Vysoké Tatry – Brnčála

26. – 29. 06. 2026

V následujícím článku je pár řádků o takřka oddílové akci, protože se jí zúčastnilo 5 členů horoklubu (Easy, Jarda Bábovka, Bětka a Martina Zachariášovi, Blahouš) a vtipnou skvadru doplnili Michal Saveljev, Honza Mareš a Karel Šturm, kamarádi z Prahy. Celá akce vznikla na popud Michala a Jardy, kteří zatoužili vyrazit do Tater na Lomničák. Protože to měla být Michalova první vícedélka v horách, tak jsem se do toho vložil a nabídl se tak trochu jako mentor s tím, že bych doporučoval jinou cestu na seznámení. Po debatě se lezecká skupina rozrostla. První den vyrazíme na Jižní Puškášův pilíř na Kozí kopku ve složení 1. družstvo já a holky, 2. družstvo Michal a Jarda. Ostatní, vzhledem k tomu, že se jedná o zkušené lezce, tak si jistě už něco najdou. Zajištění ubytování dostala za úkol Martina, ale pokoje na Brnčále byly již v únoru obsazené a nabízel se jen poval. Dopravu jsme si nakonec zajistili sami ve dvou autech. Tomu jsme věnovali celý den. Je paráda vylézt po 10 hodinách z auta a štrádovat si to bezmála 3 hodiny s báglem do kopce. Členové druhého auta po nás dorazili asi s dvou hodinovým zpožděním, neboť vyrazili z Prahy později.

Mojí klasikou je, že celkově špatně spím a na akcích obzvláště. Asi na mě i trochu dolehla tíže zodpovědnosti, takže asi tak po 3 hodinách spánku jsem naburácel k snídani s tím, že přede mnou bylo již asi 30 zájemců. Chata praskala ve švech. Koukl jsem na trička a viděl několik nápisů lezeckých škol. Bylo mi jasné, že jsou to aspiranti na lehké cesty v okolí, tak jsem do sebe nabouchal skromnou snídani a jako předvoj pospíchal k nástupu cesty pod Kozí kopku. Přesně za hodinu jsem se převlíkal u nástupu. Po nějaké době dorazili kluci a už přispěchala sportovní matka se dvěma syny, že by rádi naší cestu. Když jsem jí vysvětlil, že je nás pět, tak pospíchala za dalším cílem. Po nějaké době se objevila i děvčata a mohl jsem nalézt do první délky. 

Vrcholový převísek mi nebyl jasný, tak jsem ho dal trochu těžší variantou a s pěkným odlezem zprava. Holky už ho lezly správně zleva. Trochu na mě dolehla nostalgie, protože jsem cestu lezl před 18 lety. Z povznesených pocitů mě rychle ale dostala stále švitořící Bětka. Počasí vypadalo dobře, holky si počínaly s nadhledem, Michal hlásil, že se na cestu cítí, tak jsem si začal vychutnávat pěknou linii. Další délka vede za hranu po plotně k zářezu a poté opět plotnou. Poté se lehce pokračuje po jakémsi pilířku ke třetímu štandu. Následují trávy, občas jsem raději přijistil za kosodřevinu, až se dosáhne vrcholové hlavy. Z naší cesty jsme mohli pozorovat, jak Karel s Easym a Honzou postupují na Kozím štítu. Do vrcholové hlavy jsem vlezl zleva a pěknými exponovanými kroky se dostal již do více členitého terénu. Raději jsme se furt jistili, abychom nebyli předčasně ve žlabu, kterým se ze sedla sestupuje. Po několika dalších délkách jsme se všichni potkali v sedle s klukama, kteří byli plní dojmů z Kozího štítu. Teď už jen sestoupit k nástupu pro věci a odplížit se na chatu. Na další cíle již ambice nebyly. Na chatě jsem si oddechl, že všechno klaplo. Následoval společenský večer plný pohody, takže se do postele moc nepospíchalo.

