DuÖAV Silesia-Troppau

říjen 2025

  *Ota Pavlas*

 I na samém severovýchodě našeho státu, v Zemi Slezské, tehdy v druhé polovině 19. století v Rakouském Slezsku, oficiálním názvem Herzogtum Ober- und Niederschlesien, našla se skupina turistů a horolezců. Ti v roce 1881 založili in Freiwaldau turistický spolek Mährisch-Schlesische Sudetengebirgsverein. Ten byl velmi oblíben a již v prvním roce svého působení měl na tisíc členů. Jen tak pro zajímavost Klub českých turistů byl založen až o sedm let později. A osud měl tento turistický spolek stejný jako alpské spolky. Podporoval členskou základnu, budoval chaty, převážně v Jeseníkách. Příkladem budiž roku 1884 postavený Georgschutzhaus auf der Hochschar (dodnes fungující Chata Jiřího na Šeráku, chata Šerák). Po První válce se musel přejmenovat a po Druhé válce přišel o prakticky veškerý majetek a přesunul se spolu se svými členy do města Kirchheim unter Teck ve spolkové zemi Baden-Württemberg nedaleko Stuttgartu. V Kirchheimu existuje a funguje dodnes. Má několik tisíc členů roztroušených po celém Německu i okolních státech a vlastní tři chaty, z nichž dvě, stejně jako klubový časopis, nesou ve svém jméně pojmenování „Altvater“ jako odkaz na původní vlast a hory, kde spolek vznikl.

    Mezi členy tohoto spolku našlo se nemálo milovníků Alp. Když byla 15. února 1882 v Brně založena Sektion Moravia DuÖAV, vstoupili tito současně i do sekce Alpenvereinu. Leč značná vzdálenost od Brna neumožňovala zdejším horolezcům účastnit se sekčního života tak, jak by si představovali. Proto ostravský advokát JUDr. Carl Richter roku 1885 přišel s myšlenkou založení vlastního alpského spolku. Obrátil se na Johana E. Rollera, předsedu místní skupiny Opava Mährisch-Schlesische Sudetengebirgsverein s prosbou o pomoc. První schůze nově vznikajícího spolku se uskutečnila 14. března1886. Byl zvolen devítičlenný přípravný výbor. V dalších týdnech byly sepsány a centrálním výborem DuÖAV odsouhlaseny stanovy a za sídlo nového spolku byla zvolena Opava, tehdy hlavní město Rakouského Slezska. 15. května 1886 byla uspořádána zakládající valná hromada nové, celkově 129. sekce DuÖAV Silesia-Troppau. Nová sekce měla prozatím 35 členů a roční poplatek byl stanoven na 5 zlatek. Prvním předsedou se stal Johan Roller, Carl Richter pak zastupoval ostravské členy.

    Do konce roku stoupl počet členů na 41. Činnost spolku v té době obohatili přednáškami předseda Roller o výstupu na Ortler, Carl Richter o výstupech v masivu Monte Rosa. Vedení spolku se také obrátilo na ředitelství K.u.K. privilegierte Mährisch-Schlesische Centralbahn a vyjednalo pro své členy zvýhodněné jízdné během letních měsíců. S narůstajícím počtem členů narůstal i počet spolkových akcí. Pořádaly se pravidelné večery, kde byly čteny články o horských výstupech. Carl Richter začal pořádat pravidelné výlety do Beskyd a Jeseníků. Jak bylo již v té době zvykem, opakovaným cílem letních i zimních výstupů byla Lysá hora. A samozřejmě se uskutečnilo i mnoho cest do Alp. Byly uskutečněny výstupy v oblasti Dachsteinu, Ortleru, velmi častým cílem byly Dolomity. Došlo i k tragické události, kdy právě v Dolomitech zahynul člen spolku Viktor Tatzel. Sekce se věnovala i charitativní činnosti a podpoře obyvatel alpských údolí. Příkladem může být dar 80 zlatých, které přispěla Johanu Tschollovi, horskému vůdci z Laasu, kterého o všechno připravil požár. Dar to byl na tehdejší dobu vcelku štědrý, oněch 80 zlatých představovalo téměř roční plat vůdce. U knihkupce Deibela byla založena oddílová knihovna, která byla volně přístupná všem členům spolku.

