Teplitzer Hütte

(Glorer Hütte)

DAV Teplitz - Nordböhmen

červen 2026

 Příběh této chaty je mezi jinými v celku ojedinělý a ilustruje dobu mnoha zvratů a předsudků první poloviny dvacátého století a česká bota v něm zanechala pouze velmi mělkou stopu. Je však černou skvrnou v dějinách alpského horolezectví, které bylo a je postaveno na přátelství, respektu a vzájemné pomoci.

            U zrodu chaty v sedle Berger Törl stál, jako u mnoha jiných v oblasti mezi Zvoníkem a Benátčanem, Johan Stüdl. Byla to jen další chata v okolí Großglockneru a měla usnadňovat výstup z Kalsu na Salmhütte, případně přechod z Kalsu do Heiligenblutu. V té době vedl jeden z klasických výstupů na Glockner právě tudy, z Kalsu přes Berger Törl na Salmhütte a dále na Erzherzog Johanhütte. Z části tak kopíroval trasu prvovýstupců. Chata byla postavena roku 1887 a postavili ji horští vůdci Paul Schnell, Sebastian Huter a Veit Oberlohr ze spolku horských vůdců Bergführerverein Kals am Großglockner. 

Protože všichni tři pocházeli z osady Glor, chatu pojmenovali Glorerhütte. Chata to byla nevelká, jen nějakých 55 m², přízemí a podkroví, samoobslužná. Využívána byla příležitostně vůdci při přechodech nebo při nepřízni počasí. Časem se ukázalo, že ji vůdcovský spolek až tak nepotřebuje a byla nabídnuta k prodeji.

            Alpenverein vznikl jako spolek apolitický a velice liberální. Členové a příznivci většinově a dlouho razili pravidlo, že politika do hor nepatří a apolitický přístup byl zakotven i v základních stanovách spolku. Ovšem i alpské spolky byly pouze odrazem společnosti. V německy mluvících zemích se koncem 19. století začal pozvolna šířit rasový antisemitismus. Když došlo ke zrovnoprávnění židovského obyvatelstva roku 1867 novou Rakousko-Uherskou ústavou, mnoha lidem to nebylo po chuti. Do Alpenvereinu se ovšem antisemitismus přelil ve větší míře až po První světové válce. Kolem roku 1920 se začaly objevovat rasové diskuze na členských schůzích a různé rasově zabarvené eseje a články se objevovaly i ve spolkových časopisech. Hlavní postavou antisemitského hnutí v Alpenvereinu byl Eduard Pichl (1872 – 1955). Eduard Pichl byl význačný vídeňský horolezec své doby. Má na kontě mnoho prvovýstupů a průstupů velkých alpských stěn hlavně v Dolomitech a oblasti Dachsteinu. Jeho cesty jsou lezeny dodnes. Byl předním teoretikem horské války a využití civilní infrastruktury, horských chodníků a chat pro vojenské operace. Bohužel mu srdce tlouklo hodně vpravo. Jako předseda rakouské části DuÖAV a předseda sekce Austria, největší rakouské sekce sídlící ve Vídni, prosazoval zavedení árijského paragrafu do centrálních spolkových stanov. Tento Arierparagraph umožňoval přijetí za člena a členství pouze osobám německé krve. Taktéž využívání spolkového majetku, hlavně chat, bylo přijetím árijského paragrafu méněcenným osobám zapovězeno. Árijský paragraf zavedly do stanov již jiné turistické spolky jako Österreichischer Touristenklub nebo Österreichischer Gebirgsverein, ale Alpenverein dlouho odolával. Leč neodolal. Pichl kolem sebe shromáždil mnoho sekcí, hlavně z Rakouska, a požadoval zavedení tohoto paragrafu do stanov. Na poprvé se mu to nepovedlo, protože převážná část spolků z Německa hlasovala proti. Ovšem antisemitská menšina převážně rakouských spolků byla i tak velmi silná a Pichl hrozil vystoupením této skupiny z Alpenvereinu. Tím by došlo k jeho rozštěpení a praktickému zániku. Bylo proto odhlasováno, že árijský paragraf sice nebude přijat na centrální úrovni, ale je ponecháno na vůli každého místního spolku jednotlivě, zda jej zavede do svých stanov. Toho Pichl využil a Arierparagraph byl okamžitě zaveden mimo jiné do stanov sekce Austria.

