Tatry Vysoké

 4. - 6. 9. 2026

*Easy*

                Začnu trochu ze široka, ono taky pořádně není o čem vyprávět. Znáte to pořekadlo „rodinu si nevybereme, přátele ano“?  Vždycky to z legrace parafrázuju na „…přátelé si taky nevybereme“. Nechci vás zatěžovat nějakými filozofickými svými úvahami, a tak jen heslovitě. Ty úplně základní myšlenky, někdy ty silné zážitky, prožijete s někým jiným, než by jste očekávali. Někdy to dopadne tak, že se s vámi baví úplně někdo jiný, než ten, kdo měl zkraje vaše sympatie nebo sympatie nemusí být z druhé strany stejně silné. A někdy prostě není z čeho vybírat :). No a hlavně - když jsi „magor“ nemůžeš očekávat, že budeš mít za kamarády lidi typu Mahatmá Ghandí, František z Asissi či Anežka Česká (ještě jsem chtěl použít Sokrata, to by ale rozbilo mou teorii a hlavně manželka by se zlobila :)). Ono taky, jestli by s nimi nebyla nakonec nuda… (teď bych potřeboval toho smajlíka, co se drží za pusu, že řekl něco, co neměl). Samozřejmě někdo namítne, že o tom vlastně to pořekadlo je, že si vybíráme sobě rovné a k sobě stejné vrány. No jo, ale ono to z toho pořekadla na první dobrou nevyplývá. Neměl bych o čem psát a přijde mi zajímavé, jak odmítnutím fráze, se při pokusu o hlubokou myšlenku (na kterou tady tedy nedošlo) se vrátit k potvrzení podstaty věci. Chápete? Jo? No tak mi to pak musíte někdy vysvětlit.

A teď, o co jsem se tady pokoušel. Jestliže jsem v partičce, kde jeden na druhém nenechá nit suchou, jakýkoliv čin je podroben detailnímu zkoumání, aby dotyčný mohl dostat pořádnou bídu, začnete být ostražití a máte se sakra na pozoru. Dostávám se k pointě. V pátek večer odjíždíme z hlaváku nočním vlakem a já dopoledne naposledy čekuju počasí. Krásně nám to vychází, sluníčko nesvítí pouze v noci, po dešti ani vidu ani slechu, a tak neprozřetelně píšu na chat: „Koukali jste na počasí? Má být luxusně.“. Asi už tušíte, co se dělo v Tatrách. My se z vyprahlé Prahy přesunuli pod jediný deštivý obláček v Evropě a já měl slovo „luxusně“ na talíři celý víkend a následně nejspíš celý život, kdykoli přijde řeč na Tatry. Netuším, kam Blahouš kouká na předpovědi, ale jediný reagoval, že má druhý den dopoledne pršet. To ani on ještě netušil, kolik zmařených nadějí nás čeká. Mám teda ještě popisovat co následovalo? No, tak jó.

Jak už jsem napsal, vyrazili jsme z hlaváku ve čtyřech. Já s Blahoušem a pražská dvojka Honza s Michalem. Pravděpodobně jste o nich četli v článku z červencového výpadu na Brnčálu. My si to teď naplánovali na Zámkovku. Ve Starém Smokovci bylo chladno, ale sucho a naděje tu byla. Kdybychom se však nevraceli pro můj telefon, co se mi povedlo zapomenout ve vlaku, došli jsme na chatu ještě bez deště. To bysme však přišli o zlatý hřeb tohoto výletu. Když totiž začalo krápat a tasili jsme nepromokavé bundy, všichni začali tuhnout při pohledu na Blahouše, momentálně zapáleného minimalistu, tasícího z báglíku jakousi průhlednou modrou igelitku. 

Okamžitě jsem v hlavě nalistoval stranu 21, druhého dílu Schubertovy knihy „Bezpečnost a riziko na skále a ledu“, Bible všech horolezců, kde pod titulem „Nepromokavá bunda po Americku?“ je (tipl bych to na samotného Schuberta) postava oděna ve velkém modrém pytli na odpadky. Kdybych tušil, jak moc nám bude pršet, tak se smíchy klidně počůrám, protože by to stejně nikdo nepoznal. Starej dobrej zkušenej a opatrnej horal Bláža, si do hor vezme igelitku, protože jedna ze tří předpovědí slibuje jen lehký deštík v sobotu dopoledne. S přestávkama chcalo asi do dvou. Sedli jsme si na Zámkovce, dali si pivo a smutně… ani né, po třetím pivu byla už sranda, koukali z okna na to, jak se nám plány rozpouštějí. Za těch pár let, co s Blahoušem jezdím, jsem si na ty zvraty počasí k horšímu jaksi zvykl a Michal s Honzou vypadali taky dosti obrněný. Odpoledne se vyčasilo a vyrazili jsme na Terynu. 

