Tradiční výlet na ledy – Vysoké Tatry

17. - 20. 1. 2026

Stoupáme žlabem a do rukou se mi dostává teplo. Pálí to jak čert. Zastavím, sundám rukavici a naberu trochu sněhu. Na chvíli je to lepší, ale pak zase. Je to tak 300 m, kdy jsem nechal ruce přemrznout při nazouvání maček a sedáku. Opustili jsme zelenou značku vedoucí Malou studenou dolinou k Téryho chatě a podél lyžařských stop se štrachali do žlabu. Štrachali se až za hranici stínu, kde jsme si řekli, že by bylo dobré se upravit… Tak příště na slunku!

Přede mnou se hrabe Blahouš a někde vpředu/nahoře, občas mezi šutry, co čumí zpod sněhu, zapadne Karlos. Je tu s námi i Honza, alespoň v myšlenkách. Já se tedy přiznám, že nejvíc myslím na jeho turisticky cepín, kterej by se mi tu sakra hodil. Kluci zvolili hůlky, ale já jsem si řekl: „Ne! Budou se mi motat.“

Honza si těsně před odjezdem zrakvil koleno, ale přesto jel. Pojal tento výpad pracovně, a tak na chalupě homeofficuje. Dost mu rozumím. Kdo by si taky nechal tuhle srandu utéct? Už po cestě bylo jasné, že tenhle výlet bude zase soubor záchvatů smíchu bez přestávky. Maximálně na spánek.

Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno s Blahoušem z Chomutova, po cestě nabrali kluky v Praze a pohodovou cestovní rychlostí pokračovali až do Starého Smokovce. Následně jsme naskočili na lanovku a vyvezli se na Hriebenok. Odtud je to, co by čaganem dohodil do Bilíkovy chaty. Krámů máme všichni požehnaně (až na Honzíka), tak buď tento výtah milostiv. Přijeli jsme lézt ledy, podmínky mají být poměrně příznivé, ale ještě příznivější jsou na pořádnou túru. „Co takhle Filmárským žlabom do Lomnického sedla a pak, když to půjde, na Lomničák?“ navrhuje Blahouš. Já tedy nadšení předstírat nemusím. Karlosovi se ta myšlenka taky líbí. Počasí má být luxusní, takže vyrazíme a uvidíme. Na ledy se můžeme vrátit vždycky.

Žlabem kličkujeme mezi šutry, kamzíci na nás shazují bordel, opět překročíme hranici stínu a na slunku se začínáme vařit. Dostáváme se do místa, kde se žlab dělí. Pravá strana vede do sedla, levá blíže k vrcholu. To jsme samozřejmě zjistili až pak, ale zvolili jsem správně. Zúžení v levém korytu poskytuje sněhové radovánky, ale nad tímto, poměrně krátkým úsekem, se prostor otevírá až k hřebenu a zde je sněhu opravdu pomálu. Celkově moc sněhu není. Je to bída. Filmárský žlab bývá dobrý ke sjezdu, ale teď je to tu minimálně o zlámání lyží. 

Z hřebene koukáme na vrchol. Není to daleko, ale rozhodně ne blízko. „A hele, jede lanovka!“ Sledujeme prosklenou červenou krabičku, jak stoupá na vrchol. Blahouš připomněl, že před třinácti lety došel k vrcholové hlavě a dál nešel. Bez maček, bez cepínu to nešlo. Takže karty jsou rozdaný a cíl jasnej.

Zamysleli jsme se nad tím, co všechno tělo zvládne na míchaný vajíčka, která byla na Bilíkové chatě k snídani. Ale ona to nebyla jen ta vajíčka, to byl jogurt s marmoškou, chleba s medem, čajíček, kafíčko, koláček… Shodli jsme se, že obsluha na chatě je příjemná, vstřícná a nic není problém. Jídlo výborný a porce parádní. Ubytování luxusní, včetně zeštíhlovacího zrcadla, které si chtěl Blahouš odnést domu (2x jsem mu ho vyndaval z batohu… néé, kecám :) , ale konec reklamy). Natlačili jsme do sebe něco málo ze svých zásob a želvím tempem vystřelili na vrchol. Zpočátku se vrcholová hlava nechtěla přibližovat a v jednu chvíli jsme se každý vydali svou cestou. 

Já přelejzal zbytečně pár šutrů a Karlos si našel krásný plácek o několika centimetrech čtverečních, kde se rozhodl předvést svých pár baletních kousků při nasazování sedáku. Nikdo nevíme proč, ale tak to v horách prostě bývá. Čekal nás ještě traverz s několika lavinovými poli, která krásně držela a naštěstí i při cestě zpět.

