Králický Sněžník - Rychlebské Hory

Doba kovidová je podivná. Zavřeli mě v hranicích státu,který se chlubí nejvyšším vrcholem ležícím v sousední zemi. A jehož reálně nejvyšší kopec má něco málo přeš 1550 metrů. A to všechno jenom proto, že Praotec Čech byl věkem zmožený pán, který z posledních sil vylezl na Řípu a trefil ho šlak. Ten zbytek o mléku a strdí si Jirásek vymyslel. Po něm přišel další, co rozložil monarchii, takže už nemáme Alpy. A po něm přišel další, který rozložil i to co zbylo a od té doby už nemáme ani Tatry. Nu což. Aby mě taky šlak netrefil, opráším aspoň časem zašlý plán na Rychleby a Králický Sněžník. To je poslední pohoří, které jsem u nás ještě neprošel.

Wandr začal zvláštně. Od jara se potýkám se zubem, který si začal žít vlastním životem a ani konzilium chomutovských zubařů si s ním pořádně nevědělo rady. No a takhle v jedenáct v noci na biwaku se při večeři ozvalo křup a čtvrtina zubu byla v haj…. Ještě  že mám s sebou osobního lékaře. Aby nedošlo k mýlce, není to psychiatr, je to veterinář. Jirka vzal peán a na retrívrech nacvičeným grifem problém se zubem vyřešil. 

Ráno jsem se vydali přejít podkovu Kralického Sněžníku. Na naše poměry je to velmi pěkný trek. Žádné široké cesty, panelky, štěrk. Po celém hřebeni jenom úzká pěšinka přes kořeny a rašelinu. Paráda. Cestu kazil pouze na začátku dojem ze stezky v oblacích. Tenhle „skvost“ až postaví na Klínovci to tedy bude nářez…. Ze Sněžníku jsem pak přešli druhé rameno podkovy přes Klepáč zpátky k autu. 

Ráno jsme přejeli za Ramzovou do jakési dědiny, kde staví vlak. Vlakem jsem přejeli za tři čtvrtě hodiny do Žulové, abychom se pak mohli dva dny vracet k autu. Cesta na hřeben je docela opruz. Vesnice od nádraží až k úpatí hor nám ukrojila 3 hodiny. Dolní střední horní a pořád asfalt a vedro. Na konci dáme oběd a pak nás čeká výšvih na hřeben. Konečně zas následuje pěšinka mezi hraničními kameny, nahoru dolu přes jednotlivé vršky. Večer jsme sešli dolu a chtěli jsme zakempovat pod Sokolími skálami. Leč ve srubu už bydlela parta zastydlých rockerů a atmosféra nebyla k nám zrovna přívětivá. Tak jsem se po krátké poradě sebrali a šli jsme zpátky na hřeben najít jakousi loveckou chatu. A dobře jsme udělali. Voda tam byla, pergola, stůl, lavice, ohniště. Co víc jsme si mohli přát. Ráno jsme přešli Smrk, nejvyšší toť kopec Rychleb. Nápadně mi připomínal Macechu. Podle navigace jsme zjistili, že to uprostřed lesa je ono. Našli jsme tedy ten smrk, co je na Smrku nejvýše a šli jsme zas dolu cestou přes lesní bar k autu. Lesní bar je zajímavé místo. Pivo, limo, ohniště, chleba, klobásy, vařiče, čaj, kafe, oplatky….a k tomu ceník připíchnutý na zdi a kasička. 

Jako pěkné to bylo. Ale když to nemá aspoň dva a půl, tak to není kopec….Doba kovidová je podivná. Zavřeli mě v hranicích státu,který se chlubí nejvyšším vrcholem ležícím v sousední zemi. A jehož reálně nejvyšší kopec má něco málo přeš 1550 metrů. A to všechno jenom proto, že Praotec Čech byl věkem zmožený pán, který z posledních sil vylezl na Řípu a trefil ho šlak. Ten zbytek o mléku a strdí si Jirásek vymyslel. Po něm přišel další, co rozložil monarchii, takže už nemáme Alpy. A po něm přišel další, který rozložil i to co zbylo a od té doby už nemáme ani Tatry. Nu což. Aby mě taky šlak netrefil, opráším aspoň časem zašlý plán na Rychleby a Králický Sněžník. To je poslední pohoří, které jsem u nás ještě neprošel.

autor: Ota Pavlas

datum: květen 2021

 

*Ota*

 

Poznámka redakce: Všechny fotky najdete ve fotogalerii zde: https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/7293426>