    Spolu se založením spolku začalo i plánování stavby vlastní chaty. Založen byl stavební fond a sekce začala s hledáním vhodného místa pro stavbu. Nakonec bylo vybráno údolí Laasertal nad obcí Laas v Jižním Tyrolsku. Toto údolí nabízelo mnoho výstupů na vrcholy skupiny Ortler v okolí přes tři a půl tisíce metrů vysokého vrcholu Hohe Angelusspitze. Názory místních se však značně rozcházely v tom, zda umístit chatu na východní nebo západní stranu v závěru údolí. Dilema vyřešila obec Laas, která darovala sekci pozemek pro výstavbu chaty na východní straně údolí. Nakonec se však ukázalo, že pravdu neměli ani jedni ani druzí.

    Konečné rozhodnutí postavit chatu na pozemku darovaném obcí Laas padlo na valné hromadě 11. prosince 1892. O rok později došlo opět na valné hromadě k odsouhlasení plánů chaty. Roku 1894 získala sekce subvenci od centrálního výboru Alpenvereinu 1700 marek a byly vydány podílové listy pro další přísun peněz. Ještě téhož roku předseda Roller navštívil místo plánované chaty a sepsal smlouvu se stavitelem Johanem Reisiglem z Laasu. Ihned po podepsání smlouvy začala výstavba chaty a přístupové cesty k ní. Chata byla slavnostně otevřena 29. srpna 1895. 

Slavnostní projev přednesl předseda Roller, chatu vysvětil ctihodný pan farář z Laasu. Ku příležitosti otevření nové chaty byly vyrobeny pamětní mince a výtěžek z jejich prodeje byl věnován chudým z obce Laas.

    Chata byla samoobslužná se skladem potravin. Již v té době byla uzamčena AV-klíčem, který byl k vyzvednutí v hostinci v Laasu. V přízemí byl pokoj pro vůdce spojený s kuchyní a společnou noclehárnou. V podkroví byly 2 pokoje po 4 lůžkách. Celková kapacita chaty byla 20 osob. Návštěvnost chaty byla zpočátku nevelká, pouze ke čtyřiceti horolezcům ročně. Již v roce 1898 došlo k první z řad tragických událostí, které Troppauerhütte provázely. S koncem zimy přišla spolu s vichřicí prašná lavina a strhla verandu a část střechy. Tyto škody byly rychle opraveny. Bylo rozhodnuto o vybudování cesty k sedlu Zayjoch. Tím byla vytvořena spojnice s chatou Düsseldorferhütte. Ovšem v květnu roku 1901 přišla z údolí Laas další tragická zpráva. Chata byla lavinou zcela zničena. Vůdce Frans Tappeiner vystoupal k chatě a již dole v údolí nalezl na sněhu části střechy. Chata přišla o celou střechu, zcela zbořena byla štítová zeď. Zbytky ostatních zdí byly stále zasypány třímetrovou vrstvou sněhu. Ač na přelomu století přesáhl počet členů sekce stovku, nebyla spolková pokladna schopna financovat kompletní rekonstrukci chaty. Prozatímně bylo opraveno a zastřešeno přízemí a chata byla využívána ve zmenšené verzi. V následujících letech byla chata dovybavena a byly vystavěny zpevňující pilíře. Počet členů spolku v té době narostl na bezmála 300 a spolková pokladna se pozvolna plnila. Další dobrá zpráva přišla z údolí Vinschgau, kde byla v roce 1905 otevřena železnice. Tím stoupl příliv turistů do hlavního údolí a s tím utěšeně rostl i počet návštěvníků chaty. Protože chata byla pro takový nárůst návštěvnosti malá a nedostatečně vybavená, bylo rozhodnuto postavit chatu novou. Na nový projekt byla získána subvence 4000 marek od centrálního výboru. Stavba byla opět svěřena staviteli Reisiglovi. Ten se v roce 1907 pustil do stavby nové chaty v těsném sousedství té původní. Došlo ovšem ke zpoždění prací a tak byly před zimou dokončeny pouze základy. To se nakonec ukázalo jako velké štěstí v neštěstí pro spolkovou pokladnu, protože 18. května 1908 přišla z Laasu další tragická zpráva, chata byla opět zasažena lavinou. Tentokrát byla lavina natolik silná, že kompletně strhla starou chatu i staveniště a vše odnesla hluboko do údolí.

