DOLOMITY 2025

Sobota 30.8.2025

Na cestě

Je to tu!! Chystali jsme se už vloni, ale silně nepříznivá předpověď počasí zhatila tehdejší plány. Letos už jsme se nenechali zviklat a vyrážíme v minisestavě Broněk, Háša a já. Před námi je sedm dle předpovědi vcelku přívětivých dní. Díky okolnostem nebylo moc času na přípravy a přemýšlení. A tak to vše hlavě dochází až cestou. Jen velitel byl vzorně připraven už týden dopředu :):). Startujeme v půl čtvrté ráno, abychom potenciálně ještě stihli nějaké pocestové aktivity. Po skoro 11 hodinách na cestě přijíždíme do cílové destinace. Parkujeme na Passo Valparola a přemítáme, co s načatým odpolednem. Objevují se i smělé návrhy na lezení či výstup na vrchol Sass de Stria. Okolnosti rozhodly za nás – přichází studená fronta s drobným deštíkem. Courneme se tak jen po starých vojenských opevněních a prozkoumáme pár tunýlků přímo dole na sedle. A pak už vzhůru dolů bydlet :)

Sehnat použitelné ubytování v Dolomitech není v tomto čase vůbec snadné. Podařilo se buknout rozumné (samo s sebou míněno cenově) jakési 1,5+KK v městečku Caprile pod Civettou. Úplnou náhodou je to 4 km od Alleghe, kde jsem v uplynulých 30-ti letech strávil postupně několik týdnů. Jaká náhoda!! V kanceláři v Alleghe vyzvedáváme klíče a zakrátko už parkujeme před domem. Bydlíme přímo nad pizzerií San Marco. Svatý Marek je v této oblasti zřejmě velmi oblíbený, na tohoto pána jsme narazili ještě jednou a dá se říct, že ve chvíli, kdy jsme čekali na zázrak  - ale o tom až později..

Objevuje se drobná komplikace – začíná zas pršet :(.  A tak zamýšlená aktivita se smrskne na krátkoprochajdu podvečerním městečkem. Ale i ta stojí za to. Tohle Tyrolsko je fakt asi nejhezčí kraj v Evropě!! No a pak následuje nejdůležitější část dne pro den další – večerní brífing!! Rosničky jsou na zítřek přívětivé: celkově sluníčkově a pár mráčků. Potenciální lezecké cíle leží na hromadě zkopírovaných popisů a top. A že je z čeho vybírat!!! Vydatně pomáhá Tullamore Dew. A tak kam zítra máme zakrátko jasno. Což se už úplně nedá říci o našich hlavách… :)

Neděle 31.8.2025

Malá a Velká

Stoupáme skrze 29 tornante (zatáček česky zvaných „vracečka“) na Passo Falzarego a parkujeme cca 1 km za ním u Rifugio Col Gallina. Na prstech jedné ruky se dají spočítat vícedélky, které jsem zatím historicky v Dolomitech vylezl. Teď už je jasné, že dnes budou jistojistě následovat další. Cestou nahoru zjišťuji, že už se teda jako docela dost těším :):)

Přímo nad parkovištěm se tyčí naše dva dnešní cíle: Picollo a Grande Falzaregoturm. Na cestu Via delle Guide, obtížnost 4+ / 9 lanových délek na 2 416 metrů vysoký Picollo Falzaregoturm se dá navázat cestou Westwand na 2 500 metrů vysoký Grande Falzaregoturm obtížnosti 4 / 5 lanových délek. Nástup cca 1/2 hodiny. Průvodce nás již předem varoval: vzhledem k jednoduchosti a tudíž oblíbenosti obou cest se v létě většinou tvoří fronty. Průvodčík nekecal :(:(. Ale není to nic tragického: ve stěně jsou vidět dvě lezecké dvojky a právě nastupuje třetí. Je tak dost času a klidu na přípravu…

Tak vzhůru!! Klasická Dolomitská cesta. Otřepané rčení, že zdejší pevné vápno drží jako prase, se potvrzuje hned od prvních kroků. Chytátek a stupátech nepřeberné množství. No prostě nádhera…

„Červené lano pojď!“. „Žluté lano pojď!“. Něco už jsme v této sestavě na polovičních lanech odlezli, tak vše funguje jako dobře seřízený namazaný stroj. Šikmo hore, první štand; druhý. Delší traverz doleva. Šikmo doleva nahoru po mírně položených plotnách. Další štand přímo na hraně, kterou jsme pozorovali už ráno z parkingu. Tady nastává drobný zádrhel. Těsně před námi obsadila štand dvojka, která leze asi nějakou variantu: spodek lezla jinudy, vršek už shodně s námi. Vypadá to na máti se synkem. Potíž je v tom, že máti leze opravdu ale hodně s rozvahou. Trvá to tak určitě 20 minut, než se štand uvolní. Takže svačinka ve stěně. No a podobné je to ve všech zbývajících délkách. Potkáváme se s nimi až na samém vrcholu věže. Není čas na fanfáry – potřebujeme je předběhnout. Tak rovnou ke slaňáku a spustit se pár metrů do sedýlka mezi malou a velkou věží. Ještě pár desítek metrů sestupu / slézání na patu malé věže.

