(Seekofel Hütte – Rifugio Biella alla Croda del Becco)

DAV Eger und Egerland

červen 2025

    Se vznikem DuÖAV Eger roku 1894 vyvstala otázka vlastní chaty v Alpách. Byl založen fond na výstavbu chaty a následovaly roky sbírání peněz, pořádání přednášek, plesů, plánování a hledání. Hledání vhodného místa. V roce 1903 byla vybrána a centrálním výborem DuÖAV odsouhlasena oblast Pragser Dolomiten nedaleko Cortiny d´Ampezzo. Předseda Lauterer místo se zástupci spolku navštívil a na výroční schůzi 1. února 1904 bylo rozhodnuto o postavení Chebské chaty pod vrcholem Seekofel, v blízkosti sedla Ofenschrarte nad jezerem Pragser Wildsee. Současně s tím si chebští horolezci dali za úkol rozvíjet turismus v celých Pragser Dolomiten, zejména oblast hřebene od Seekofelu po Hohe Gaisl.

    Ještě v roce 1904 byl zakoupen pozemek o rozloze 720 m² a byly vypracovány plány chaty, na nichž se nemalou měrou podílel Johan Stüdl z Pražské sekce. Následujícího roku byla nejprve vybudována bezmála 16 km dlouhá přístupová cesta z Cortiny. Tím se jednak usnadnil přísun materiálu na stavbu samotné chaty a jednak se s cestou počítalo i pro následné zásobování chaty během jejího provozu. 11. července 1906 byla započata stavba chaty samotné. Stavbu provedla místní firma Apollonio di figli stavitele Angella Apolloniho. Současně s výstavbou chaty začal místní vůdce Angello Bernardi pracovat na zpřístupnění vrcholu Seekofel 2810 m nad chatou. Pro cestu zvolil přímou linii JV hřebenem, který zajistil řetězy a dále od výšky cca 2700 m vlevo od hřebene, kde již zajištění nebylo potřeba. Stavba chaty postupovala celkem rychle. Kámen na chatu byl těžen přímo na místě a již na konci srpna byla hotova hrubá stavba a před prvním sněhem byla chata zastřešena. Původní odhad ceny chaty byl okolo 12 000 korun, z čehož zhruba 5000 korun v oddílové pokladně scházelo. To bylo řešeno vydáním podílových listů. I přesto byl rozpočet velmi napjatý a byly uspořádány další kulturní akce a sbírky, jejichž výtěžek byl dán do stavebního fondu. Darem přispělo i město Cheb, centrální výbor DuÖAV poskytl subvenci a část peněz byla získána úvěrem. Vnitřní vybavení bylo pořízeno převážně z darů jednotlivých členů. Celkové náklady na výstavbu chaty, přístupové cesty a cesty na Seekofel se vyšplhaly na 30 000 Rakousko-uherských korun.

    Slavnostní otevření chaty bylo započato večer 15. července 1907 v hotelu Pragser Wildsee, kde se postupně sešli členové DuÖAV Eger a spřátelených sekcí, zástupci centrálního výboru a místní honorace. Následujícího dne v 6:00 ráno vydala se celá skupina na výstup k chatě. U chaty pak předseda DuÖAV Eger Dr. Hans Lauterer přednesl projev, ve kterém poděkoval všem zúčastněným a ocenil zdařilou stavbu. Poté děkan z Cortiny chatu vysvětil a chata byla pojmenována Egerer Hütte. Dr. Leonhard Buberla z Vídně okamžik zachytil slovy:

    „V nově postavené chatě a kolem ní shromáždila se početná skupina lidí. Kromě členů Chebské sekce sešli se zde zástupci různých sekcí Alpského klubu, sbor statečných horolezců a alpinistických nadšenců z blízka i daleka, přítomno bylo i něžné pohlaví a četní chebští rodáci, kteří do Tyrolska na tuto oslavu přijeli nejen z Chebu a okolí, ale i z nejzazších koutů Říše. Dva šedovousí pánové, kteří kdysi v Chebu sdíleli školní lavici a od studentských let se jejich cesty rozešly, se zde v Egerer Hütte mohli nečekaně radostně setkat. Byl to jeden z těch slavnostních, bezmračných a slunečných dnů, na nějž člověk nikdy nezapomene. Od té doby stojí v této vzdálené zemi Egerer Hütte. Jako vítané útočiště v nehostinném vysokohorském regionu, připravena poskytnout mnoha alpským turistům osvěžující odpočinek a přístřeší.“

Po ukončení ceremoniálu následovala prohlídka chaty a snídaně.  Po snídani se hosté rozešli do okolí, někteří vystoupili na Seekofel. Kolem 15. hodiny se většina z nich vydala na zpáteční cestu do Cortiny.

    Chata měla v přízemí kuchyni, společenskou místnost a pokoj pro správce. V patře bylo pět třílůžkových pokojů, z nichž některé byly vytápěné. V podkroví byl pak vůdcovský pokoj a společná noclehárna. V době otevření však byla chata vybavena pouze deseti lůžky. Zbývající lůžka byla pořízena v průběhu následujícího roku.  Nedaleko chaty vyvěral celoročně pramen dobré pitné vody. Prozatím však nebyl postaven vodovod a vodu bylo nutné nosit ve vědrech. Za vstup do chaty byl účtován poplatek 40 haléřů, 2 koruny za přenocování v pokoji a 1 koruna za nocleh ve společné noclehárně. Ihned po svém otevření stala se chata velice oblíbenou a za první sezónu byl příjem sekce z provozu chaty přes 600 korun. Standartně pak byla chata otevřena od června do konce září a přes zimu byla ponechána otevřena kuchyně a společná místnost pro turisty na sněžnicích. I přesto byla chata několikrát vykradena a uzamčené pokoje byly vypáčeny. Návštěvnost se pohybovala okolo 600 osob ročně z nichž mnoho na chatě přespalo (pro zajímavost v dnešní době ročně na chatu vystoupí zhruba 2500 návštěvníků). Díky tomu byly získány prostředky pro dovybavení chaty, postavení vodovodu a zbudování nových přístupových cest z různých směrů. Roku 1914 byla uhrazena poslední splátka úvěru a účetní rok byl zakončen s mírným přebytkem.

