Neue Reichenberger Hütte - DAV Reichenberg

Velká válka skončila a přišel čas sčítat škody. Válka si vzala životy osmi libereckých horolezců. Kromě toho přišla Liberecká sekce i o svou chatu Reichenbergerhütte v Dolomitech, která přešla do majetku Itálie. Jediné, co se z chaty podařilo zachránit, byly deky, které správce chaty Dr. Reeger u sebe uschoval. Přes veškerou snahu se nepodařilo od Itálie vymoci finanční náhradu, což byla pro spolkovou pokladnu spolu s chudými poválečnými léty citelná rána. V souladu s novou státní politikou musel spolek v Liberci opustit rodinu DuÖAV a přejmenoval se na Deutscher Alpenverein Reichenberg. Spolu s ostatními sekcemi na území nového státu pak vytvořili zastřešující organizaci Verband der Deutscher Alpenvereine in der Tschechoslowakei.

    V roce 1919 byla v rámci sekce založena Jugendgruppe. Pro začínající mladé horolezce byla pořádána školení i praktické kurzy skalního lezení a pohybu v horách. Zamrzlé Štolpišské vodopády posloužily k nácviku zimního lezení a používání piklů a maček, pískovcové skály v okolí Turnova zase pro výcvik skalního lezení. Pořádány byly lezecké výjezdy do Saska a údolí Labe. Mladí členové měli i slevy na vstupném na přednášky pořádané spolkem a byli všemožně podporováni v cestách do Alp. (To se jim to cestovalo. To mě podporuje akorát má krásná žena svým tichým souhlasem – Tak si táhni do Alp, no.)

    Když padly všechny naděje na navrácení Reichenbergerhütte, činnost spolku se nasměrovala k výstavbě chaty nové, pokud možno na území Rakouska. V roce 1920 začali Rudolf Kauschka a Rudolf Tham hledat místo pro novou chatu. Byl opět založen stavební fond a spolek začal nanovo sbírat peníze. Na valné hromadě roku 1921 pak představili členům sekce místo v údolí Defereggen. Oblast byla v té době prakticky neznámá a chata zde postavená by poskytovala zázemí pro mnoho hodnotných výstupů. Jejich návrh byl přijat a Rudolf Tham byl jmenován správcem chaty. Definitivní místo pro chatu bylo vybráno ve výšce 2586 m při úpatí hory Gösleswand, u jezera Bödensee. Plán chaty vypracoval architekt Bruno Pietsch. Současně s chatou začala být budována i přístupová cesta ze Sankt Jakob in Defereggen.

    3. srpna 1923 umírá Rudolf Tham při výstupu na Mont Mallet ve skupině Mont Blancu. Při nuceném sestupu pro špatné počasí Tham uklouzl při traverzu ledové stěny. Při pádu strhl svého partnera Ernsta Schulze s sebou dolů. Padali přes skalní práh až dolů na ledovec. Tham byl na místě mrtev, Schulz měl pouze zlomená žebra. Tham byl pohřben v Chamonix o tři dny později. Ve své závěti věnoval alpskému spolku 10 000 Kč a ustanovil, že každý rok mohou být použity pouze výnosy z úroků na podporu mladých horolezců při cestách do Alp. Za tím účelem byl zřízen Rudolf-Tham-Fond.

    Po Thamově smrti přebírá správu nad chatou Emerich Soutschek. Chata byla stavebně dokončena v roce 1925 pod dohledem libereckého sochaře Ferdinanda Czastky. Celková suma za stavbu chaty a cest se vyšplhala na 250 tis. Kč, což v té době činilo astronomických 500 milionů inflačních rakouských Korun (těsně po dostavbě chaty si radši v Rakousku poškrtali nuly a zavedli Šilink). Během následujícího roku byla chata vybavena vším potřebným, na chatu se vrátily i deky ze staré chaty, které Dr. Reeger po celá léta opatroval. 

1. července 1926 chata přivítala první hosty a začal její pravidelný letní provoz. Avšak slavnostní otevření a vysvěcení chaty proběhlo až 26. července 1926. V předvečer této události sešlo se v St. Jakob v Gasthofu Kröll (stále je v provozu) na 100 členů spolku z Liberce, zástupci centrálního výboru i místní honorace. První slavnostní projev přednesl místní starosta Josef Santner. Brzy ráno pak všichni společně vystoupili k chatě, kde v 11 hodin následovaly další projevy, vysvěcení, prohlídka chaty a slavnostní oběd. Po obědě utvořilo se několik skupin, které za doprovodu místních vůdců a členů spolku vystoupily na blízké vrcholy, nebo jenom podnikly krátké výlety po okolí.

    Chata měla prostornou kuchyni a jídelnu. Dále tři pokoje po osmi lůžkách a dvě noclehárny po sedmnácti matracích. V podkroví pak byly pokoje pro vůdce. Na chatě byla vždy přítomna hospodyně a alespoň jeden vůdce. V blízkosti chaty bylo v té době popsáno 28 vrcholů dostupných během jednoho dne. Na vytyčení cest na vrcholy v okolí chaty se nemalou měrou podílel Rudolf Kauschka, který v jenom roce 1925 během osmi dnů vystoupil na 17 vrcholů a zpracoval průvodce na tyto výstupové cesty. V době otevření měla chata pouze provizorní střechu, ta byla za trvalou nahrazena následujícího roku a také byl dobudován 800 m dlouhý vodovod z pramene Gösles.