            Když se nad tím vším zamyslíte, tak soukmenovci vlastně nic moc nevymysleli. Český kaprál k nim přišel z Rakouska a fašismus importovali z Itálie. Árijský paragraf měli v Rakousku prakticky 14 let před zrodem Tisícileté říše a 16 let před Zákonem o říšském občanství a Zákonem na ochranu německé krve a cti. V době, kdy böhmische Gefreiter seděl ve vězení v Landsbergu po nezdařeném pivním puči a teprve piloval a diktoval „Svůj boj“, v rakouských spolkových klubech, Alpenverein nevyjímaje, probíhaly naplno rasové čistky. Soukmenovci to sice celé „dovedli k dokonalosti“, ale myšlenka není původní. A ani Německá hymna není vlastně originál. Pouze naroubovali vlastní slova Das Lied der Deutschen na původní rakouskou Kaiserhymne a s různými obměnami ji používají dodnes.

                        Ö: Gott erhalte, Gott beschütze unsern Kaiser, unser Land!

                             Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem!

                        D: Deutschland, Deutschland über alles, Ádo, Ádo kams to zalez!

            Když došlo k zavedení árijského paragrafu do stanov sekce Austria, byly ze sekce vyloučeni všichni židé. S nimi na protest odešlo mnoho liberálně smýšlejících nežidovských členů a to i z jiných spolků. Tito židovští členové založili vlastní sekci DuÖAV Donauland. Někteří liberálové pak nevstoupili do sekce Donauland, ale založili ještě vlastní sekci Ostmark. Avšak sekce Ostmark byla nežidovská. (Tato sekce vlastnila chatu na vrchu Roßbrand, kterou po jejím zániku převzala sekce z Chebu.)

            Sekce Donauland dále rozvíjela svoji činnost a s tím, jak byl zaváděn árijský paragraf do stanov jednotlivých sekcí, počet členů velmi rychle narůstal. V roce 1924 měla ke třem a půl tisícům členů a byla 8. největší sekcí v Alpenvereinu. V souladu s árijským paragrafem přestali být židovští turisté a horolezci na některých chatách vítáni. Někde jim byl přímo zapovězen vstup, jinde jim nebylo umožněno spát v pokojích a čerpat zvýhodněné ceny za ubytování. Na stěnách chat se objevily cedule hlásající, že členové sekce Donauland zde nejsou vítáni. Proti tomuto přístupu se velmi ostře vyhrazoval Johan Stüdl, který jako jeden z posledních žijících otců zakladatelů v Alpenvereinu požíval stále značné úcty a autority. Nikdo se mu sice neodvážil postavit přímo, ale když došlo na hlasování, i on byl součástí menšiny. Proto v sekci Donauland došlo k rozhodnutí zakoupit vlastní chatu. Roku 1922 tak sekce Donauland kupuje chatu Glorerhütte. Protože to byla sekce v celku bohatá, postupem doby vlastnila nebo spoluvlastnila několik chat a podílela se spolu s tehdy ještě liberální Berlínskou sekcí na stavbě Friessenberghausu.

