17.

Wangenitzsee Hütte

DAV Moravia – Brün

(Haidaer Hütte)

(DuÖAV Haida)

říjen 2026

    Stadt Haida, po česku Hajda dnes patrně nikomu nic neřekne. Ale Bor u České Lípy, od roku 1948 Nový Bor, to už leckdo znát bude. A právě tady konala se 22. října 1887 ustavující schůze nové sekce DuÖAV Haida. Zakládající valná hromada uskutečnila se 15. listopadu a na začátku prosince byl vznik spolku schválen výnosem místodržitelství v Praze. Prvním předsedou byl zvolen JUDr. Victor Finger.

    Tento nevelký spolek, po celou dobu své existence měl jenom několik málo desítek členů, věnoval se ve svých počátcích hlavně budování cest v Lužických horách. Jako jedna z prvních byla samozřejmě vyznačena nová cesta na Klíč. Pořádány byly také přednášky členů spřátelených spolků kupříkladu o výstupu na Piz Buin. Založena byla také oddílová knihovna.

    Jako v každém spolku, i zde se po čase objevila myšlenka vlastní chaty v Alpách. Již od svého založení měl spolek stavební fond, do kterého se sbíraly prostředky na tuto stavbu. Ale až po dlouhých dvaceti letech spělo toto úsilí k nějakému naplnění. Prvotní myšlenka byla na spolupráci se sekcí Warnsdorf a vybudování chaty v oblasti Maurertal. Od toho však bylo ustoupeno, panovala obava, že chata nebude dostatečně využívána. Dnes v závěru údolí stojí chata Essener und Rostocker Hütte. Další možnost se naskytla u jezera Wangenitz. Roku 1912 místo navštívil Adolf Zinke a podal o oblasti zprávu na schůzi sekce. Bylo rozhodnuto o stavbě chaty na tomto místě. Ještě téhož roku byla uzavřena smlouva s obcí Stranach na koupi pozemku. Na valné hromadě v roce 1913 byl tento záměr definitivně schválen. Chata měla být postavena na severním okraji jezera Wangenitz, ve výšce zhruba 2500 m, na plošině bez nebezpečí lavin. Plánována byla dřevěná chata na kamenném soklu. 

Sekce získala i dotaci od centrálního výboru. Dotace byla podmíněna vybudováním jedné vytápěné místnosti, kuchyně, ložnice a Winterraumu. To si vyžádalo úpravy ve stavebních plánech. Byl zakoupen a na místo dopraven stavební materiál, avšak slibný počátek stavby ukončilo vypuknutí první Velké války. Mnoho členů spolku odešlo na frontu, finanční situace spolku se výrazně zhoršila a ani po ukončení války to nebylo o mnoho lepší. Sekce se pokusila získat další subvenci od centrálního výboru na stavbu chaty, ale tato jí nebyla poskytnuta. Proto bylo rozhodnuto o prodeji chaty a přenechání oblasti jiné sekci.

    V meziválečném období sekce Haida dále fungovala. Ale nepostavení vlastní chaty se na činnosti a soudržnosti spolku odrazilo. Počet členů nepřesáhl stovku, sice byly stále pořádány přednášky, společné výlety po okolí i výjezdy do Alp, sekce udržovala a rozšiřovala turistické cesty v Lužických horách ve svém okolí,  ale spolková činnost v podstatě ustrnula. Po další Velké válce a odsunu obyvatel z pohraničí již nebyla sekce obnovena a DAV Haida zaniká roku 1945.

    Roku 1882 byla v únoru svolána ustavující schůze nové sekce DuÖAV v Brně. Podnět k založení moravské sekce dal už o dva roky dříve na výroční schůzi centrálního výboru tehdejší předseda DuÖAV Karl Ritter von Adamek a přípravný výbor byl založen koncem roku 1881. Na ustavující schůzi bylo dvacet alpinistů a předsedou byl zvolen Karl Kandler. Počet členů se poměrně rychle rozrostl, již během prvního roku vstoupilo do spolku na 150 dalších členů z celé Moravy. Sekce v roce 1887 kupuje svou první chatu. Výběr této chaty se však postupem doby ukázal jako ne úplně šťastné rozhodnutí a chata byla nakonec v roce 1902 prodána sekci Austria.