    Ve čtrnáctém roce však dějinné události zhatily další snahy o rozvoj a zvelebování Egerer Hütte. Oblast byla uzavřena, chata nebyla přístupná a byla ponechána svému osudu. Léta bez údržby a nehostinné horské prostředí se na stavu chaty neblaze podepsaly, stejně jako návštěvy italských vojáků, kteří chatu postupně vyplenili. V rámci nového uspořádání Evropy se chata ocitla v Itálii a byla zabrána italskou armádou. Chebští horolezci se snažili získat od italské vlády kompenzaci, chatu si cenili na 35 000 lir. Dožadovali se zastupování svých zájmů proti Itálii po nově vzniklém Ministerstvu zahraničních věcí Republiky Československé, po roce 1938 upínali své naděje na pomoc k Německé říši, ale vše bylo marné. Pomoci se nikde nedovolali a s nástupem další světové války pohasla i veškerá naděje na odškodnění.

    V roce 1920 italská armáda předala chatu do majetku CAI Biella. Chata byla v bezútěšném stavu. Poničená, vyrabovaná, bez vybavení. V roce 1926 byla chata kompletně zrekonstruována a slavnostně přejmenována na Rifugio Biella. Vrchol Seekofelu  se změnil na Croda del Becco. Po Druhé světové válce převzal správu chaty CAI Treviso a chata získala do názvu přídomek „alla Croda del Becco“. 

Tento přídomek se odráží i v novém německém názvu Seekofel Hütte. Sekce Treviso chatu spravovala do roku 1992, kdy správu nad chatou převzala rodina místního horského vůdce Guida Santona a ta spravuje chatu dodnes. Přestože byla chata průběžně opravována a udržována, nikdy nedošlo k jejímu stavebnímu rozšíření. Chata dodnes stojí v původní velikosti tak, jak byla v letech 1906 – 1907 postavena. Toto byl a je dílem společný osud mnoha chat, které po První světové válce připadly Itálii. Zatímco chaty v Rakousku byly postupem času přestavovány, zvětšovány, byly vystavěny terasy a Winterraumy, zvětšena (a leckde i výrazně) jejich kapacita, chaty v Itálii, když nezanikly, byly přejmenovány, aby bylo zapomenuto jejich stavitelů, byly udržovány, modernizovány, ale nijak výrazně se nerozvíjely. Dnes chata nabízí 42 lůžek a je otevřena od poloviny června do začátku října. Zimní provoz nemá.

    Přístup na chatu je z mnoha směrů. Já jsem jako výchozí bod zvolil parkoviště u chaty Malga Ra Stua. Ovšem v červenci a srpnu je toto parkoviště, resp. cesta k němu z nařízení národního parku uzavřena a auto se musí nechat na parkovišti u silnice SS51 o 3 kilometry dále a 250 výškových metrů níže. Vjezd od spodního parkoviště do parku pak v době uzávěry silnice hlídá bystré skleněné oko a pozdrav od správy parku na sebe nenechá dlouho čekat. Takže bacha na to :-). Z parkoviště pokračuje štěrková cesta č. 6, která byla na počátku zbudována pro stavbu chaty. Výjezd je to velmi příjemný, rozhodně lepší, než na Reichenberger Hütte. Po necelých dvou kilometrech vpravo odbočuje cesta č. 26, která je pouze pro pěší a stoupá strmě vzhůru. 

Ještě před tímto rozcestím je vedle cesty památník jedné z nejtragičtějších událostí, k nimž v údolí nejen během válečných let došlo. 13. prosince 1916 strhla se lavina a zasypala ubikace ženijní roty C. a K. armády. Při tom zahynul velitel oddílu nadporučík Viktor Tišnovský, 1 četař, 3 desátníci, 4 svobodníci a 42 vojínů. Tyto vysoké ztráty zapříčiněné tvrdými horskými podmínkami jen dokreslují fakt, že na alpské frontě Velké války umírali vojáci přičiněním živlů stejně jako vedením bojových akcí. Jedná se však jen o kopii původního památníku, který stál výše v údolí, přímo v místě tragédie. 

Ten byl v roce 1951 také zničen lavinou. Moje cesta se však mírně (ten jeden práh a k**** krpál byl zapomenut) vinula podél hřebenu až k sedlu Passo Senes. Odtud prakticky po vrstevnici kličkuje mezi kopci až k chatě. U chaty jsem nechal kolo a vydal se ztečí na hřeben po cestě tak, jak ji vytyčil Angello Bernardi. To je další záživný krpál. Odměnou za námahu je parádní výhled na Dolomity, na masiv Tofany, Drei Zinnen, dolů na Pragser Wildsee….Ale marná sláva, když to nemá tři tisíce není to kopec :-).

*Ota Pavlas*

Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/13427241