při této dobrodružné  jízdě. Druhý den vystupuje za Ivanem druhá skupina, aby přečkala  v postupovém táboře silnou vichřici a další den rovněž kompletní  vystupuje na třetí nejvyšší vrchol severní Ameriky.

  

Nyní zbývá podle plánu již jen méně náročný vrchol Volcan Nevado  de Toluca, ale musíme si odpočinout. Odjíždíme z téměř šesti tisíc  metrů nad mořem do nulové výšky u hladiny Atlantiku ve Veracruzu. Ráz krajiny se rychle mění a s ubývající výškou přibývá  vegetace. Záhy ochutnáváme první čerstvý kokos a jiné pro nás  exotické pochutiny. Z Veracrusu pokračujeme dále na jih. Projíždíme  subtropickým pobřežním pásmem středního Mexika s malebnou  kopcovitou krajinou, ve které půl dne pátráme po v mapě označené  archeologické pamětihodnosti "Tres Zapotes". Naše pátrání ukončuje  hlídka protidrogové policie, které je náš třetí průjezd jejím  stanovištěm natolik podezřelý, že se rozhoduje pro důkladnou  prohlídku. Po té co kromě podezřelých nebo spíše neznámých českých  cigaret nic nenachází, informuje nás, že cesta ke zmíněné  zajímavosti vede po cestě, na které parkuje jejich vozidlo. Po  návštěvě "Obřích hlav" kultury Olméků v Tres Zapotes pokračujeme  v cestě. Projíždíme nekonečnou rovinou s kokosovými hájemi,  banánovými, třtinovými plantážemi a se "zlatem Mexika" s ropnými  poli.

Krajina se náhle mění, z roviny vjíždíme do prozatím menších  kopečků, které jsou však již pokryty pravým tropickým pralesem. Zde  nacházíme po třech dnech cestování za úmorného vedra oázu klidu  a míru. Kaskáda vodopádů zde dala vzniknout útulnému turistickému  středisku, jehož kouzlo je umocněno napuštěným bazénem (který část  výpravy v první chvíli považuje za přelud v důsledku přehřátí  organismu) a tím, že kromě nás a správce zde nikdo není. Klid  vyplývá ze skutečnosti, že přístup k místu je pouze po 10 kilometrů  dlouhé prašné cestě, vylučující přístup autobusů a snad i běžných  osobních vozidel s méně otrlým řidičem.

 

Poté navštěvujeme údajně zakázaný stát Chiapas, známý svými  revolucionáři včele se Zappatou. Méně známé jsou jeho krásné  památky a přírodní útvary v San Christobal, Palenque, Aqua Azul  Summiredo a na dalších místech. Několikrát se dostáváme do kontaktu  s vojáky federální armády, protidrogovým komandem. Jednou jsme  v horách dokonce zastaveni pochybnou skupinou ozbrojenou pistolemi  a samopaly, která nás vyžaduje benzín nebo peníze (nikoli peníze  nebo život - ale to je možná jen volný výklad našeho překladu).  Naštěstí se všechny tyto kontakty obešly bez následků a my se po  průjezdu Chiapasem konečně dostáváme až k samému Tichému oceánu,  kde necháváme naplno propuknout svou vnitrozemskou povahu při  koupání v jeho průzračných vodách. Po prohlídce mnoha dalších  památek, města Acapulca a hornického městečka Taxco se konečně  vydáváme k směrem na vulkán Toluca.

 

Horská cesta nám umožňuje vyjet autem až do výšky 3 800 m n.m.,  což nám ušetří jinak celkem nezáživný a hlavně v místním podnebí  namáhavý dlouhý nástup. Počasí nám přeje, a tak celkem nalehko  vyrážíme nejdříve ke kráteru, do kterého sestupují čtyři z nás a po  jeho druhé straně začínáme stoupat k vrcholu. V jednom místě  scházíme nechtě z obvyklé cesty a pokračujeme několik desítek  výškových metrů lezeckým způsobem stěnou. Není sice náročná, ale  nemáme žádné jištění a stěna je značně lámavá, jak trefně  poznamenal jeden z nás, že je jako knihovna, vytáhneš (knížku)  kámen ze stěny a zase ho vrátíš nazpět. Po dosažení vrcholu se  rozhodujeme, že přelezeme celý rozlehlý kráter kolem dokola. Nebyl  to asi moc dobrý nápad. Okraj kráteru je hodně rozsypaný a členitý.  Stále scházíme dolů a opět stoupáme a sjíždíme suťovisky. Na  několika místech jsou i zbytky nepříjemného ledu. Na jeho konci  sestupujeme k autu a tím pro nás skončil i hlavní úkol expedice.  Tři vrcholy byly zdolány a jen výstup na Popokatepetl nebyl  realizován z pochopitelných důvodů.

 

Ve zbývajících dvou dnech navštívíme ještě Mexico City, především  jeho zajímavé antropologické muzeum, kde jsou soustředěny  a přehledně uspořádány všechny významné historické pamětihodnosti  krajiny. Zde také ponáváme jak malý podíl z toho všeho, co je  v Mexiku zajímavé, jsme mohli vidět na vlastní oči. Na hlavním náměstí města s prezidentským palácem a v jeho okolí  jsou na historických budovách dobře patrny. následky různých  zemětřesení a zejména toho tragického v roce 1985. Šikmá věž v Pise  je možná nejnakloněnější, centrum Mexico City je však zaručeně  místem s největší koncentrací šikmých a nakloněných věží a objektů  na zeměkouli.

Poslední noc trávíme v táboře nad Mexico City z dosahu civilizace.  Ráno balíme a odjíždíme na letiště, kde vykládáme bagáž. Martin  s Ivanem jedou vrátit auto a vyzvednout zastavené letenky, což se  jim k naší nemalé radosti daří. Utrácíme poslední pesos a pak už  jen obvyklé formality jako je celní odbavení, nástup do letadla  a nepříjemně dlouhý let do Evropy, do Prahy, domů, do …... Na letišti  v Ruzyni na nás čekají známí a příbuzní. Máme radost, že jsme doma.

Na samý závěr nám dovolte poděkovat všem, kteří pomohli  k uskutečnění a zdárnému průběhu výpravy a bez jejichž pomoci by  tento výlet byl nerealizovatelný.

Fotogalerie: MEXICO 96