A jsme pod onou vrcholovou hlavou. Kluci došli s hůlkama až sem. Teď jsou na řadě cepíny. Jdeme starou cestou, kde jsou nějaké kramle, oka na dojištění/slanění a pár řetězů, co se jim nepodařilo schovat se pod sněhem. Pár metrů pod vrcholem v tom nejblbějším zaledněném místě potkáme skupinu sestupujících Poláků. První je jen v nesmekách, ostatní mají alespoň turistické mačky. Každý jeden turistický cepín a jeden dokonce helmu – vyvrhel. Sestupují s rozvážností lenochoda. Nedivím se a jdeme jim stranou. Dolů s nimi při případném pádu nechceme (zde jen doplním, že Poláci vedou ve statistice úmrtnosti ve Vysokých Tatrách). Vzhledem k počtu a rychlosti skupiny, Blahouš, náš lingvista, domluví, že bude lepší, když nás pustí nahoru, a pak si tu budou dělat co chtějí. „Je to nenapadne, to bysme tady strávili hodinu“ a přidá pár sprostých slov. Můžu jenom souhlasně kývat. Po pár krocích začínají výhledy. Nejdříve na vrchol, kde se promenádují turisti z červených krabiček, a pak do okolních dolin. Tohle počasí je opravdu za odměnu. Blahouš nadhodil, že by se svezl lanovkou dolů. Po zralé úvaze jsem si řekl, že by to nebyl úplně blbej nápad. S Karlosem jsme zase přemýšleli o kafičku, ale nejdřív jsme se šli porozhlédnout po okolí. Blahouš chvíli přebaloval cajky, a pak zmizel v budově. Za chvíli se objevil a prý mu číšník na dotaz, kdy jede nějaká lanovka dolu, kterou by se mohl svézt, odpověděl, že zítra. Dost možná si robí prdel z horolezců, co si nahoru vylezou, a pak si tu prdel chtějí svézt. Nicméně to znamenalo, že vyrážíme v podstatě okamžitě, ať slunko neroztopí sníh na lavinových svazích a dalších obtížných místech. Až se z toho Blahouš ani nepodíval po kraji a nedošlo ani na vrcholové foto.

Při sestupu jsme hned z kraje dvě blbé délky slanili a zbytek už bylo vesměs obyčejné klesání. Sestup byl nakonec rychlý, na Skalnaté chatě jsme dali vítězné pivo a vítěznou kofolu a pelášili na naši chatu. Ještě za světla našli správný směr a skoro nebylo potřeba čelovek. Sníh svítil dostatečně.

Druhý den bylo jasné, že máme splněno. Žádný brzký budíček, v klídku snídaně a až pak jsme řešili, co bude. Bylo by škoda se za tak pěkného dne nepodívat alespoň za chatu, ale když už jsme venku, jdeme zkusit nakopat led. Po včerejšku trošku rozbití jsme se doštrachali pod Veverkov led. 

Je pondělí a nikde nikdo, což se nám moc líbilo. Na chvilku naše radost opadla, když se začala přibližovat čtyřčlenná skupinka, ale jen na chvilku. Jak jsme zjistili, šlo o párek kurzistů, co všechno zběsile natáčeli, pomocníka a horského vůdce Pala, kterého jak jsem si později vzpomněl, znám z Brádlerových bud, když jsme měli s horoklubem zimní metodiku. Jak je ten svět malej. Byla s nima legrace a Palo nám dotáhl délku, když došlo magi. Sám sebe i zbytek své skupiny navezl, sice do lehčí délky, ale pod brutální sprchu a jak si dal bundu přes rukavice, měl vodu až v trenkách (zde se rozepisuju, jelikož mi to přijde jako dobrá poučka a jak sám pravil, člověk se učí celý život). 

Karlos si vybral levou, relativně suchou část ledopádu, ale taky pěkně těžkou. Po pěti šroubech v kolmici a pár odsedech jsem mu řekl, ať se na to vysere. Sám jsem rychle na druhém (na rybu) poznal, co je tam za úskalí a jak to sakra tahá. Následně se ještě vystřídali kluci a začali jsem balit. Nebyl prostě čas na ledech zdomácnět. Na sestupu si Karlos hraje s myšlenkou na skialpy a navrhuje dojít alespoň k Bráně pod Zbojničku. Sice nevím přesně, kde to je, ale po pár krocích do mírného kopečka: „Se ty vole omlouvám, to nedám“. Stehna, stejně jako celé tělo je po včerejšku vyždímaný a žádá, s červeným vykřičníkem, regeneraci.

Takže se jako vždy povedlo. Jakmile po dovolený nepotřebuju dovolenou, nebyla to dovolená. Zúčastněným tímto děkuji, Honzovi přeju krátké léčení, ať co nevidět zase skáče přes kaluže a na brzkou shledanou, parťáci, třeba zase pod nějakým kopcem.

Pavel Easy Lev