Easy: Vzhledem k tomu, že Blahouš už napsal to hlavní, můžu se pověnovat pouze lezeným cestám. První lezecký den jsme si zbyli tři a dlouho laborovali kde a co polezem. Jasné bylo, že Karlos potáhne a my s Honzou se povezem. Tedy, volba cesty byla na Karlosovi. Přestože byl skoro rozhodutý, vytáhl jsem fotky z posledního dílu průvodce „Výběr tatranských stien“, kde jsem si ještě doma, na poslední chvíli, vyfotil pouze Kozí štít. Ten jsem chtěl totiž už dlouho slézt, protože mezi okolními štíty vyniká obrovskými plotnami na samostatných blocích a tvoří jakousi obří skládačku. 

Rozhodnutí padlo poměrně rychle na Dieškovu cestu z roku 1968 za V+ a ráno jsme již stoupali ke svému cíli. Cesta začíná výrazným zářezem doprava, po většinou travnatých stupních do mělkého komína, za který Karlos rychle zmizel. Dlouho pak hledal směr a nějaký štand, což jsme se dozvídali přes vysílačku (jako… skvělá záležitost). Než jsme dali dohromady kudy vede cesta a než Karlos vytvořil štand pomocí erární smyčky a snad jednoho frienda (že tam fakt nebylo pořádně co založit), začal jsem litovat, že jsem si v těch vedrech, co nás chytla, nevzal dlouhý rukáv. Trochu jsme se prali s organizací na štandu a zjistili, že lezba ve třech bude asi dobrej vopruz. Následně jsme pokračovli špatně zajistitelnou stěnkou po jemných stupech, s možností pěkného kyvadla v traverzu ke štandu, ale pak už se to rozjelo. Naučili jsme se jak s lanem, hřebínky střídaly plotny a štandy byly buď osazeny, nebo dobře zajistitelný. Najednou jsme byli mezi zmíněnými bloky na travnatých balkónech, s výhledem do jejich hladkých ploten. Přesně tam, kde jsem chtěl být. 

Vynechali jsme závěrečný nejištěný a rozrachtaný komín, do kterého se Karlosovi nechtělo, což se mu vůbec nedivím a šli zajištěnou, tak šetkovou stěnku nějaké nové diretky, okolo které se naše cesta celou dobu motala. Cestou jsme udržovali kontakt se skupinou „A“, která nám pořídila moc pěkné fotky, jak postupujeme stěnou. Moc díky, tady se mi splnil zase jeden sen.

Ráno jsem už netlačil na pilu a domluvili jsme se, že Karel a Easy zkusí v brutálním vedru Starou cestu na Jastrabu vežu. Michalovi jsem poradil hřeben od Kopského sedla na Jahňačí štít s tím, že já a jedna z holek půjdeme za nimi. Honza, který odjížděl večer vlakem za jinou akcí, nás chtěl jen doprovodit do sedla. Už když jsem vylezl z chaty, tak mě napadlo, že díky vysokým teplotám to bude trochu jinak, než předchozí den. Asi po půl hodině jsme byli všichni pěkně vysušení. V Kopském sedle už začaly řeči, že se do cesty některým nechce. Tak jsme pokračovali nejdříve kosodřevinou, poté už skalními výšvihy dále k samotnému lezení, ale jak ostatní zaostávali, tak mi bylo jasné, že už z toho asi moc nebude. 

Schválně jsem šel dopředu, aby si Michal vyhodnotil situaci sám. Jarda se mě držel a v podstatě u začátku lezeckých problémů mi Michal volá, že na to všichni kašlou, ať lezeme třeba s Jardou dál. Ani mě cesta, kterou jsem před mnoha lety vylezl sóliko s báglem na zádech, v tom ničivém horku nijak nelákala. Otočili jsme to a spořádaně všichni sestoupili až k chatě. Na chvíli jsme získali i psa, který se zatoulal a došel s námi až na chatu, kde jsme ho předali. Během chvilky dorazili nadšení a unavení Karel s Easym, kterým se podařilo bez ztráty kytičky vylézt pěknou klasiku. Všichni jsme se šli zchladit do potoka pod chatu.

