Teufelsturm – Alter weg
Velká, hladká, pěkně tvarovaná věž, čnící nad stezkou Elbleithenweg, situovaná před skalními stěnami mezi oblastmi Langen Grunde a Breiten Kluft. Výstup na Teufelsturm je považován za nejtěžší výstup v Saském Švýcarsku; na tuto věž se dosud podařilo vystoupit pouze třikrát.
Horolezecký průvodce Rudolf Fehrmann, 1908
Stará cesta VIIb (VIIc); Oliver Perry-Smith, W. Hűnig, A. Hoyer, R. Fehrmann, 9.9.1906
Od JV po šikmých stupních na balkón, úzkou spárou (sokolíkem) do sedla mezi věž a masiv, kde se nachází druhý slaňovací kruh. Stavěním na Severní hranu, potom vpravo sokolíkem a vlevo do zářezu, jím vlevo přes hranu a traverz vlevo po rukou do spáry. Tou přes břicho a výše komínem na vrchol.
Při minulé návštěvě Schmilky v červnu jsme lezli na Winklerturm cestu Westkante VI (Rudolf Fehrmann, W. Hűnig ,Oliver Perry-Smith, 1907) a byl to takový zážitek, že už jsme se potom k Teufelsturmu ani nedošli podívat, natož že bychom na něj zkusili vylézt.
Tento víkend ale vyrážíme z naší základny v Tisé „rovnou“ k této věži. Auta necháváme za 8 Eur/den na centrálním parkovišti ve Schmilce a po žluté turistické cestě stoupáme k Elbleitenweg. Po ní po chvíli procházíme pod Winklerturm a Rauschensteinem, na které jsme lezli minule. Pokračujeme ale dál, procházíme pod Hohe Wand a hned za ní nad námi tušíme Teufelsturm. Přístupová cesta k ní vede ještě o kus dál přes obrovský bivak, kde je ale od 1.2. do 15.6. zakázané spaní kvůli hnízdění ptáků.
Když po hodině a půl chůze přicházíme pod věž, vidíme, jak ze sedla někdo leze po hraně Starou cestu a je při tom jištěn „schwebe“ z masivu. Nacházíme nástup na východní straně věže, ale sokolík vypadá od pohledu dost vydatně a kdybychom do sedla vylezli odspodu, nemohli bychom využít „schwebe“ při pokusu o čisté přelezení bez stavění. Rozhodujeme se tedy pro přesun nahoru na masiv. Cestou necestou se prodíráme okolo Spitzkegelu nahoru na turistickou cestu, po které docházíme v půl jedné na vyhlídku Breite-Kluft. Kocháme se výhledy, fotíme a potom již přecházíme na masiv nad Teufelsturm, kde je krásný pohled na lezce, kteří zrovna lezou na Teufelsturm. Z masivu mají natažené lano do sedla, po kterém tam patrně slanili, protože na masivu mají nechané batohy. I my si tady zakládáme tábor a jelikož je čas oběda, dáváme si svačinu a pozorujeme německé lezce, jak lezou na věž. Oba druholezci přelézají úsek se stavěním čistě, takže to asi jde. Čekáme, až slaní, jak se dostanou zpět k batohům. Po chvíli k nám přilézá jejich prvolezec po zafixovaném laně s prusíkem a gri-gri. Domlouváme se, že si dolů spustí batohy a potom sám také slaní a my jim pak shodíme dolů lano, aby se nemuseli všichni vracet a celé to obcházet.
Jsou už skoro dvě hodiny a my přemýšlíme, jestli se nám do toho vůbec ještě chce. Ale když jsme sem šli takovou dálku a zjistili, jak na to, tak se nakonec rozhodujeme to zkusit. Broněk instaluje fixní lano na jištění a slanění, já si chystám věci na lezení a Lubáno se připravuje, že mě bude z masivu „schwebe“ přjišťovat v prvních krocích po hraně. Já s Broňkem slaňujeme do sedla, odkud Stará cesta defacto začíná. Připínám si na sebe i druhé lano od „schwebe“ a nastupuji na hranu. Odlézám asi dva metry a přichází místo, kde se nejspíš mělo stavět. Tupý stisk na hraně v tom horku moc nedrží, tak se mi do toho úplně nechce. Zkouším to i zprava, ale ani na levou ruku ten stisk moc nedrží. Slézám zpět dolů a přemýšlím, že to vzdám. Po masivu se vracím kousek nahoru, když uvidím na hraně o něco výše chyt. Zkouším se posadit do „schwebe“, je to celkem v pohodě, ale do chytu nedosáhnu. Vracím se tedy do volné pozice na hraně, beru stisk levou rukou, pro pravou ruku nacházím ve stěně jednoprstovou dírku, pravou nohu dávám na tření do stěny a daří se mi zvednout levou nohu na stup na hraně. Prakticky bez rukou se na něm zvedám a dosahuji do chytu. Chvíli to rozdýchávám, potom nacházím v pravé stěně docela dobrý chyt, přes který se s nohami na tření dostávám do sokolíku vpravo. Po pár krocích zakládám lanovici a pěkně funím. Sokolíkem dolézám do zářezu na hraně, na kterou je potřeba nakročit. Snažím si nějak porovnat ruce ve spáře a přenést váhu na nohu, což se mi nakonec daří s pomocí chytu v hraně nad zářezem. Dávám další smyčku a odpínám „schwebe“. Opět to chvíli vydýchávám. Potom traverzuji vlevo s nohami na tření a rukami v docela dobré římse. Dolézám do ramenní spáry, která vede přes menší břicho. Zakliňuji pravou ruku ve spáře až po loket a daří se mi zvednout nohy nad břicho. Zalézám do spáry a odtud provazuji vodorovné hodiny vpravo na polici. Opět hlasitě dýchám, ale tuším, že nejhorší už je za mnou. Spárokomínem po chvíli dolézám na vrchol, už bez dalšího jištění, a v duchu obdivuji prvovýstupce, jak tohle zvládli před 120-ti lety s tehdejším vybavením. U slaňáku štanduji a dobírám Broňka, který také skoro celou cestu slušně funí. Lubáno vše z protějšího masivu pozoruje a vůbec nevypadá na to, že by to chtěl za námi také jít. Ale jelikož to byl jeho nápad, tak to má povinné.
Za chvíli už slaňuje s batohem do sedla a nastupuje do cesty. Netrvá to dlouho a všichni tři stojíme společně na vrcholu. Kocháme se nádherným výhledem na okolní věže a krajinu, zapisujeme se do vrcholovky a potom slaňujeme zpět do sedla.
Háša mi z masivu spouští batoh, abych tam už nemusel zpátky lézt, a pak nám shazuje lano. Zatímco my slaňujeme dolů pod věž, holky to obchází po turistické cestě, na které se po chvíli všichni opět setkáváme.
Pod Rauschensteinem ještě přemýšlíme, jestli něco nevylézt i holkám, ale jelikož je už půl páté, tak raději jdeme do Schmilky do bufetu, kde si dáváme pivo, zmrzlinu a úžasné iced coffee.
Po řádném občerstvení se vracíme auty zpět do Tisé, kde večer vše oslavíme s kamarády u táboráku.
Jířa Šťastný, 07/2026