Hochalpenstrasse

autor: B. Kluc.

 

 

V roce 2011 jsem sjížděl autem od Grossglockneru od vyhlídky Císaře Franze-Josefa k vstupní bráně ve Ferleitenu. Tehdy jsem byl z této trasy nadšen a slíbil jsem si, že si to jednou přejedu na kole. Jak to tak bývá, roky a děti přibývají a možnosti tréninku jsou čím dál mizernější. Po čtyřicítce jsem si řekl, že už není na co čekat a bylo by dobré přestat snít a začít realizovat. Ovšem, když jsem se podíval na skutečný profil trati a skutečnost, že se musím dokázat vrátit do místa startu, tak jsem přehodnotil svůj cíl tak, že od Ferleitenu 1151m pojedu do nejvyššího místa Hochtor 2567 m. I se zpáteční cestou je to potom cca 2000 výškových metrů směrem nahoru. Sklon je potom vyloženě smrtící, kdy je průměr 12 procent. A to už je pro málo trénovaného člověka dost. Aby měl výlet mimo romantického pojetí i sportovní hodnotu, tak jsem oslovil kamaráda z Prahy Karlose Šturma, který má nejen zdravé ambice, ale také dynamit v nohách. Ten se ani nezamyslel a okamžitě mi na akci kývl s tím, že pojedeme 21. 6. Sice jsem byl rád, že mám skvělého parťáka, ale o to kratší čas na tréning. Tedy jsem se rozhodl, že nové kolo s těžšími převody nechám doma a vezmu s sebou osvědčené horské kolo s přívětivějšími převody a udělám si z toho výlet "na pohodu". 

 

20. 6. jsem dojel do Prahy, kde jsem zanechal auto a přemístil jsem se ke Karlovi. Kamarád to odřídil až do Ferleitenu, kde jsme se umístili na parkovišti. Hospody byly zavřené, tak jsme si udělali fazole a vytáhl jsem rezervní pivo. Měli jsme vše, co potřebujeme, hned vedle tekla říčka Fuscherache, kde jsme se vyšplouchali a ještě nám ochladila pivo. Večer jsme prokecali. Já jsem se uložil pod stříšku na dětském hřišti a Karel zůstal na trávě u auta. Ačkoliv jsme byli od sebe vzdáleni asi 100m, tak jsme se ani jeden moc nevyspali, protože nás v noci vyděsily zvuky, které mě vytáhly ze spacáku. Došel jsem k závěru, že se kolem potuluje smečka vlků. Říkal jsme si že ale dobrý, neslyším jejich vytí, tak je to asi blbost. Po chvíli ovšem přišlo i to vytí. V pět jsem byl již na nohách a chystal věci na výlet. Kousek od nás zaparkoval Rakušák, kovaný cyklista. Slušně jsem ho pozdravil, ale on mě dost ignoroval. To jsem si pomyslel, že ho Karel na kole vrátí mezi obyčejné smrtelníky. Karlos si dal ke snídani plechovku tuňáka s nějakým mlékem. Nad kombinací jsem se trochu pozastavil, ale parťák se tvářil celkem přesvědčeně. Kolega z Rakouska šlápl do pedálu a přejel branku určenou pro cyklisty. Po nějaké době jsme vyrazili s Karlem, udělali jsme nějaké fotky a hned od brány se začíná silnice napřimovat. Já a Karlos bychom unesli srovnání s Budem Spencerem a Terencem Hillem ve filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. Já, pohánějící plážové vozítko s poklidným úsměvem na obličeji a parťák za slovo vzatý sporťák, nedočkavý, kdy už vyrazí. Přesto se mnou kolektivně krátký úsek jel. Když jsem mu dal zelenou, tak jen po silnici vypálila rajechtle a já ani nestačil fotit. Myslel jsem, že takové tempo nemůže nikdy vydržet. Jak jsem se mýlil. Já jsem zatím ukrajoval výškové metry a kochal se krajinou kolem. Zejména jsem si užíval výhled na Wiesbachhorny. Čím jsem byl výše, tím se kolem častěji objevoval sníh a také více vrcholků. 

 

 

Nicméně teplota byla přívětivá. Cestou jsem potkal i pramínek vody, tuším u Gasthofu Piffkar. Postupem času se na silnici objevovalo více motorek a aut. Moc jsem se neflákal, po 900m výškových metrech už mi tuhly nohy, ale cíl byl jasný. Určitě jsem to chtěl dotáhnout na Fuschertörtl 2340m. To se mi po 3 a půl hodinách zadařilo. Jedná se o vyhlídkové místo, odkud je vidět na obě strany svahu, takže je na co koukat. Kolem 10.00 hod. už zde panoval čirý ruch. Spousta cyklistů toto místo považuje za cíl své cesty. Šel jsem na polévku a pivo a kochal se výhledy. K tomu, abych dojel do nejvyššího bodu Hochtor se musí pěkně prudce sjet a opět nastoupat asi 300 metrů. To se člověku už moc nechce, když ví, že nazpátek musí opět to samé vyjet. Právě v tomto zpětném stoupání jsem zahlédl známého Rakušáčka, jak poslední metry dost bojuje. Tak jsem tak přemýšlel, kam až asi dojel. Mému rozjímání dal tečku Karel, který mi volal od Hochtoru, že se potkáme na cestě, ať vyrazím. S plným bříškem jsem tedy hned vyjel. Po chvilce jsme na sebe narazili u tunelu Mittertörlu. Křičí na mě, jak se cítím, tak odpovídám: "Bolí mě nohy, prdel a chce se mi blejt, ale je to super!". Je vidět, že i parťák toho má dost. Ptám se ho na Rakušáka, tak mi říká, že když mě opustil, tak ho po chvíli dojel. Karel čekal, jestli se k němu připojí, ale asi na něj bylo tempo moc rychlé. Takže ho nechal v prachu za sebou. To mě škodolibě pobavilo. Každopádně úvodní kopec asi 1300m vyjel Karel za hodinu a na vyhlídce France Josefa byl asi za 2 a půl hodiny. Pro mě neuvěřitelné a sportovní cíl zájezdu byl splněn. Karel to shrnul slovy: "Jestli tvrdí, že nedopujou, tak dopujou, č...i!" Samozřejmě mluvil o profi závodnících. Já už jsem se po rozloučení v poklidu dokochal až k nejvyššímu bodu a tím splnil i svůj cíl. Bylo na čase, protože doprava poměrně zhoustla. Pomalu jsem zvládl i závěrečné stoupání a vydal se opět celým svahem dolů. To se ovšem ukázalo taky jako oříšek, kdy jsem sjížděl přes hodinu. Musel jsem po pár stovkách metrů vždy zastavit a zchladit brzdy. Kdyby se mi něco s nimi stalo, tak by to bylo fatální. Okolní svahy berou dech. Každopádně jsem kolem 13.00 hod. dojel zpátky k autu a dost jsem si oddechl. Karel chrápal na trávě a trávil právě prožité kilometry. Byl nadšen a já taky. Celá ta cesta stála za to. Kolem 14.00 hod. jsme se vydali směrem domů, kterého jsme dosáhli v noci.