Mathias Zdarsky
Původní můj záměr byl napsat pár kapitol o oddílech a jejich chatách stojících na počátku alpinismu v Zemích Koruny české. Avšak při procházení minulosti narazil jsem na několik velikánů, vizionářů, někdy i podivínů své doby, kteří nešli s davem. Šli svou vlastní cestou k horám a jejichž jména jsou v našich končinách dávno zapomenuta, jejich historická role pokroucena a jejich činy vymazány. Důvod k tomu byl prakticky jediný. Sic narozeni v Království českém, hovořili německy. Jak pravil Cimrman, má vlast – Böhmen. A je tomu škoda. Proto mezi kapitoly o chatách a oddílech přibylo i několik kapitol o jménech kdysi zvučných, jejichž nositelé psali historii horolezectví.
Prvním z nich je člověk vskutku renesanční. Člověk, který snese srovnání s jiným géniem té doby, s Járou Cimrmanem. I když takových se najde více. Člověk, který stál u zrodu moderního alpského lyžování. Člověk, kterého Rakušáci přijali za svého, kterému postavili muzeum a pomník, pojmenovali po něm tři ulice a chatu, který má vlastní horu a jehož jméno nese základní škola, Mathias Zdarsky Volksschule Lilienfeld. A který má v naší zemi jednu malou bustu, jednu uličku v Hostivicích a v Kožichovicích ulici v průmyslové zóně mezi solárními panely a výrobními halami. Jinak je v celku neznámý a když se řekne žďárák, tak půlka národa neví nic a zbytek si vybaví pytel. Pytel který vymyslili asi wandráci ve Žďárských vrších. A jen nemnozí skutečně vědí….
Mathias Zdarsky se narodil 25. února 1856 v obci Kožichovice (okres Třebíč) do rodiny mlynářského pomocníka. Když mu byl rok, jeho otec Johann Zdarsky zemřel a matka Josefa, rozená Eigl, se s ním a šesti jeho sourozenci přestěhovala do Třebíče. V Třebíči vychodil Mathias základní školu. Byl všestranně nadané dítko. Dobře kreslil, vynikal v gymnastice, věnoval se bruslení. Bruslař byl vskutku vášnivý. Brusle měl schované pod mostem a hned, jak skončila škola, utíkal bruslit na zamrzlou Fluß Igel. Někdy tak činil i o přestávkách, což bylo ovšem školním řádem zapovězeno a nejednou se byl za to zpovídat v ředitelně. Když mu bylo jedenáct let, utrpěl při odpálení dělobuchu úraz hlavy a přestal vidět na levé oko. Po ukončení základního vzdělání v Třebíči pokračoval studiem na reálném gymnáziu v Jihlavě (Obergymnasium Iglau), kde odmaturoval roku 1874. Ve studiu pokračoval na Lehrerbildungsanstalt v Brně. Po dokončení učitelského ústavu odjíždí učit do Vídně. Po Vídni vystřídá několik dalších působišť v Rakousku a jeho putování za poznáním na čas končí v Mnichově, kde studuje malířství a sochařství. Ale ani tam se nezastavil nadlouho a pokračoval do Curychu, kde vystudoval polytechniku. Během studia podnikal mnoho cest po Evropě, z Itálie se dostal až do severní Afriky a z těchto cest se dochovalo množství jeho zdařilých obrazů a skic. Kromě malování a sportu jej také zasáhly počátky létání.
Na konci 80. let 19. století jej cesta zavála do městečka Lilienfeld v Dolním Rakousku. Zde se usadil a 11. 5. 1889 kupuje v Marktlu statek Habernreith s padesáti hektary pozemků. V té době byl velmi zaujat výpravou Fridtjofa Nansena, který roku 1888 přešel na lyžích Grónsko. Nechal si z Norska poslat lyže a jako mnoho dalších v té době začal pronikat do tajů lyžování.