Easy: Druhý den jsme se dohodli s Karlosem, že půjdeme do Staré cesty na Jastrabu vežu. Stará cesta je za IV a nástup je shodný pro několik dalších cest. Už na chatě laboroval Karlos s tím, že bysme mohli odbočit do nějaké pětky. Než jsme v tom vedru na sluníčku rozpálení došli pod nástup, vymyslel možnou odbočku do nějaké šestky … . Naštěstí jsme už byli ve stínu nástupu, a tak výběr nestoupal jako rtuť teploměru. Po první délce, kde se obchází hladká plotna, odbočují cesty do Jižních stěn. Plotny měli pod náporem slunce tak tisíc stupňů, takže jsme se shodli, že zůstaneme pěkně ve stínu následného žlabu, který ústil na zatravněnou terasu s luxusními výhledy na okolní panorama a Brnčálu hluboko pod námi. 

Tady byla příjemná pauza před klíčovou délkou. Nějakou dobu jsme strávili rozmýšlením, kterým pilířem se vydat, až nám došlo, že ten druhý nemůže být na fotce z průvodce vidět. Karlos tedy nastoupil do nepříjemného spárokomína, dále rajbasem, vzdušným traversem do hluboké kleče a brozením vpřed až ho táhlo lano natolik, že musel zaštandovat asi 15 metrů od stanoviště. Poslední délka kličkovala mezi tupými vápencovými hroty, až mě dovedla na otevřené suťoviště pod vrcholem. Tady jsme vše pobalili a vydali se na vrchol. Po tom, co jsme se pokochali výhledy, sestupovali cestou, kde by nebylo marné se dojistit, ale kdo by věci zase tahal z báglu?! I tu helmu jsme uklidili předčasně, když jsme se oba na stejném místě praštili do hlavy. Zbytek cesty k chatě jsme seběhli a z vrcholu to měli přesně za 45 minut, čímž jsme si ušetřili dobrou hodinku bolesti navíc. Na chatě nás už čekala skupina „A“ a šli jsme se zchladit níže do potoka.

Z mého pohledu následovalo super společenské odpoledne, kde jsme hráli Člověče nezlob se (omlouvám se celému osazenstvu chaty za naše hlučné projevy), pak nás pobavil Jarda (to nedokážu seriózně vyprávět…) a plynule přešli do sklepa k pivku a kytaře.

Easy: Odpolední čas byl vyplněn společenskými hrami, co jsou na chatě. Když někdo vytáhl Člověče nezlob se, nechtěl jsem hrát dětskou verzi, a nastolil hodně ostrá pravidla. To jsem ještě netušil, že nás bude hrát pět. Jak se postupně lidi přidávali do hry, figurky na place houstly a vzhledem k tomu, že v některých případech jsme museli vyhodit i sami sebe, to vypadalo na pěkně dlouhou hru. Nejvíc si to užíval Blahouš, který svou soutěživost propojil s pomstou Bětce za celodenní štěbetání. Atmosféru v jídelně nejlépe popsal nehrající Jarda. Celá chalupa byla v útlumu, jen od našeho stolu se řinul jásot a křik. Prostě ta partička, co ruší a každý jí nesnáší. 

Největšími tragédy hry byli Bětka a Karlos, kteří dohráli napínavý souboj do úplného závěru. Martina projevila „nadprůměrnou“ mateřskou lásku. A i vzhledem k tomu, že vyhodil každého, a ještě se mu u toho smál, vyhrál Blahouš, a to i přesto, že ho všichni pronásledovali jak Kevina s vervou Mokrých banditů.

Poslední den byl již jen o sestupu v pěkném parnu, a ještě větším horku přejezd do Čech. Díky všem zúčastněným za skvěle strávený čas v horách!                 

*Blahouš a Easy*