    Po této tragické události byla svolána mimořádná valná hromada sekce na 24. září 1908. Vcelku rychle bylo rozhodnuto snahu o vlastní chatu nevzdat a postavit další chatu. Do Laasu odcestoval osobně stavební rada Kubicky, aby provedl prohlídku místa nové chaty. To bylo vybráno na západní straně v závěru údolí, těsně u cesty na sedlo Zayjoch a k Düsseldorferhütte, ve výšce přibližně 2200 m ü. A. Chata v tomto místě, jak všichni doufali a místní vůdci potvrdili, měla být naprosto v bezpečí před lavinami. Rada Kubicky na místě dojednal prodej nového pozemku s obcí Laas a s Reisinglem podepsal novou stavební smlouvu. V Opavě byla uspořádána sbírka na novou chatu a její vybavení a centrální výbor poskytl dalších 4000 marek. Stavba nové chaty započala v roce 1909 a koncem roku byla již chata zastřešena. Podle velkých skupin dárců byly na chatě pojmenovány pokoje Bílský (Bielitz-Biala dnes Bielsko-Biała v Polsku) a Ostravský. V roce 1910 byla chata stavebně dokončena a bylo plánováno její slavnostní otevření. 

To se ovšem ani v červencovém ani v srpnovém termínu pro velmi špatné počasí neuskutečnilo. Chata byla i přes to v provozu a obsloužila první desítky hostů. Oficiální slavnostní otevření a vysvěcení nové Troppauerhütte se konalo až 15. června 1911. Chata stojící při cestě na Zayjoch a umožňující přechod z Vinschgau do Suldenu stala se brzo oblíbenou a hojně navštěvovanou. Chata měla přes léto stálého správce. V zimě byla zavřená, avšak kdo ji chtěl navštívit, mohl si vyzvednout klíče v Laasu v hostinci Zum Hirschen. Chata v té době zažívala zlaté časy. Nic však netrvá věčně.

    V letech první Velké války byla chata vzhledem ke své poloze uzavřena a nepřístupná, fronta byla blízko. V roce 1916 provedl soudce Zemského soudu Chytil inspekční cestu k chatě a na výroční schůzi podal zprávu o jejím stavu. Chata byla v relativně dobrém stavu, pouze se na vnitřním vybavení podepsaly dva roky uzavření, nevytápění a nevětrání. Plíseň začínala býti všudypřítomná. I konce války se chata dožila v dobrém stavu. Na rozdíl o jiných chat v těsné blízkosti frontové linie nebyla ani poničena ani vyrabována. Na schůzi koncem roku 1918 byla již plánována postupná obnova a znovuotevření chaty, centrální výbor byl požádán o subvenci a všichni se těšili, až budou moci dalšího roku svou chatu opět navštívit. Leč člověk míní, Pán Bůh mění. Zima 1918/1919 byla velmi tuhá a velmi bohatá na sníh. Na jejím konci zasáhla mohutná lavina novou Troppauerhüte a zcela ji rozmetala po údolí. Sekce Silesia-Troppau byla zprávou o zničení své další chaty velice zasažena. Na mimořádné schůzi bylo sice rozhodnuto zmapovat škody a pokusit se o opravu chaty, ale obsazení Jižního Tyrolska Itálií na konci roku 1919 znamenalo konec Troppauerhütte v Laasertal. Italští horolezci sice částečně zrekonstruovali a ve 30. a 40. letech 20. století příležitostně využívali sklepní místnosti k přespání při svých výstupech, ale to byly jen chabé dozvuky předešlých časů. Po další velké válce chata nadobro zpustla.

