Uganda – Margherita Peak 5109 m

 Že kdesi v Africe existuje nějaká Uganda, jsem samozřejmě věděl, ale že se v ní nachází třetí nejvyšší hora Afriky, to jsem tedy vůbec netušil.  V roce 2024 na vandru PéťáŠ zmínil, že pohoří Rwenzori (někdy také uváděné jako Ruwenzori), je prý podle Přemka Rabase jedním z nejkrásnějších na světě, což prý potvrdil i Ruda Švaříček.  Tento fakt všechny natolik zaujal, že jsme pověřili Slavoše, ať o tom něco víc zjistí.

            V lednu 2025 přišel od Slavoše E-mail s cenovou nabídkou na zajištění osmidenního treku, kterou v únoru doplnil na 12-ti denní program včetně safari.  V dubnu založil na Whatsappu skupinu s názvem Uganda, kde jsme si v první řadě domluvili termín na leden 2026, následně se dala dohromady šestičlenná skupina zájemců, pro kterou Slavoš v dubnu 2025 zakoupil letenky.  V květnu jsme zaplatili zálohu, o prázdninách se většina účastníků nechala naočkovat proti žluté zimnici, která je povinná pro vstup do země, v říjnu a listopadu jsme si všichni vyřídili víza a v prosinci doplatili zbytek peněz cestovce.

V pondělí 5.1.2026 mě před čtvrtou hodinou ranní nabírá Slavoš před domem a po páté hodině se na letišti v Praze potkáváme se Zdenou a Majkou.  V Bruselu se k nám přidává ještě Katarína a s Michalem se snad potkáme zítra v Ugandě.  Tam přistáváme ve 23.00 hod, vyzvedáváme si víza i zavazadla a po půlnoci se před letištěm seznamujeme s našimi řidiči Apollem a Ibrahímem, kteří tam na nás čekají.  Terénními auty nás převážejí k Viktoriinu jezeru, kde už na nás čeká loďka, která nás odváží k prvnímu ubytování – Tilapia lodge.  Venku je příjemných 22ºC a docela vysoká vlhkost.  Asi jsme opravdu přistáli v rovníkové Africe.

Po snídani se jdeme projít do nedaleké vesnice. Cestou si trháme čerstvé banány z palmy u cesty. Mango a Jackfruity jsou bohužel vysoko.  V poledne přijíždí Michal, čímž je naše skupina konečně kompletní.  Nasedáme do aut a míříme směrem k národnímu parku Rwenzori.  Na oběd zastavujeme na rovníku a pokračujeme dál až do Pumba Safari Cottages, kde budeme dnes spát.  I když už bude půlnoc, dostáváme skvělou večeři.

Druhý den v Africe opět nasedáme do aut a projíždíme národním parkem Queen Elizabeth směrem k pohoří Rwenzori.  Vedle silnice postávají sloni a buvoli, které si nadšeně fotíme. 

 V devět hodin přijíždíme k objektu Rwenzori Trekking Services, kde se nás ujímají naši průvodci (Bosco, Herbert a Edison), kteří nás budou doprovázet na treku.  Vyplňujeme požadované formuláře o zdravotním stavu a souhlas s cenou případné záchranné akce.  

Předáváme nosičům svoje batohy, dokupujeme vodu a v půl jedenácté vyrážíme na první etapu výstupu.  Dnes nás čeká trasa dlouhá 9,5 km s převýšením 1200 m.  U vstupu do národního parku obdivujeme na stromech dva chameleony a postupně nabíráme výšku, zatím ještě v pásmu lesa.  Po čtvrté hodině přicházíme do Sine hut campu ve výšce 2580 m.  Na stole už na nás čeká horká voda, ze které si do konvic děláme čaj a kafe.  Ubytováni jsme ve společné chatce s palandami, na kterých jsou erární matrace.  K večeři dostáváme výbornou polévku a maso s bramborami.

Po snídani (ovesná kaše, vaječní omeleta, klobása, opečené brambory) dostáváme svačinu na cestu a vyrážíme na další etapu výstupu do Mutinda Camp 3588 m.  Opouštíme pásmo lesa, procházíme bambusovým pásmem a dostáváme se do nejkrásnějšího pásma, kde rostou Lobélie a Starčeky.  Připadáme si jako v botanické zahradě nebo Jurském parku. Něco tak úžasného se nikde jinde na světě asi opravdu nevidí. 

Během dalších tří dní se dostáváme až do Margherita campu ve výšce 4485 m, kde nás průvodci učí zacházet s mačkami, cepíny a jűmary.  Poslední část výstupu na vrchol totiž vede částečně po ledovci.