            Útoky ze strany sekcí a členů kolem Eduarda Pichla na sekci Donaulad se však stupňovaly. Pichl vytvořil v Alpenvereinu skupinu Deutschvölkischer Bund. Ta sdružovala 63 převážně rakouských sekcí a jen několik málo sekcí bavorských. Židovští členové byli obviňováni z hanobení německé rasy a pomlouvání německého národa na mezinárodní úrovni. V sekci Donauland byla viděna židovská organizace mající za cíl zničit jednotu německých horolezců. Členové sekce Donauland byli také obviňováni z vandalství, poškozování ostatních spolkových chat nebo z neposkytnutí pomoci na horách. Tlak na vyloučení sekce Donauland byl velký a hrozil rozkladem Alpenvereinu. Deutschvölkischer Bund hrozil vystoupením všech svých sekcí z Alpenvereinu. Nakonec se centrální výbor DuÖAV rozhodl sekci Donauland obětovat v zájmu zachování spolku. A to i přesto, že výbor sám konstatoval, že nejsou žádné důkazy o nepatřičném chování členů sekce Donauland. Na 14. prosince 1924 byla svolána mimořádní valná hromada do Mnichova s jediným bodem programu a to vyloučením sekce Donauland z Alpenvereinu. Sešly se zde zástupci 247 sekcí německých a 93 rakouských. Vzrušená debata trvala bez mála šest hodin. Pichl argumentoval, že nelze dopustit, aby židovská sekce reprezentovala rakouský národ a hrozil odtržením rakouských sekcí. Když mělo dojít k vystoupení zástupců sekce Donaulad, záhadně přestaly fungovat mikrofony. Závěrečné hlasování zpečetilo osud židovské sekce a sekce Donauland byla z Alpenvereinu vyloučena.

            Po vyloučení se sekce Donauland transformovala na nezávislý spolek a přejmenovala se na Eigenständige Alpenverein Donauland. I přes stupňující se celospolečenský antisemitismus se dokázala rozvíjet. Glorerhütte byla v té době jejich stálou a pevnou základnou. Chata byla postupně vylepšována, byla uskutečněna její první přestavba. Chata se téměř dvojnásobně zvětšila. Ovšem doba byla neúprosná. Poté, co si Rakušáci v březnu 1938 „svobodně“ vybrali sjednocení s Německou Říší, byl Alpenverein Donauland okamžitě zakázán, rozpuštěn a veškerý jeho majetek zkonfiskován. DuÖAV se také přejmenoval na pouze DAV.

            Glorerhütte po konfiskaci získává roku 1939 do svého majetku sekce DAV Teplitz - Schönau (sekce Teplice – Šanov, původně založena jako sekce Teplitz – Nordböhmen). Chata byla přejmenována na Teplitzer Hütte. Teplický spolek tak po letech získal vlastní chatu. Do této doby byl pouze spoluvlastníkem Sudetendeutschehütte, protože o všechny své chaty přišel po přičlenění Jižního Tyrolska k Itálii roku 1919. Ovšem vlastnictví chaty si tepličtí v podstatě neužili, protože svět stál na prahu další velké války. První dva roky provozu chaty byly relativně slušné. Jak se válka prodlužovala, provoz chaty ustával a koncem války byla již chata uzavřena. Česká správa nad chatou tak trvala krátkých šest let.

            Po konci Tisícileté říše, která nakonec vydržela dvanáct let, byl DAV rozpuštěn a Teplitzerhütte byla zkonfiskována Rakouským státem. Po obnovení ÖeAV byla v roce 1952 obnovena i sekce Donauland. Sekce se okamžitě přihlásila k vlastnictví chaty a dosáhla jejího navrácení. Chata byla zpět přejmenována na Glorer Hütte. Ovšem situace sekce Donauland byla více než žalostná. Z původních 3000 členů, které měla v době svého nuceného konce v roce 1938, jich válku přežilo pouhých 120. Členská základna byla malá a postupně se zmenšovala. Sekce nebyla schopna se o majetek starat. Proto došlo 1967 k rozhodnutí nabídnout chatu k prodeji. O rok později kupuje Glorer Hütte sekce DAV Eichstätt za 40 000 DM. Samotná sekce Donauland postupně vymírala a roku 1976, rok po smrti svého posledního předsedy, rozhodla valná hromada o rozpuštění sekce.

            Sekce Eichstätt chatu dále rozvíjela. Nejprve byla vybudována nová stezka pro muly pro snazší zásobování. V 70. letech byla vystavěna zásobovací lanovka, zbudován byl nový tříkomorový septik. V 80. letech prošla chata celkovou rekonstrukcí. Byla nově obložena šindelem a byla postavena přístavba, která chatu opět rozšířila. 