    V meziválečném období se činnost spolku dále rozvíjela. Byla založena Jugendwandergruppe a čestný předseda spolku JUDr. Chytil inicioval založení fondu Stanislaus-Chytil-Fond pro podporu horolezeckých aktivit mládeže. Tento fond také štědře sponzoroval. Sekce se taktéž musela přizpůsobit poměrům nové republiky a formálně opustit DuÖAV. Přejmenovala se tak na DAV Troppau. Ztráta chaty byla velmi bolestná a proto se sekce okamžitě chopila nabídky na společnou Sudetoněmeckou chatu a stala se jedním ze zakládajících členů Verein Sudetendeutsche Hütte. Po sekci Troppau byl pojmenován i jeden z pokojů na nové chatě. Po Druhé válce a odsunu členů byl spolek opět ustanoven v Německu jako DAV Silesia-Troppau. Jeho samostatná historie končí rokem 1977, kdy se s dalšími sekcemi spojil v DAV Sudeten a společně převzaly do správy Sudetendeutschehütte.

    Laasertal však nezůstalo opuštěno. Již v roce 1948 zde vzniká přestavbou původně malé salaše chata Obere Laaser Alm – Malga Lasa di Sopra. 

Stavbu chaty zaštítil Alpenverein Südtirol (AVS). Zprvu byla chata využívána i pastevci, ale v roce 1963 byla na dně údolí postavena velká Untere Laaser Alm a horní salaš zůstala jen horolezcům. Roku 1972 prošla chata velkou přestavbou z prosté salaše na menší horskou chatu. Ta je v dnešní době otevřená v letních měsících a kromě jídla a pití nabízí i skromné ubytování. Obsluhu zajišťují dobrovolníci z místní skupiny Laas při AVS. V zadní části chaty je prakticky celoročně otevřený Winterraum.

    Osiřel jsem. Pár dní před odjezdem Jirka poslal fotku, kde se opírajíce o berle tváří smutně. Prý si hnul se zády. Osobně mám podezření na nedostatek morálu, když mu posledně celý wandr pršelo na hrb a lepší výmluva jej nenapadla. Tak jedu sám. Německo, Rakousko, přes Reschenpass do Jižního Tyrolska. Na Reschenpass zastavuji u vyhlídky na ikonickou kostelní věž, která ční z vod přehrady Reschensee. 

Moje cesta pokračuje ještě něco málo kilometrů do Laasu. Oblast Laasu je dodnes známá těžbou mramoru. Laaský mramor je pojem sám o sobě a je ceněn pro svou odolnost vůči počasí více, jak jinak slavnější mramor Carrarský. V Laasu cesta uhýbá z hlavní silnice do místních uliček a začíná stoupat k osadě Parnetz. U kapličky to navigace vzdala, že dál už to autem nejde, tak přepínám volbu na Gravel Bike a pokračuji v jízdě úzkou štěrkovou kamenitou cestou, která se vine úbočím hory Saurüssel. Už jste někdy někdo jezdil po nocích kombíkem po Klínoveckých lesích?? Tak asi takové by to bylo :-). Potemnělým lesem přijíždím nejprve do výšky zhruba 1380 m, kde je první turistické parkoviště. Parkoviště je u mezistanice původní lanovky na přepravu mramorových bloků z místního lomu do údolí. Stanice pořád stojí opuštěně uprostřed lesů, lanová dráha je již snesena. K fungujícímu lomu na protější straně údolí byla vybudována přístupová silnice a lanovek již netřeba. Odtud pokračuji silničkou ještě užší a ještě kamenitější kamsi vzhůru do tmy. Podle jedné ze starších map a dostupných informací by tam kdesi nahoře, o 200 metrů výše, mělo být ještě jedno parkoviště. Jak tak jedu tmou, doufám, že se neskončím někde v italském Arschlochu a budu se mět aspoň kde otočit a nebudu to muset potupně couvat celé dolů. Ale světe div se, tam kde ukazovala mapa, je skutečně parkoviště s vyznačenými chlívečky pro zhruba 15 aut. Paráda, mohu jít spát.

    Ráno jsem pobalil věci do kletru a pěkně zostra jsem nastoupal prvních 300 výškových metrů. Pak metry přibývají jen pozvolna, cesta pokračuje dále údolím. Jak končí les, otevírají se pohledy jednak na lom na protější straně a jednak na hřeben uzavírající celé údolí. Začínají se ukazovat třítisícovky Lyfihorn, Pederspitze, Gamsspitze, Schildspitze a samozřejmě vykoukne i nejvyšší Hoher Angelusspitze. 