    Protože nespokojenost se stávající chatou byla dlouhodobější, již od roku 1894 byly podnikány kroky k nalezení místa pro novou chatu, která by lépe vyhovovala potřebám spolku. Zvažováno bylo postavení chaty v oblasti Ortleru, dále v oblasti Ankogelgruppe, Defregger, Sonblick. Pro značnou roztříštěnost názorů se členové nebyly schopni mnoho let dohodnout na definitivním místě pro novou chatu. A když už se zdálo, že k dohodě dojde, přišla Velká válka a veškeré další snažení ukončila. Po válce nebylo dost prostředků v sekční pokladně a problém chaty nadále trval. Když byl roku 1922 předseda sekce Ferdinand Koza informován o prodeji pozemku sekcí Haida, ihned svolal mimořádnou schůzi výboru. Bylo rozhodnuto o navštívení oblasti a po návratu začala panovat všeobecná shoda na tomto místě. Rozběhla se jednání se sekcí Haida na podmínkách vzájemného obchodu. Za účasti předsedy VDAV Karla Schöttnera byla 25. května 1924 podepsána smlouva o prodeji pozemku, plánů a stavebního materiálu, který již byl na místě a o postoupení oblasti sekci Moravia-Brün. Součástí smlouvy bylo pojmenování jednoho pokoje na chatě Haidaer Zimmer, umístění pamětní desky a pojmenování jedné přístupové cesty po Adolfu Zinkem.

    Aby byl zajištěn dostatek prostředků na výstavbu chaty, byl odsouhlasen mimořádnou valnou hromadou povinný příspěvek 400 Kč každého člena. Příspěvek byl splatný v 24 částkách do roku 1926. Pro ilustraci oněch 400 Kč představovalo zhruba čtvrtinu až polovinu měsíčního příjmu střední vrstvy obyvatel a náklady na stavbu chaty byly kolem 300 000 Kč. Sekce Haida na „svou“ chatu také nezapomněla a přispěla jednak finančním darem a jednak kompletním vybavením chaty porcelánovým nádobím a skleničkami. Centrální výbor poskytl na chatu další subvenci ve výši 5000 marek. V srpnu 1926 se začalo se samotnou stavbou a hrubá stavba byla dokončena ještě před zimou. Příštího roku byla stavba dokončena a slavnostní otevření se uskutečnilo 8. srpna 1927. Na slavnostní otevření přijelo mnoho členů z brněnské sekce, členové sekce Haida a zástupci místních obcí. Za centrální výbor se otevření zúčastnil člen výboru Hecht. Ten centrálnímu výboru podal zprávu:

    „Skupina okolo hory Petzeck tímto ubytováním získala funkční a důstojné zázemí. Slavnostní otevření chaty požehnáno bylo krásným počasím, které přispělo k vynikající oslavě. Slavnostní začátek poskytl příjemný večer v Defreggerhofu v Iselsbergu, v den příjezdu zvláštního vlaku Vídeňského horského klubu.“

    Chata po otevření prosperovala. Byla rozšířena síť stezek v okolí a možnosti výstupů na okolní vrcholy. Oslavy desetiletého výročí fungování chaty však halila mračna další velké války. Provoz chaty postupně ustal, chata byla uzavřena a osiřela. Sekce Moravia-Brün, ač počtem členů poměrně velká, ztrácí se ve víru dějin a po Druhé velké válce nebyla obnovena. Wangenitzsee Hütte přežila sekce, které stály u jejího zrodu, pouze krátce. Nejprve připadla Rakouskému státu a po obnovení ji převzal do majetku obnovený ÖAV. No tedy převzal. Převzal to, co zbylo. Chata bez správce a vlastníka byla po válce mnohokráte vyrabována. Bylo ukradeno vše, co se dalo odnést a nakonec byla roku 1947 při posledním rabování zapálena a zůstaly pouze ruiny.