Po krátkém nočním odpočinku máme budíček v jednu hodinu po půlnoci. K snídani dostáváme čaj a vařená vajíčka a ve dvě ráno za svitu čelovek vyrážíme na cestu k vrcholu.  Nejtěžší skalní partie jsou opatřeny fixními lany, po kterých ale jen ručkujeme.  Pod ledovcem si bereme sedáky, mačky a cepíny a ve trojicích se navazujeme každý s jedním průvodcem na lano a stoupáme k vrcholu.  Na konci ledovce mačky zase sundáváme a kocháme se nádherným východem slunce, protože jsme se akorát dostali nad mraky.  Posledních pár metrů k vrcholu lezeme po namrzlé skály.  Po chvíli se na vrcholu schází celá naše šestičlenná skupina včetně tří průvodců.  Děláme společné foto a užíváme se krásného slunečného počasí s hradbou mraků pod námi.

V poledne jsme zpátky v Margherita campu, kde sundáváme sedáky a dostáváme oběd.  Ve dvě hodiny vyrážíme na další sestup až do Hunwick´s campu ve výšce 3974m, kde už na nás čeká večeře a po ní trochu slavíme úspěšný výstup s našimi průvodci.  Jelikož to byl ale hodně dlouhý a náročný den, tak jdeme relativně brzy spát.

Také další dva dny sestupu nejsou úplně zadarmo.  První den ještě musíme překonat sedlo ve výšce 4450 m (někteří to berou přes vrchol Weismann Peaku 4620 m) a potom musíme sestoupit do Kiharo campu.  Poslední den sice vede kolem krásných vodopádů, ale tato etapa je dlouhá 18 km.  Naštěstí jsme na cestu dostali opět výbornou svačinu.   Do cíle, který byl před osmi dny naším výchozím bodem, přicházíme až v půl šesté večer.  Dáváme si zasloužené pivo, dostáváme diplomy za výstup na vrchol a loučíme se s našimi průvodci, kterým necháváme část vybavení, protože toho moc nemají a prý to v Ugandě není kde koupit.  Po krátkém přejezdu na nás čeká skvělá večeře formou švédského stolu v Pumba Safari Cottages, kde už jsme jednou spali před výstupem.

Další den projíždíme auty národní park Queen Elizabeth, kde obdivujeme volně se pohybující slony, buvoly a antilopy, na jednom stromě dokonce vidíme i stromového lva, kterých už tu prý moc nezůstalo.  Po bědě nasedáme na loď, se kterou plujeme po kanálu Kazinga, kde je vidět spousta hrochů, slonů a krokodýlů.  Mít tato zvířata takřka na dosah, je neskutečný zážitek.

V pátek dopoledne se jdeme projít do nedaleké vesnice, kde nám majitel místní plantáže ukazuje, jak se pěstuje a zpracovává kakao, káva a vanilka.  Na poli u cesty vidíme, jak roste bavlna.  Po exkurzi následuje kulturní program, kdy nám místní děti zpívají a hrají na bonga.  Za odměnu si u nich nakupujeme nějaké suvenýry.  

Po obědě se auty přesouváme do dalšího ubytování v Topi Lodge Ishasha.  Podle mapy je to jen 95 km po mezinárodní silnici, vedoucí do Konga, ale realita je úplně jiná.  Naše polní cesty jsou proti této silnici dálnice, a tak nám cesta trvá několik hodin.  Cestou na chvíli zastavujeme u Lake Edward, kde pozorujeme na břehu jezera hrochy z velmi blízké vzdálenosti.  

Po skvělé večeři si dáváme ještě drink, kupujeme si nějaké coly a přesouváme se k chatce, u které dopíjíme zbytky rumu a jiné „dezinfekce“, které nám ještě zbyly.

Dnes nás čeká celodenní přejezd auty zpět do hlavního města.  Naposledy si užíváme snídani na terase v kraťasech a tričkách a vůbec se netěšíme na návrat do mrazivé Evropy.  Cestou opět zastavujeme na rovníku, kde si dáváme oběd a nakupujeme suvenýry a pak pokračujeme dál na sever směrem k letišti.  Auta naštěstí přejezd vydržela, nafta nám došla jen jednou :o), tak na letiště přijíždíme včas.  Loučíme se s našimi řidiči a s přestupem v Bruselu, kde máme tentokrát dost času i na prohlídku města, večer přistáváme v Praze.

Dalo by se sice říct, že jezdit za ledovcem do Afriky není úplně normální, ale kdo ví, jak dlouho tam ještě bude?  A kdo z horolezců je vlastně normální?

*Jířa*