1. ročník Zimního táboření
Drsoň 1. stupně
15.1.2000
Autor: Jířa Šťastný
Ačkoliv se tato akce měla konat na Tři krále, nakonec byla přeložena, takže se na chomutovském nádraží scházíme s Kozlem a Péťášem 15.1.2000. Připadalo nám scestné jet hned ráno, protože na Meluzínu to není až tak daleko a proč tam mrznout celé odpoledne? Možná, že jsme byli trochu měkký, neboť větší část výpravy ráno vyrazila do Vejprt, ale nám se s těma bigama nechtělo moc courat po Krušných horách. Po hodince a půl příjemné jízdy vystupujeme v Kovářské a radíme se, kudy to vezmeme. Přeci jen je ještě brzy, a tak přecházíme koleje se záměrem, že se stavíme v Háji v hospodě. Ještě jsme si ani nestačili nasadit lyže, když přichází brácha Párek a sděluje nám, že ranní skupina je nedaleko. Trochu se zdrželi ve Veprtech a pak prý cesta nic moc, takže půjdou rovnou na Meluzínu. Odcházíme tedy směrem k vápence, aniž bysme na ně čekali. Cestou potkáváme ještě Frantu, ale ten s námi taky nechce jít - včera pařili s Mekym u Čáry. Sjezd k potoku s bigama na zádech je opravdovým zážitkem, některé tlamy jsou naprosto perfektní. Za potokem nám nějaký domorodec radí zkratku do Háje - je sice delší, ale za to horší (jako každá správná zkratka). Za trest zapadáme do první hospody, odkud se nám vůbec nechce, protože moc dobře vaří a je tu krásně teplo. Nebýt toho, že za pár hodin bude tma, asi bysme tu pivakovali. Pro zahřátí je hned za hospodou ohromný krpál, který nás opět přivádí do reality. Pak následuje několikakilometrový úsek podél silnice a už jsme na rozcestí pod Meluzínou. Nejprve jí obcházíme mírně zprava, ale za chvíli Kozel prohlašuje, že tudy by to mohlo jít, a tak vyrážíme azimutem na zteč přímo k vrcholu. Ze začátku to celkem jde, avšak postupně je svah stále strmější, takže nakonec sundáváme lyže a okamžitě se propadáme po pás do sněhu. Nevím, co je lepší, jestli se propadat a navíc chytat lyže, nebo stoupat skoro kolmým svahem s lyžema na nohou a přitom se vyhýbat různým skalkám, pařezům apod. Nakonec každý volíme jinou taktiku a již skoro za tmy dobýváme vrcholové plató. Jaké je naše překvapení, když nevidíme žádný oheň. Nasazujeme lyže a čelovky a míříme ke skalám na obzoru. Až když jsme skoro u nich, objevuje se záře ohně a jsou slyšet hlasy. Takže jsme přeci jen dobře. Leoš nám váží batohy a pak si jdeme postavit stany. Převlékáme se do suchého a jdeme za ostatními k ohni. Je tu docela slušná partička, kolují různé destiláty a vypráví se veselé historky, takže rozhodně není nuda. Akorát zima je slušná. Když dochází dřevo, rozcházíme se ke stanům. Jenom mlaďoši zůstávají u ohně, zalézají do svých kosíků a těší se na brzký příchod nového dne.
Ráno tomu nechci věřit, ale mlaďoši nemrzli úplně, jenom trochu ztuhli a teď to rozhýbávají. Ostatní jsou zalezlí ve stanech a předstírají spánek nebo snídají. Všichni čekají, jak to bude s tím koupáním ve sněhu, protože kosa je pořád slušná. Už jsme s Leošem dojedli a stále se nikdo nekoupe. Je třeba vyslat první impuls. Leoš prohlašuje, že když jsme si to vymysleli, tak je třeba to splnit a svléká se do slipů. S mohutným křikem se vrhá ze stanu do první závěje a předstírá, že sníh je dnes obzvláště teplý. Všem ostatním padají čelisti, protože teď už je jasný, že to čeká všechny, kdo se chtějí pyšnit titulem Drsoň 1. stupně. Takže zvolna ze stanů vylézají polonahé postavy a koupou se ve sněhu za cvakání spouští fotoaparátů ostatních. I já vidím, že není zbytí a tak nasazuji ploutve, brýle a šnorchl a skáču šipku do nejbližší závěje. Nějak jsem zapomněl, že voda je o něco měkčí než zledovatělý sníh, a tak si na rukou vyrábím lehké odřeniny. Rychle se utřít a zase zpátky do vyhřátého spacáku. To byl teda nápad. Když se aklimatizuji na normální teplotu, převlékám se a začínáme balit. Nakonec sbalit stan a krysa je snad ještě větší, než cestou sem. U ohýnku je opět veselo, protože Meky s Čárou slévají všechny zbytky alkoholu do jednoho kotlíku a vaří "svařák". Postupně dojídáme skoro všechno jídlo, dopíjíme poslední kapky alkoholu a pak už je čas vyrazit zpět. Půjčuji Leošovi lyže, jelikož můj zánět šlach se opět ozývá a vyrážím pěšky po silnici přes Srní do Boče. Cestou potkávám Tondu, který s námi nahoře nebyl, a tak ho zpovídám, kde vlastně spali? Tvrdí mi, že přeci na Meluzíně a ptá se, kde jsme byli my? Nemůžeme se dohodnout, a tak jdu dál svým směrem, zatímco on míří na druhou stranu. V Boči zjišťuji, že vlak mi jede až za hodinu, takže pokračuji podél řeky do Perštejna. Docela slušná procházka, jsem rád, že si můžu ve vlaku sednout.
Na příští schůzi se rozdávají diplomy a pamětní medaile těm, kteří splnily podmínky Drsoně 1. stupně. Druhá skupina nakonec přeci jen uznává, že na Meluzíně jsme byli my, zatímco oni obsadili vedlejší Křížový vrch. Aby jim to nebylo líto, dostávají diplomy Drsný bloudil, protože ostatní podmínky splnili. Jelikož jinak byla akce ohodnocena jako velmi zdařilá, na příští rok chystáme další ročník, tentokrát již nejen pro Drsoně.