K polednímu přicházím na Obere Laaser Alm. Pěkné to tu mají. Na italské poměry vysloveně luxus. Před chatou v neckách 3 druhy piva á 2,50 e, Winterraum elektrifikovaný, zásuvky a světlo funkční, plně vybavený nádobím, káva 100% arabica, skříň plná jídla, těstoviny, okurky, nutela, konzervy, rybičky, hořčice, kečup, majonéza, koření pro každé vaření…. Na polici pár lahví podivného alkoholu snad z minulého století. A vedle chaty, jaké překvapení, splachovací záchody.

    Po kafepauze se dávám na další pochod. Podle souřadnic hledám obě Opavské chaty. U té v pořadí druhé, na západní straně údolí, to není zas až tak problém. Nacházím ji kus pod cestou na Zayjoch ve výšce zhruba 2200 m, z cesty jsou ruiny viditelné. Zbylo z ní pár obvodových zdí a trámů. 

U chaty nechávám věci a vydávám se nejprve na druhou stranu, směrem k Zayjoch, okouknout možnosti výstupu na zítra. To mi přináší lehké zklamání. Již nad chatou se sporadicky objevuje sníh, což by mi až tak nevadilo, ale od 2400 m je cesta a všechno kolem po předešlých deštích a následném mrazu pokryto pěknou ledovou glazurou. A ta se netváří, že by v tomto severním koutě chtěla do zítra roztát. Zkouším stoupat ještě kus, ale je to děsná klouzačka. Kolem se začínají ukazovat pěkné zmrzlé vodopády, ty těsně pod ledovcem vypadají už i lezitelně. Vracím se dolů, beru kletr a po pěšince scházím dolů do údolí. Tahle pěšina je vlastně původní cesta z údolí k druhé Troppauerhütte a dále na Zayjoch. Pozvolna zarůstá a využívají ji tak akorát pastevci a kozy. U potoka nechávám kletr opět ležet na kameni a podle GPS hledám první chatu. Tady už je to horší a nemít souřadnice, asi bych bloumal po východní straně údolí dlouho. Z chaty nezbylo nic než pár kousků zdiva obrostlého modříny. 

Když víte, jak chata vypadala, odtušíte obdélníkový půdorys chaty a k němu přilepený druhý obdélník, který tvořil podezdívku verandy. Když nevíte, koukáte na ďolík v zemi lemovaný kamením. Pár fotek a vracím se pro kletr.

    Slunce už dávno zapadlo, když se vracím na Obere Laaser Alm. Vařím večeři a postupně, podle abecedy, ochutnávám pivo z necek. Jedno je sladké, druhé divné a třetí no comment. Italové by měli zůstat u výroby vína. Přes noc se zatáhlo a ráno mají všechny okolní vrcholy mlžnou čepici. Protože mě klouzačka po namrzlých kamenech neláká o nic více než včera, na lehko vyrážím na 2727 m vysoký Saurüssel přímo nad chatou. Vršek je celý v mlze, sotva jsem našel Gipfelkreuz. Chvíli čekám, jestli budou panoramata, ale čepice se ne a ne rozplynout. Tak se vracím na salaš, beru kletr a jdu dolů, domů. No domů úplně ještě ne, ale tím směrem.

    A když už budete ve zdejších končinách a budete si chtít pořídit takové ty katalogové fotky, které musí mít prostě každý, jinak sociální sítě neuznají, že jste zde byli, kromě věže kostela čnící z přehrady nezapomeňte na ikonickou silnici přes Passo Stelvio. 

Když vyjedete na Passo Stelvio, kousek sjedete na druhou stranu a přes Umbrailpass a Švýcarsko se vrátíte zpět do Itálie, odškrtnete si i klasický Road Trip. A nezapomeňte lyže. Passo Stelvio je jediný vysloveně letní lyžařský areál v Evropě. Otevřeno mají od června do listopadu. A když by se vám nechtělo lyžovat, za podpory lanovky můžete dát rychlý kopec Geisterspitze 3467 m.

Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/14015206