Po cestě je vidět do západní stěny Lomnického štítu a to jsem vám ještě neřekl – v plánu byla na neděli Hokejka. Tak jsme jí, po diskuzi s nějakým místním horským vůdcem, definitivně zavrhli, protože to prostě bude ve žlabech mokrý. Michal s Honzou se drželi varianty Gipsyho ferraty, i když pošilhávali po cestě Jordánkou. Blahouš přišel s variantou jít kousek vedle Hokejky do Puškáše, že plotny budou spíš vyfoukaný, a tak jsme s nově nabytou nadějí sestoupili zase na Zámkovku. Večer jsme pokecali, poseděli, zabalili a připravili vše na zítřejší brzké vstávání.

Probouzím se ve tři, vedle mě spokojeně pochrupkává Blahouš se špunty v uších a já poslouchám, jak venku jemný deštík přechází v pěkný chcanec. Už jsem nezabral. Před čtvrtou déšť ustává, ve čtyři zvoní naše budíky a Blahouš vstává připraven do akce. Když se mnou cloumá, říkám mu, že hodinu pršelo a nemá smysl kamkoliv chodit. Honza to jde ještě zkontrolovat ven, ale všichni zase zalehneme. „Takhle jsem se dlouho nevyspal, natož v horách.“ kvituje vítězně Blahouš, zatím jediné pozitivum, které tenhle výpad přinesl (nerad bych, aby tímto zapadla skutečná podstata našich společných výletů, a to je vybraná společnost kamarádů, jak je popsáno výše, se kterými je mi vážně dobře).

Opustili jsme Zámkovku směrem na Skalnaté pleso a zapadli do Skalnaté chaty na kávu. Nevím, kdy se osnovaly další plány, ale kluci se prostě chtěli podívat do Terryho kuloáru na tu Gipsyho ferratu a já s Blahoušem jsme vyrazili přes Svišťovku na Brnčálu. Při pohledu na Lomničák v půlce odříznutý mlhou, jsme moc nechápali, co je tam žene. Ale což, několik let zpět bych se tam chtěl podívat taky. Na hřebenech bylo dost frišno, hlavně v severním svahu. Měli jsme dost času probrat všemožná témata, až se zrodil plán. Blahouš vytáhnul z rukávu naši starou nerealizovanou věc – na Žeruchovky, Cestu cez knihu. Trochu se totiž vyčasilo, po sestupu k Zelenému plesu bylo docela fajn, Brnčála praskala ve švech, a tak jsem jen vygooglili popis cesty, nějaká fota a rovnou stoupali k nástupu. Tam se do nás opřel vítr a dobře jsme vymrzli, dřív než jsme se vystrojili. Na konci léta nás čekalo doslova podzimní lezení. Necítil jsem ruce, dokonce jsem jednou na druhém vypadl a v druhé délce tápal a hledal cestu. Zapíchli jsme to podle domluvy nad „knihou“, kde se obvykle končí, pokud se nechcete hrabat trojkama a klečí až na vrchol. 

Cestu jsme si rozdělili na čtyři délky, tak jsme si i pěkně zalezli. Slanili jsme, seběhli na již vylidněnou Brnčálu, dali vítězný pivko a vydali se na sestup do Biele vody. Odtud busem do Tatranské Lomnice a do již prověřené restaurace Grill Pub, kde jsme se sešli s klukama. Ti si vyjeli lanovkou do lomnického sedla (cedule uzavírající cestu je odradila od pěšího výstupu), podle očekávání zjistili, že Terryho kuloár je totálně slizkej a šli se alespoň podívat na nástup Birkenmayerovy hrany. Když už šli druhou délku (chodecké úseky), a že se jim taky vyčasilo, rozhodli se to vylézt. 

Takže se podívali na Lomničák a jen o chlup nestihli lanovku zpět z Lomnického sedla. Ale i po delším sestupu vypadali dost spokojeně. Takže se nakonec zadařilo. Michalovi obzvláště, protože se na tuto cestu dlouho připravoval a jako začátečník v horách se z toho neposral. 

Gratulačka a těšítko na další luxusní výpad. Díky, „vy“ kamarádi.

Po dlouhém otálení článek sesmolil Easy. Pokus o moudra se zrodil ve večerní sprše po celodenním vypětí, taky Easymu, když už to Blahouš nevydržel a napsal svůj článek.