    Přes všechny obtíže spojené s hospodářskou krizí nadále stoupal počet členů spolku a ve 30. letech měla sekce na 900 členů a spolek prosperoval. Liberecká chata nebyla sama o sobě příliš zisková, příjmy ze vstupného, nocležného a prodeje suvenýrů, hlavně pohlednic, sotva pokryly náklady na provoz chaty. A to i přes to, že před začátkem další velké války navštívilo chatu téměř tisíc návštěvníků ročně. Ale ostatní příjmy sekce, z členských příspěvků, darů, ze vstupného na přednášky a zimní slavnosti pořádané v Liberci, byly natolik slušné, že dovolovaly další rozvoj chaty a hlavně vybudování sítě cest v okolí a přístupových cest i z údolí Virgental. Koncem 30. let se nezanedbatelnou měrou na pozitivním stavu sekční pokladny podílel svými výnosy i provoz Rupertihausu.

    Ve válečném roce 1943 oslavila sekce DAV Reichenberg velkou slavností 50. let od svého založení. I přes frontové nasazení sešlo se k oslavě mnoho členů. Ovšem byla to labutí píseň. S rokem 1945 skončila další Velká válka a opět nastal čas oplakat mrtvé a sčítat škody. Chata byla vykradená a poničená, členové sekce byli odsunuti a přišli o majetek jak vlastní tak sekční. DAV byl zrušen a rozpuštěn, majetek přešel pod správu zemí, ve kterých se nacházel. Reichenbergerhütte připadla do správy Rakouského státu. Po opětovném založení ÖeAV byla její správa předána sekci Edelweiss. Během roku 1949 byly provedeny nezbytné opravy a chata byla opět uvedena do provozu v následujícím roce. Původní členové DAV Reichenberg byly rozptýleni po celém Rakousku a Německu. Po konci války se začali hledat a opět usilovat o obnovení sekce. Ústřední postavou této snahy byl Rudolf Kauschka, který v Sankt Jakob trávil každé léto několik týdnů. Sekce byla obnovena jako ÖeAV Reichenberg se sídlem v St. Jakob in Defereggen v roce 1954 a ihned začala jednat o opětovném převzetí chaty do své správy, neboť chata byla hlavním bodem a místem, které všechny spojovalo. Chata byla slavnostně sekci navrácena do vlastnictví 13. června 1957 a Kauschka byl stanoven jejím správcem. Tuto funkci vykonával až do své smrti v roce 1960.

    Členská základna je do dnešních dnů velmi roztříštěná. ÖeAV Reichenberg má oficiální sídlo v St. Jakob in Defereggen, avšak kancelář sekce se nachází spolu s místní skupinou ve Vídni. Druhá místní skupina sídlí v Kemptenu v Bavorsku a třetí místní skupina sídlí v Wermelskirchenu v Severním Porýní-Westfálsku. Všude tam se usadili původní členové z Liberce a okolí.

    Péče o chatu byla vždy společným zájmem, který všechny spojoval. V poválečných letech byla chata nejprve rozšířena o stáj pro zvířata zásobující chatu, o butanový systém vytápění, bylo instalováno elektrické osvětlení a agregát. S tím byl rozšířen provoz chaty. S postupem let bylo zásobování chaty soumary nahrazeno vrtulníkem, byl instalován solární systém, nová plechová střecha nahradila původní šindelovou, do které po letech zatékalo. V dnešní době je chata v provozu od poloviny května do konce září a má 46 lůžek. Zimní provoz nemá a nemá ani Winterraum, pouze v zádveří je prostor pro nouzové přespání. 

Zimní túry k chatě se velmi nedoporučují pro vysoké lavinové nebezpečí ve všech přístupových údolích. V okolí je mnoho možností pro výstupy na kopce. Několik málo z nich přesahuje i třítisícovou hranici. Nechybí samozřejmě 3030 m vysoká Reichenbergerspitze. Mnoho lezeckých možností skýtá 2912 m vysoký Gösleswand. V protějším hřebeni se tyčí 2903 m vysoký Kauschkahorn.

    No a my jsme k výstupu zvolili cestu z údolí Virgental. Po noční jízdě jsme zakotvili naší čtyřkolovou jachtu na parkovišti ve Strödenu. Předpověď počasí nebyla nic moc. No spíš nic než moc. Odpoledne přijde deštík a zítra přijde od Janova níže, monzun a vody víc jak v moři. Akorát nemá být slaná. Ale po loňském roce, kdy jsem se řídil počasím a nikam to moc nevedlo, jsem se na to eins zwei…., koupil jsem si novou nepropro bundu a počasí mi může eins zwei….

    Cesta nejprve stoupá mírně, aby pak v nesčetných serpetýnách nabrala zostra výšku. Asi v půlce cesty dáváme pauzu u salaše, něco ostřejšího proti dešti a dál nás vede pěšina podle potoka údolím Großbachtal. Na konci údolí pěkně na hřebínek a do sedélka, ze kterého je chata jak na dlani. 

Ovšem chata je tak to jediné, co je vidět. Pěkně v souladu s předpovědí už od salaše chvíli mrholí, chvíli prší. No na nějaké vrcholové útoky to moc nebude. Na chatě aperitiv, druhý, třetí…., večeře, digestiv, druhý, třetí.... Po večeři přišel chatař s notebookem a co že máme na zítra v plánu, že se spolu kouknem na předpověď. No vykoukali jsme, že hlavní monzun má přijít zhruba v poledne. Odpoledne voda kam se podíváš a v první půlce noci to zmizne. Dobrá tedy. Dáme jenom přechod na Clarahütte, vyrazíme brzo ráno, ať to stihneme do monzunu a když to vyjde, tak kopec dáme ve čtvrtek před cestou domů. Dobojováno jest, jdem spát. Pro tentokrát.

*Ota Pavlas*

Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/13882869>