Blosstock

Almara! Doufám, že jste už četli zprávu o výletu Háši, mě a Lubána na Affensteiny a že jste si zapamatovali ten důležitý okamžik, kdy jsme vyšli z lesa, a před námi se objevila ALMARA. Veliká až za krkem bolí….

Ta almara byla v názvu článku zmíněná pískovcová dominanta a my zůstali stát, jako když do nás uhodí. Očima jsme hledali možné výstupové linie a v duchu už jsme přemýšleli, jaké to asi je na vrcholu. Maličko problém byl v tom, že jsme žádné výstupové linie neviděli. Z dálky to dokonce vypadalo, že pro lezce naší úrovně na tuhle věž všech věží žádné cesty nevedou. A z blízka to vypadalo, že předchozí věta je, bohužel, pravdivá. Následující týden byl ve znamení zoufalé komunikace mezi mnou a Lubánem o tom, že nikde na netu nemůžeme najít nákresy cest. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že na věž vedou, kromě mnoha osmiček a devítek, i dvě pětkové a jedna šestková cesta. Pak jsem se jeden den nějak před Jířou zmínil o problému s nákresy cest na Blosstock a Jířa, s klidem sobě vlastním, vytáhl z knihovny úplně nového průvodce, kde bylo všechno! Popis i nákres.

Zvoní telefon. Volá TaPája, co děláme o víkendu. „Jedem na Blosstock.“ „No ještě štěstí, že jsem ti zavolala! Jedu taky.“

Stojíme pod tou ohromnou masou pískovce a hledáme nástup do Staré severní cesty V. Já, Lubáno, Háša a TaPája. Čtyři lezci a tři lana na výrobu lezeckého kombajnu. Kolem nás prochází klučina z Benátek nad Jizerou. Zdravíme se a on nám vysvětluje, že ta pětka vede z druhé strany a oblézá a traverzuje kolem celé věže a teprve pak se dostane do míst, kde stojíme. Přesněji o 50 metrů výš než stojíme. Podle nákresu je před námi převislý nástup do šestky Gipfelstürmerweg.  Zvažuji, jestli raději nejít šestku, protože ty staré pětky bývají pořádné vraždy. Zvažuji docela dlouho, protože stěna před námi je složená z úplně bílých fleků sypajícího se pískovce, proložených ohromnými železitými plackami a já tenhle terén nemám moc rád. Nakonec ale nastupuji do těch vystouplých kyzových placek. Samozřejmě zbytečně moc jistím a díky tomu jsem si z dolezu k prvnímu kruhu udělal neskutečnou dřinu. Dobírám Lubána, Lubáno dobírá Hášu, Háša dobírá TaPáju a já mezitím odlézám do další délky a tak pořád dál. V druhé délce trochu bloudím. V popisu je, že se leze mírně dolů, ale já nenacházím kruh. Vracím se a pokrčený traverzuji po minimálně 20cm tlusté železité desce k začátku komína. Ani tady kruh nenacházím. Znovu velím k návratu, natahuji se doprava nahoru a rukou zajíždím přímo do kruhu. Chtělo to, se narovnat! Opět začíná dobírací strategie a když už sedíme v „certifikovaném“ kruhu z roku 1911 tři a  zem je hodně hluboko pod nohama, zbaběle provazuju malé hodiny v hraně komína a rovnou přes ně odlézám. Po dvou krocích se komín zužuje v útvar, kterému říkám „kalibrační otvor“. Sedřené koleno a loket signalizují, že komín nebyl úplně kalibrovaný na mou postavu, ale postupně se dá vylézt ven a stoupat rozporem. Jištění je takové normální, komínové. Jedny hodiny v půlce a v pětadvaceti metrech dobírák. Jistím a vychutnávám si funění a nadávání kamarádů. TaPája si ráno vzala tričko s boulema a zanadávala si docela dost, ale nakonec jsme se na plošině u dobíráku sešli všichni. Komín pokračoval ještě 30 metrů a opět začínal kalibračním otvorem. Tady už bylo docela husto. Ve stěně přede mnou byly vyšoupané dlouhé rýhy od zoufalé snahy našich předchůdců opřít se, marně, aspoň špičkama bot. Jako správný Krušnoblbec jsem si už bůhví po kolikáté nechal přes rameno smyčku „lepičku“ a díky tomu jsem si vysloužil odřeninu druhého lokte i kolena. Dál a dál. Pevná skála a šířka přesně tak akorát. Jištění takové normální, komínové. Tři metry před výlezem jsem provázal hodinky a za záda napasoval ufo pro případ, že by výlez byl solivý. Ale nebyl. Vyhoupnul jsem se na sluníčko a chtělo se mi halekat. Ale na vrchol samotný to chtělo ještě dvakrát přelézt předvrcholy a jednou přepadnout a já vytočil skoro celou délku lana, než jsem se dostal k vrcholové knize.

Co dodat? Radost byla veliká. Holky si ještě užily přepadu, TaPája zase nadávala (asi si příště vezme jiné tričko), sluníčko hřálo a my stáli na almaře a dívali se do dálky, do hloubky i do výšky. 90 metrů slanění (jak se nám tři lana hodila!) a pozdní oběd. Hodně pozdní. Nahoru a dolů nám to trvalo bezmála pět hodin. Za celý den jen jedna cesta z roku 1911. S tím se snad ani nemůžeme chlubit.

I když vlastně: „Můžeme a chlubíme!“

autor článku: Broněk