Záhy si však uvědomil, že norská lyžařská škola je pro Alpy nevhodná. Lyže byly dlouhé, vázání mělo volnou patu, měkká bota byla k lyži připevněna koženými řemínky, noha se smýkala ze strany na stranu. Na lyžích se spíše chodilo a mírné svahy se sjížděly širokými telemarkovými oblouky. Celé to v rovinatém a mírně zvlněném terénu severských zemí fungovalo, ale pro sjezdy vysokých a prudkých alpských svahů byly norské lyže i technika vcelku nepoužitelné. Jako technicky velmi zdatný a vzdělaný člověk začal experimentovat. Nejprve lyže zkrátil a odstranil žlábek na skluznici. Žlábek byl téměř po celé délce skluznice proto, aby lyže lépe vodila, držela směr. Ale Zdarsky potřeboval zatáčet. Poté se začal věnovat vázání. Zdokonalil boční fixaci, botu připevnil na pevnou desku tak, aby se nepohybovala ze strany na stranu. Samotnou botu také podstatně zpevnil a opatřil pevnou a tvrdou podrážkou. Po třech letech začal být spokojen. Ale trvalo to ještě dalších několik let a muselo vzniknout na dvě stě kusů vyrobených vázání, než své vázání zdokonalil natolik, že si jej nechal roku 1896 patentovat.
Lilienfeldské vázání, jak jej nazval, mělo koženou botu pevně připevněnou na kovovou desku s postranním vedením, která byla na špici pantem s pružinou připevněna k lyži. Pata vázání však k lyži připevněna nebyla. Dalo by se to přirovnat k rámovému skialpinistickému vázání s patou vypnutou pro chůzi.
Když byl se svým vázáním jakž takž spokojen, začal se věnovat zdokonalování lyžařské techniky. Norské lyže používaly jednu dlouhou hůl. Tou jednak lyžník prozkoumával sníh před sebou, zda je stabilní, a jednak s její pomocí zatáčel. Ovšem to bylo použitelné pouze z mírného kopce, který umožňoval dlouhé oblouky v mírné rychlosti. Alpské strmé stráně se tehdy sjížděly stylem zvaným Schuß-Bum Technik. Lyžník se v mírném záklonu pevně opřen o hůl, kterou měl podle těla z boku za sebou zabořenou do sněhu, rozjel ze svahu dolů a zrychloval a zrychloval (Schuß, odtud česká jízda šusem) a když už cítil, že je zle, otočil se bokem ke svahu a říznul s sebou do sněhu (Bum). Když se ze sněhu vyhrabal, pokračoval dál stejným způsobem. Dole pod kopcem pak vypadal jak sněhulák. Ač doba i technika značně pokročila, při pohledu na kopce o jarních prázdninách musím připustit, že tento styl se těší slušné oblibě dodnes. Alpský lyžařský svaz ve svých prvních metodických listech k tomu ještě doporučoval při sjezdu zavřít oči a zatajit dech. Zdarsky však s tímto pojetím sjezdu naprosto nesouhlasil.
Začal tím, že zkrátil původně i více než třímetrové norské lyže na zhruba dva metry a určil první tabulku závislosti délky lyže na výšce a hmotnosti lyžaře. Původní tyč také zkrátil a opatřil na konci kovovým bodcem. Někdy i hákem, kterým se zachytával při výstupu o stromy. Původní norský postoj zcela přepracoval. Byl průkopníkem širší stopy a nižšího postoje v předklonu. Vymyslel jízdu v pluhu, přívrat a odlehčení vnitřní lyže do oblouku.
Jízdu do oblouku si usnadňoval zabodnutím kovového konce hole do sněhu. Jak střídal oblouky na jednotlivé strany, přehazoval v rukou tyč z jedné strany na druhou. Touto technikou dokázal sjet i velmi prudké svahy bez pádu. Po vypilování metodu sepsal, doplnil o 40 názorných fotografií a roku 1897 vydal první lyžařskou učebnici na světě. Kniha Alpine (Lilienfelder) Skifahr-Technik, Eine Anleitung zum Selbstunterricht von Mathias Zdarsky byla velmi populární a dočkala se mnoha dotisků, doplněných vydání i překladů.
Současně s vydáním první učebnice začal pořádat lyžařské kurzy a svým přístupem pro lyžování nadchl celou zemi. Koncem 19. století se z Vídně vypravovaly i zvláštní vlaky do Lilienfeldu, které vozily lyžníky z města do hor.