    Místo zůstalo pusté bezmála dvacet let. Při oslavách 100. výročí ÖAV roku 1962 se tehdejší předseda ÖAV Luis Oberwalder setkal se zástupci holandské sekce Alpenvereinu. Ti projevili zájem postavit si v Alpách vlastní chatu. Protože smysluplná místa pro novou chatu prakticky nebyla, Oberwalder nabídl zbořeniště u jezera Wangenitz. Místo bylo holandskými horolezci uznáno za vhodné pro jejich potřeby a roku 1964 odkoupili od centrálního výboru pozemky a převzali ku správě celou oblast. Stavba započala prakticky ihned a 6. srpna 1966 byla nová Wangnitzsee Hütte slavnostně otevřena. Sekce Holland, celým názvem Koninklijke Nederlandse Alpen Vereniging – Královský Nizozemský Alpský spolek, od roku 1998 Nederlandse Klimen Bergsport Vereniging spravoval chatu do roku 2009. V průběhu let postavil lanovku, zajistil diesel agregát, zajistil stavbu první čističky odpadních vod. Ovšem provoz a údržba vzdálené chaty se začala prodražovat. S počátkem nového století a tisíciletí začaly sílit hlasy požadující odprodej chaty. Když přišly z Rakouska požadavky na kompletní rekonstrukci dosluhující staré lanovky nebo její uzavření, bylo definitivně rozhodnuto o prodeji. Roku 2009 kupuje chatu sekce Lienz ÖAV, která ji vlastní dodnes. Ta zajistila rekonstrukci objektu i stavbu nové lanovky a uvedení chaty do souladu s požadavky národního parku. Dnes má chata letní provoz od června do konce září. Nabízí 25 lůžek v pokojích a 10 v Matratzenlageru. Zimní provoz nemá a v době uzavření chaty je otevřen Winterraum pro 10 nocležníků ve stanici lanovky.

    Na chatu existuje mnoho cest. Já jsem zvolil tu nejkratší z údolí Debantal, stoupající pod lanovkou do sedla Untere Seescharte. Částečně po cestě stále pojmenované Adolf-Zinke-Weg, v souladu s přáním sekce Haida. Na parkoviště u spodní stanice lanovky vede od poslední zatáčky ve vesnici Nußdorf sedmikilometrová šotolinová cesta lesem. 

Najít to nebylo zrovna snadné, protože do údolí vedou podle mapy cesty tři. A ve vesnici jsou jenom zkraje dvě šipečky na Lienzer Hütte a průjezd spletí silniček mezi domy je už na vás. Bez navigace, ke konci nastavené na režim Gravel Bike, by to byl vcelku oříšek. Cesta pod lanovkou poměrně rychle nabírá výšku v nesčetných serpentinách, až dojde na sedlo, ze kterého se chata poprvé ukáže. Wangenitzsee Hütte sedí na ostrohu nad dvěma jezery, kolem třítisícovkový hřeben. 

Na Winterraumu jsem sám. Široko daleko na kilometry nikde nikdo. Paráda. Winterraum je útulný, kuchyňka a noclehárna. Pro vodu je to na přítok horního jezera Kreuzsee tak 300 metrů. Jenom Trocken WC zase nikde. A signál jenom na heliportu a mizerný. U chaty je památník zmiňující Sektion Haida a Moravia-Brün a padlé kamarády z války. Odpoledne se jen tak poflakuji kolem chaty, užívám si Kaiserwetter a koukám po nástupech na jednotlivé kopce. K večeru zatápím v kamnech a program pokračuje vínem a klobáskami. O půlnoci vylézám ze spacáku na noční focení.

    Ráno žádný spěch, na pohodu a nalehko vyrážím na nejvyšší kopec celé skupiny Schobergruppe 3284 m vysoký Petzeck. Je zajímavé, že to není Hochschober, když se po něm jmenuje celá skupina. Ale to je jak Ankogelgruppe, tam taky není nejvyšší Ankogel, ale Hochalmspitze. Výstup je to vcelku pěkný, chvílemi zajištěný. Musí se přejít do vedlejšího údolí a pak rovně nahoru. Nejhorší je závěrečný, sutí vyplněný stometrový skalní kuloár těsně pod hřebenem, kde všechno drží pohromadě silou vůle a takhle začátkem října není vůle nikterak silná. Po celou dobu není Petzeck vidět. Až ve výšce 3100 m se vrchol ukáže. A to už je jenom takový bobek na dosah ruky. 

Vrcholové foto, zápis do knihy ve jménu Horoklubu a sestup. Cestou nacházím 5G, tak koukám, jak to vypadá s předpovědí. A vypadá to nevalně. Monzun, co měl přijít až zítra dopoledne, jako obvykle zrychlil a pršet začne už během noci. No sestup mokrou skálou a bahnem se mi moc nezamlouvá. Tak přicházím na Winterraum, uvařím si nějaké jídlo, dám trochu odpočinek a se západem slunce odcházím. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože ve tři hodiny v noci přišel monzun jak se patří.

