Maják v mlze

Je to všechno nějaký divný. Vůbec mi nepřipadá, že jsou Velikonoce. Fouká, chumelí a je zima. Sváteční nálada mě nějak minula a to i navzdory tomu, že jsou před námi čytři dny volna. Asi je to tím počasím a taky tou COVIDovou  mediální masáží, před kterou plánovitě víkend co víkend prchám do skal nabýt ztracenou duševní rovnováhu. V tomto čase ponurém je pro mě kousek skalní stěny něco jako "maják v mlze" pro zbloudilé mořeplavce. Blahouš ví, o čem je řeč.

Jedna taková krasavice mi padla do oka při mé nedávné první návštěvě Výří skály v Prunéřovském údolí. Skalní hřeben na první pohled vypadá impozantně. Spadá strmě do údolí a jeho jižní strana dosahuje místy úctyhodných 20m. Velkou vadou na kráse je však lámavost. První nadšení tak střídá zklamání. Sestupujeme s Květou podél hřebene skoro až dolů k bivakům a hle! Kdo hledá najde! Krátká převislá lištovatá stěnka, jejímž středem vytýčil kdysi cestu Buchtík. Takový přírodní kampus. Když už jsem se doplahočil až sem, tak mi to nedá, abych to nevyzkoušel. Parádní shybovačka. Ale ten výlez přes volné lokry do borůvčí jsem raději vzdal a skočil dolů. Sotva jsem se oklepal z nouzového přistání, začal jsem pokukovat po ještě menších lištách asi metr vlevo od Buchtíkovo cesty. Na pohled krásná, jasná a těžká linka. Nedá mi to, abych to aspoň nezkusil. Nástupovej čapák obouruč,  zaklíněnej nárt, dlouhá  špóna do mezichytu, srovnat těžiště, dynamo do lišty a ... a padám. 

Následují další pokusy se stejným výsledkem. Cítím, že je to spíš o hlavě, že když budu mít dole matraci, že to půjde. Paráda! Našel jsem svůj maják v mlze. S lehkým úsměvem idiota se plahočím svahem zpět k autu a těším se na příště. To "příště" nastává poměrně brzy. Hned po týdnu se vracíme s Květou na místo činu. Je "Bílá sobota" a to nejen podle kalendáře ale i podle počasí. Zasněženým lesem sestupuji k dolnímu konci hřebene a čím víc se blížím k vysněnému boulderu, tím hustěji sněží. Všechno kolem je bílé, jako o vánocích. Utěšuji se tím, že stěnka je převislá, takže mi to nemusí vadit. Zčásti je to však milosrdná lež, protože výlez je na travnatou rampu, která teď připomíná sjezdovku. Ale v duchu jsem přesvědčen, že tam stejně nedolezu a tak se tím moc netrápím. Pod tlakem zkušeností, že jak si kdo ustele, tak si lehne, dlouho upravuji dopadiště a pečlivě instaluji bouldermatku na místo předpokládaného dopadu. Květa  postává opodál s foťákem a klepe kosu. Zdržování s přípravami již bylo dost, a tak nalézám do prvního pokusu. Postup si pamatuji z minula. Obouruč madlo, nárt, mezichyt, dynamo do oblé lišty a.....a nepadám! Sakra, já to snad budu muset dolézt, blesklo mi hlavou. S tím jsem nepočítal. Zatínám zuby a dynamicky krauluji od lišty k liště a očima hypnotizuji výlezovou polici, coby spásné madlo. Chvíli v něm visím a přehrabuji lokry nad policí, pak hážu nebeskou patu a se sevřenou prdelí se zvedám nad převis. Poslední překážkou je zasněžený borůvkový výšvih. Nezbývá než čapnout borůvčí za pačesy, zakopnout lezečky do zmrzlé hlíny a po několika přískocích stojím na rampě s rukama a nohama od sněhu.  Ani se nestihnu zaradovat a už řeším další problém. Jak se dostanu dolů? Buď budu muset dolézt koutem až na vrchol hřebene a nebo vytraverzovat po rampě doleva do kuloáru. Volím druhou variantu. Květě se podařilo hodit mi na rampu boty a tak po přezutí to se sestupem vypadá o mnoho přívětivěji. Přesto mi trvá skoro 20 minut, než se mi podaří krůček po krůčku vytraverzovat po šikmé zasněžené rampě a slézt kuloárem dolů k úpatí hřebene. Přijde mi, že sestup byl skoro větší oříšek než výstup. Sotva jsem došel zpět k nástupu, přestalo sněžit a obloha se začla projasňovat. Čučím zase na tu stěnku a je mi tak trochu líto, že to pustilo tak rychle. Myslel jsem, že se sem budu vracet půl sezóny a ono prd. S těmito úvahami kreslím obřadně šipku a balím fidlátka. Je zima a tak zvedáme kotvy a zvolna křižujeme vzhůru strmým svahem zpátky k autu. Cestou prohlížíme několik dalších bezejmenných masívů a hřebenů. Bohužel žádný další "maják v mlze", kvůli kterému bych se sem vracel, se mi nezjevil. Budu muset holt začít hledat v jiných vodách a to by bylo, abych na něj nenatrefil. Vždyť přece platí, že kdo hledá, najde. Nebo snad ne?

*LdS*