Roku 1898 stál u zrodu Lilienfeldského lyžařského spolku a roku 1900 i Mezinárodního alpského lyžařského spolku. Pořádal závody ve sjezdu a na kopci Muckenkogel 1248 m nad Lilienfeldem uspořádal 19. 3. 1905 první slalomové závody na světě. Dvoukilometrová trať měla na sto branek a půlkilometrové převýšení. Na její start se postavilo 24 mužů a 1 žena. V té době nebylo lanovek a tak museli závodníci na start nejprve vyšlapat. Do výsledku se počítal nejen čas, ale i počet pádů. Vítěz spadl šestkrát, poslední poražený šestnáctkrát. Závod potvrdil naprostou převahu Zdarského lyžařské techniky nad telemarkem. K závodům také sepsal první pravidla. Sám byl považován za nejlepšího lyžaře světa té doby. Vždyť roku 1896 překonal jako první na lyžích rychlost 100 km/h. Tento rekord si udržel až do roku 1930. Experimentoval i s akrobacií. Ve svých zápiscích píše, jak metal salta ve vzduchu po přejetí převěje a po dopadu pokračoval bez pádu v další jízdě.
Protože si uvědomoval rizika spojená s pohybem v zasněžených horách, začal se věnovat lavinové problematice. Zkoumal strukturu sněhu a vznik lavin. Dával dohromady vztahy a souvislosti mezi typem sněhu, jeho množstvím, počasím a snažil se předpovídat pády lavin. Posléze vydal dvě knihy, které se lavinové problematice věnovaly. Při tom se snažil vymyslet i způsoby záchrany v horském prostředí. Pro tyto případy zkonstruoval bivakovací pytel, Žďárského bivakovací vak, žďárák. V prvním podání to byl takový menší stan, plachta, která se přehodila přes konstrukci z holí a lyžníci pod ní vsedě přečkali nepřízeň osudu.
Šíři jeho zájmu dokládá i stavba dvacetimetrového bazénu, který si na pozemku postavil roku 1907. Bazén měl na jedné straně vytápěnou budovu sloužící jako převlékárna, z níž se po vnitřních schodech sestupuje do vlastního bazénu, který pokračuje venku. Při jeho stavbě mimoděk vyrobil míchačku na beton vlastní konstrukce, kterou si nechal patentovat.
Na svou dobu a v jejích mezích byl i velice pokrokový ve vztahu k ženám. Ty, které nechtěly sportovat, nazýval husy z gauče. Lyžařský svaz jich měl ve svých řadách zhruba 10 %, což bylo v době omezeného volebního práva žen a spousty předsudků úctyhodné číslo. V počátcích ženy lyžovaly v sukních. Zdarsky z ryze praktických důvodů prosazoval, aby i ženy lyžovaly v kalhotách, oblečené jako gentleman. Protože kalhoty a spodky schnuly podstatně rychleji, než sukně se spodničkami. Tím však jeho vztah k ženám končil. Pro samé sportování a horské bádání neměl na ženy času a skonal jako starý mládenec.
Ač byl velmi pokrokový, v jednom jej doba předběhla. Až do 30. let 20. století sveřepě hájil techniku jízdy s jednou holí, přestože již byla dávno překonaná. Jízda v pluhu a přívratných obloucích tak, jak ji sám vymyslel, i stoupání byly se dvěma kratšími holemi značně efektivnější. Až na sklonu života vzal jízdu se dvěma holemi na milost.
