Habicht 3277m
18. a 19. 6. 2023
Když se mi můj dlouholetý kamarád Tonda svěřil, že nemá s kým jet na turistiku do větších hor, jsem okamžitě zasmečoval, navhnul termín a cíl, který jsem měl zrovna připravený a přemýšlel nad jeho realizací. Průvodce slibuje orientačně a technicky nenáročnou túru, přes naprosto bezpečný ledovec, která se dá absolvovat i sólo. Domluva je jasná: Lhotecka 7, v neděli v 9 h. V neděli ráno v 7:00 h telefon. Tonda: „Tak jsem tady.“ S drobnými komplikacemi a přemlouváním v práci v půl deváté, odjíždíme já a Tonda popleta, i s nákupem, směr Insbruk do Stubaiských hor. Přesněji do údolí Gschnitztal, na konec silnice k restauraci Feuerstein, kde je velké parkoviště. Přebalíme věci, v restauraci dáme jedno startovní a klikatící se stezkou, okolo pasoucích se koz a ovcí, stoupáme k chatě Insbrukerhüte ve 2369 m. Těch 1000 výškových metrů od parkoviště, jsme na pohodičku zmákli, přesně podle ukazatele, za dvě a půl hodinky.
Mám hrozně rád tyhle termíny. Chata tento víkend po zimě otevřela, je neděle večer a tak je na zde jen několik šťastlivců, co nemusejí v pondělí do práce. Bez rezervace a za cenu lágru, dostáváme malý pokoj pro 4.
Ráno jsme na šestou vstali a před sedmou vyrazili. Od chaty nahoru se ještě drží sníh a tak je postup pomalejší než píše průvodce. Počasí je však parádní, času máme dost a výledy jsou luxusní. Cesta vede značeným chodníkem, většinou utopeným pod sněhem. Nejdeme však od posledního sněžení první a tak nemusíme vyhrabávat lana, kterými jsou zajištěny těžší úseky. Lana se spíše hodí, když je povrch kluzký, jinak cesta technicky náročná není. Několikrát přetraverzujeme sem a tam sněhové pole, kde dojde na vykopávání stupů a strhne se i drobná lavinka, která se s rachotem valí do údolí, přes traverz níže, kde jsem před chvílí šli. Trochu se zaleknu, ale uklidňuje mě, že dvojce, co nám byla v patách, šla pouze k výhledu před sněhovým polem a teď se v klidu a nerušeně, opalují na skále. Stoupáme výš a máme hory pro sebe. Sledujeme značku a blížíme se k vrcholu. Trochu mi to neštymuje s výškou. Ale už přeci není kam soupat? Po pár krocích při pohledu vpravo se objeví další, vyšší kopec s křížem. To je Habicht! Jestřáb. Pěkně nás vyšplouchnul. Sledoval a bavil se naší nevědomostí. Jdeme po cestě správně, ale vzhledem k dostatku sněhu se dá jít žlabem přímo k ledovci, čehož jsme si za hranou nevšimli. Z údolí začíná stoupat mlha. Vkrádá se špatný pocit. Určujeme si body, kam dojdeme a vždy zhodnotíme zda pokračovat. Nakonec jsme si určili vrcholový kříž. Prokopu se vrcholovou čepicí a házím Tandovi lano, po kterém se i spustíme zpět dolů.
Tak jsme to zvládli. Tondova první třítisícovka po svých. Mlha ustoupila a tak jsou nám výhledy odměnou. Vykopu vlhkou, utopenou vrcholovku zpod sněhu, uděláme zápis (poslední byl v březnu) a šupajdá dolů. Ještě přeběhneme na pohled nestabilní vrcholový hřebínek s dojezdem ve vedlejším údolí, ten, který jsme při výstupu těžce obcházeli traverzem, zkrátíme si cestu sněhový polem, dáme občerstvení v podobě oliv, vyhneme se několika traverzům, abychom si sestup ztížili po hřebínku a mezi kameny, ale mlha dočista zmizela a blížíme se k chatě. Užíváme si to. U chaty sníme co zbylo, výtězné pivo, kávu, vyměnit fusekle a pokračujeme v sestupu. Chatařka jen za námi volá a mává na cestu. Moc jsme se zde neohřáli. Dole už nás čeká peklo a tak se schladme v ledovém potoce u parkoviště. Nasedáme do auta a ještě ten den jsme v Praze. Já pak domů dojíždím někdy po půlnoci.
Rycholovýlety jsou fajn, když není moc času, ale mám to radši víc v klidu. Takž díky Tondovi za parádní výlet, výstup a už mám samozřejmě plán na příště, takže je se na co těšit.
Průvodce píše na 907 vm k vrcholu, 3 h vzůhu a 2 dolů. My si to vzhledem k podmínkám protáhli na šest hodin. Je to krásná, bezpečná a orientačně nenáročná túra a pěkný tip na rychlý výpad do hor.
*Easy*