    Protože jsem dole dříve a vyspal jsem se v autě, tak se cestou domů ještě stavím v městě Waldkraiburg. Tohle město má poměrně nevšední historii, která mě zajímá. Vedle města Kraiburg am Inn byl odjakživa les. Se začátkem Druhé světové války začala Říše budovat po celé zemi muniční továrny. V lese vedle Kraiburgu vyrostla továrna na střelný prach firmy Deutsche Sprengchemie GmbH. Na 500 bunkrů zasypaných hlínou a porostlých trávou bylo rozeseto po lese mezi stromy tak, aby zůstaly skryty před okem leteckého průzkumu. Po celou válku se továrně nálety vyhýbaly. Až na sklonku války byla zaměřena a vybombardována. Poškozeno bylo pár objektů, ale žádné velké škody. Na konci války se dělníci a nuceně nasazení rozprchli a celý areál zůstal opuštěný. Americká armáda část bunkrů vyhodila do vzduchu, protože nechtěla na svém okupovaném území nic, co by se dalo využít proti ní. Koncem roku 1945 se začala řešit vpravdě nerudovská otázka vysídlených Němců. Kam s nimi? A protože velká část areálu stále stála, byl zde zřízen uprchlický tábor. Během roku 1946 sem přijelo mnoho vlaků s vysídlenci z Československa. První vlaky přijížděly z Chebska, poté z ostatních částí severních Čech a nakonec i z ostatních koutů Československa. Po vzájemných jednáních bylo americkou správou stanoveno, že vše, co není skryto pod zemí, může zůstat. Obyvatelé se proto chopili lopat a krumpáčů a všechny maskované tovární objekty doslova vykopali ze země. 

Postupně se zde zabydleli a z dočasného tábora začala vyrůstat obec. Jako první vyrostla samozřejmě hospoda. A škola. Protože všichni mluvili sice německy, ale tak odlišnými dialekty, že se spolu domluvili jen těžko. To je jak když se potká Bavorák a Tirolák. Oba si myslí, že mluví německy, ale nedomluví se.

    Tábor se rozrůstal a v roce 1950 si vydobyl postavení obce s devatenácti sty obyvateli. Byla zvolena první samospráva a obec byla pojmenována Waldkraiburg, les u Kraiburgu. Díky přílivu uprchlíků počet obyvatel narůstal velmi rychle a v roce 1960 byla obec povýšena na město. Další velká uprchlická vlna přišla do města po roce 1968. A další noví obyvatelé přicházeli v 70. a 80. letech z Rumunska, kdy rumunská vláda umožňovala té německé vykoupit etnické Němce do Německa. Ceník byl pevně daný. Člověk kat. A – nekvalifikovaný, dítě, důchodce, žena v domácnosti 1700 DM, člověk kat. B – odborný pracovník, vyučený nebo s maturitou 5000 DM, člověk kat. C – vysokoškolsky vzdělaný 10 000 – 14 000 DM. Ve skvělém socialistickém bloku západní měny bylo třeba a účel světil prostředky, tak stát i obchod s lidmi posvětil. Dnes je Waldkraiburk se svými bezmála 26 000 obyvateli největší město v kraji a jednou z průmyslově nejvýkonnějších obcí v Bavorsku. Česká stopa ve městě dýchá z každého kouta. Všechny ulice nesou názvy po městech, vesnicích a oblastech, odkud obyvatelé přišli. Najdeme zde mimo jiné ulici Teplickou, Ústeckou, Duchcovskou, Děčínskou, Libereckou, Opavskou, Kraslickou, Brněnskou, Olomouckou, Warnsdorfskou, Pražskou, Krušnohorskou, Šumavskou, samozřejmě Chomutovskou a Chomutovský park. 

Je tu i Haidaerstraße, Altvaterstraße – ulice pojmenovaná po hoře Praděd a Anton-Günther-Weg – ulice pojmenovaná po Antonu Günterovi, což byl božídarský krušnohorský básník a skladatel písniček přelomu 19. a 20. století. A mnohé další. V bunkru 29 mají muzeum. A protože z okolí Haidy, tedy Nového Boru přišlo mnoho sklářů, mají zde i muzeum skla. Stavte se někdy, až pojedete z Alp. Je to zajímavé a poučné. 

*Ota Pavlas*

Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/17034942>