Jeho průkopnická technika a lavinové znalosti neušly pozornosti ani K. u. K. armády. Od roku 1908 jej armáda najala jako civilního instruktora lyžování a lavinového experta. Vedl řadu kurzů horských myslivců a z jejich řad školil i další instruktory. To se mu však stalo téměř osudným, když v roce 1916 působil v Korutanech. V údolí Gailtal zavalila při výcviku lavina vojáky Uherské zeměbrany. Zdarsky vedl záchrannou výpravu. Při tom jej smetla další lavina a vlekla jej s sebou půl kilometru až do údolí. S odstupem doby vzpomínal, jak se snažil v lavině plavat a dostat se na povrch, ale byl vždy stažen zpět do masy sněhu. Tíha sněhu byla obrovská, nemohl dýchat a přál si, aby konečně narazil hlavou na kámen a jeho utrpení skončilo. Nějakým zázrakem se mu podařilo přežít. Utrpěl na 80 zlomenin a lékaři mu dávali pramalou šanci, že bude vůbec kdy chodit. Věk byl neúprosný, bylo mu v té době 60 let. Ještě téhož roku mu císař udělil Rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Během následujícího roku vystřídal řadu nemocnic a rehabilitačních zařízení a roku 1917 se vrací na svůj statek Habernreith. Jeho cíl je jediný, postavit se znovu na lyže. Zkonstruoval si vlastní posilovací stroj a cvičil. Po necelých dvou letech nejenže chodil, ale i skákal salta do svého bazénu. A osm let od lavinové nehody se opět postavil na lyže. Lyžoval pak až téměř do konce života.
Po osmdesátých narozeninách si však čas začal vybírat svou daň v podobě zhoršujícího se zdraví. V roce 1939 již není schopen se o sebe postarat. Stěhuje se proto do hotelu Pittner v Sankt Pölten, kde 20. června 1940 umírá. Pohřben je na louce za svým statkem.
Za své zásluhy získal ještě dvě další státní vyznamenání. Roku 1931 mu ještě více méně demokratická Rakouská republika udělila Zlatou medaili za zásluhy. Roku 1936 mu již méně než více demokratický Spolkový stát Rakousko udělil Důstojnický kříž Řádu za zásluhy. Je s podivem, že po něm není v Alpách pojmenována žádná hora. Ale svou horu má. V Antarktidě, u západního pobřeží Grahamovy země, tyčí se 997 m vysoký Mount Zdarsky. V rakouských Alpách má alespoň svou chatu, Zdarsky Hütte.
A k padesátiletému výročí Zdarského smrti byla vydána pamětní poštovní známka za 2 Šilinky.
Když do Lilienfeldu zavítáte, dejte si pozor, aby to nebylo v květnu v úterý. Mimo hlavní sezónu tu totiž lanovka i muzeum otvírá až ve čtvrtek. A chaty na víkend. Od pondělí do čtvrtka tu jenom děti chodí do školy. Jinak chcípl pes.
Kopečky v okolí jsou sice malebné, ale jsou to takové Krušky. Reálné výstupy spíš nic než moc, ale na 40 km procházku to není marné. Zajímavé je, že ač je zde kolébka alpského lyžování, nejsou tu široko daleko žádné vleky. Zato možností pro lehký skialp, zimní přechody a sněžnice je tu nepřeberné množství. Ono to svým způsobem dává smysl.
V počátcích si lyžníci kopec vyšlapali sami a možnosti sjezdů po loukách v té době stačily. Jak se zlepšovala technika sjezdu a vybavení, začali se stavět lanovky a vleky na vyšších kopcích. Lyžařské školy po vydání Zdarského učebnice rostly jako houby po dešti po celých Alpách a ta jedna lanovka na Muckenkogel nad Lilienfeldem na sjezdy okolních svahů stačila. Dostupnost těchto míst železniční dopravou byla vcelku dobrá a stavět větší areál v Lilienfeldu už nedávalo smysl.
Zdarského dům stále stojí na konci cesty. Je udržovaný a obydlený. Ve svahu pod domem naleznete i onen bazén. Ten již zavál čas. Je zarostlý, popraskaný, vstupní polodřevěná chatka s převlékárnou a kamny sotva drží pohromadě. O místo Zdarského posledního odpočinku se starají místní a je pěkně upravené.
Zdarsky Hütte, která letos v září oslaví 100 let své existence patří rakouskému turistickému svazu Naturfreunde Österreich. Otevřeno má celoročně o víkendech. V týdnu po domluvě. Nabízí ubytování a jídlo při přechodu pěkného hřebene, jehož výška Klínovce dosahuje. Takže taky žádná velká sláva :-). Ale ta panoramata…. Ta na Keilbergu fakt nejsou.
*Ota Pavlas*
Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/15429845>