Byl také postaven samostatný Winterraum. Roku 1980 potkala chatu tragická událost v podobě smrti správce Michaela Holzera. Tento horský vůdce z Lesachu převzal správu nad chatou a téhož roku zahynul, když spadl z lanovky při jízdě na chatu. Roku 2011 byla však chata z rozhodnutí místních úřadů uzavřena. Protože se chata nachází v ochranném pásmu národního parku Vysoké Taury, už kolem roku 2005 přestal stávající způsob likvidace odpadních vod septikem vyhovovat novým požadavkům ochrany přírody. Bylo tedy nákladem 350 000 Eur, z čehož sekce musela zaplatit 120 000 Eur ze svého, vybudováno 2,8 km dlouhé kanalizační potrubí do údolí do veřejné čistírny odpadních vod. Při té příležitosti byl z údolí k chatě natažen i kabel a chata byla připojena k elektrické síti. Ač byla debata v sekci velmi bouřlivá, padl i návrh na odprodej chaty, nakonec byly finance získány a kanalizace postavena. Roku 2022 došlo ke sloučení sekce Eichstätt se sekcí ze sousedního Neuburgu. Vznikl DAV Eichstätt-Neuburg vlastnící chatu dodnes. Dnes je chata v provozu od června do konce března. Do konce října nabízí 50 lůžek, od listopadu do konce března je otevřena pouze restaurace pro jednodenní návštěvníky bez možnosti ubytování. Chata má také Winterraum pro 4 nocležníky.

            Na chatu se dostanete buď od Lucknerhausu nebo z Heiligenblutu. Od Lucknerhausu je to sice kratší, ale dražší, protože v Rakousku jsou přeborníky na výběr mýta. Mýto mě na tomhle wandru stálo skoro tolik, co propálený benzín. Už při pohledu do mapy je znát, že přes pohnutou historii je to vlastně taková nanicovatá chata, kolem které toho moc není. Chata stojí v hlubokém sedle mezi dvěma 2800 m hřebínky. Z jednoho jsou vidět Alpy a z druhého také Alpy. Z hřebínku severně nad chatou je parádní výhled na Großglockner. A to je ale asi tak všechno. 

Směrem kousek severně, za sedlem Pfortscharte, se dá vystoupat na Lange Wand. To je takový rovný hřebínek odnikud nikam, který má ve svém nejvyšším bodě 3088 m. Ale když přejdete do vedlejšího údolí…., je tam Zlá Ženská. Ale je to dálka.

            Vstávám asi v půl třetí, protože chci ještě stihnout před svítáním fotit hvězdy. No a když už jsem před chatou, beru čelovku a vydávám se na pochod do vedlejšího údolí. Tam se dá dostat přímo ztečí suťoviskem na hřeben nad chatou, což se mi po tmě vůbec nechce. A nebo hřeben obejít po východní straně. To se ukáže jako dobrá volba. Pěšinka se vlní po vrstevnici, výhledy na Glockner jsou parádní, východ slunce taky. A když už se dostanu do vedlejšího údolí Moosbachtal, tak je vidět. Mohutný pravidelný kužel Böses Weibl 3121 m vypadá, jako by do Alp ani nepatřil. 

Připomíná spíš sopečný kužel, než alpský kopec. A je pěkně daleko. Mnohem dál, než to v mapě vypadá. V sedle Peischlachtörl dávám sváču a začínám stoupat. A přichází mráček. Přímo nade mnou visí malý černý mráček, ze kterého prší a prší. Když kouknu na meteoradar, tak v celé šíři kontinentu od Terstu po Štětín je jediný dešťový mráček nad mojí hlavou. A jde se mnou. Kopec se brání. Ale za půl hoďky mu došla voda a vzdal to. Cesta stoupá a stoupá, trávu vystřídají kameny a kameny občasná sněhová pole. Závěrem pěkný skalní hřebínek. Na vrcholu je příjemných 8 °. 

A ta panoramata….zase Alpy. Cesta k autu je jak sestup do pekla. Z 8 ° na vrcholu se dostávám na 25 ° u auta v 1900 m a když v údolí teploměr ukáže 32 °, o teplotě v Bavorsku ani nemluvě, jsem rád za klimatizaci.

*Ota Pavlas*