První úkol dneška je úspěšně za námi. V případě těchto dvou vrcholů to vychází tak pěkně, že konec sestupu z malé věže je na nástupu věže velké. Velitel je natěšen a drápe se hned za prvním rohem do stěny v místě, které trochu připomíná popis v topu. Mě teda shoda popisu se skutečností moc nevychází, ale nechávám to zatím být… …nástup s výrazným červeným trojúhelníkem nalézáme o cca 20 minut později o 30 metrů výše svahem :). Ač je tato věž velká, cesta na ní je mnohem jednodušší než na tu malou. A protože nás už nikdo nezdržuje, za pár desítek minut jsme nahoře. Vrchol!! Velký travnatý prostor a nikde nikdo. Až tady můžeme tak v úplném klidu oslavit vítězství. Můžu si ukroutit hlavu. Okolo blíže či dále defilují známé dolomitské Majestáty: od leva Tofana di Roses. Dále rozložitý Sorapis, kterému věnuju zvláštní pozornost. Vedle pyramida Antelao. Pod námi se krčí z této výšky mrňavé Cinque Torri. Na obzoru Monte Pelmo. Vedle severní stěna Civetty, pod kterou dočasně bydlíme. A pak už její Veličenstvo Marmolada. Pod námi Passo Falzarego a Hexenstein. Vpravo lanovka na Lagazuoi. Severní výhled nám nakonec zavírá skupina Fanes. No prostě paráda!! Vlastně už máme splněno bez ohledu na to, co přinesou dnové příští :)

Pondělí 1.9.2025

Kdepak asi je..?

Předpověď na dnešek ideální není – odpoledne už může začít pršet. Večerní brífing (podpořen Tullamore Dew) rozhodl o cíli, kde se na jednu stranu určitě dostatečně vyblbneme, ale ze kterého se dá zároveň kdykoliv utéci. Budou to známé až profláknuté Cinque Torri. Náčelník vzpomíná na pionýrské doby, kdy přespávali na verandách zdejších chalup. „To je úplně v pohodě. Autem vyjedeme až na parkoviště pod věžema“…

Nahoru jedeme jinou cestou než včera a brzdíme na vyhlídce Belvedere u Selva di Cadore. Domy v Caprile dole pod námi připomínají krabičky od sirek :). Sluníčko se prodírá cáry ranní mlhy a osvětluje okolní velikány. No pěkný!!!

Sjíždíme z Passo Falzarego a hledáme odbočku k Cique Torri. Tahle to není. Tahle taky ne. Ani tadle… To už je divný – takhle budeme za chvíli v Cortině :(. Koukneme do mapy a vracíme se zpátky. Tady!!! No jo – ale v cestě nám stojí elektronicky ovládaná závora… :(:(:(. Velitel kroutí udiveně hlavou: „Tak tahle závora tady tenkrát nebyla“.

Jedeme zpátky do kopce na parkoviště lanovky vedoucí k chatě Rufigio Scoiattoli. Zu Fuß to nahoru pěšinou pod lanovkou trvá skoro hodinu. Tolik času nemáme, a tak kupujeme zpátečku na lanovku. Je půl jedenácté, když kráčíme ke slavným skálám. Jak se blížíme, už nevypadají tak male a bezvýznamně, jako včera při pohledu z Falzarego Turm. Obcházíme věže kolem dokola a rekognoskujeme terén, neboť někteří si už ledacos nepamatují :):):). Hledáme mimo jiné tu nejjednodušší čtyřkovou cestu na Torre Grande. Okružní cestou se dostáváme až pod druhý vybraný cíl – Torre Latina. Cesta nahoru je opravdu jednoduchá. Dokonce zvažujeme, jestli se nepustím do historicky první čelby na vícedélce. Pak ale tuto myšlenku zavrhneme a postupujeme osvědčeným způsobem. Na vrcholku jsme za nějakých 20 minut. Ze shora zkoumám okolní věže. Támhle někdo leze Torre Grande; určitě to ale není čtyřková cesta. A taky krásný pilíř na sousední Torre del Barancio. Počasí se netváří vůbec přívětivě, odpoledne má začít pršet. Tak ještě pár fotek a rychle dolů.

Broněk balí lano a já zkoumám topo. Kde je nástup do té čtyřky na Torre Grande? Aha – přímo od západu. Šáhnu pro telefon, abych zaměřil západ. Šáhnu pro telefon. Šáhnu…   …a ono nic. Telefonní pouzdro s ježkem v kleci, které visí na sedáku je prázdné :(:(:(. Japa je toto možné..?? Před chvílí jsem ještě fotil a founa jistojistě vrátil tam, kam patří. No ale teď tam fakt není :(:(:(. Probírám hlavou posledních pár minut. Fotil jsem Hášu u slanění. A pak jsem se po bříšku dosoukal ke slanění i já. Že by?? To jako?? No asi jó. Jiná možnost není. Dolů nic nespadlo, tak přítel telefon leží někde nahoře. Jak se dostal ven z těsného pouzdra je naprostá záhada. Není ale čas déle meditovat. Musíme znovu nahoru. Broňka tam kvůli své blbosti nechci znovu honit. A tak se díky okolnostem stávám vyvaděčem vícedélky v Dolomitech :). Uprostřed cesty se střídáme a zbytek vyvádí Háša. Na nic nečekám a jdu rovnou ke slaňáku. Kýžený předmět ale nikde nevidím… „Támhle, vidím!“ – hlásí Háša a ukazuje kamsi pode mě. Asi 3 metry níže je malý balkónek rozlohy cca jeden metr čtverečný; porostlý místní vegetací a malou borovičkou. Z mé pozice fouňa vůbec nevidím. Vše je ale jasné: spadl do měkkého a tak jsem ho vůbec neslyšel padat. Znovu si prohlédnu balkón. A uvědomím si, jaké štěstí v neštěstí nastalo. Kdyby spadnul o 20 cm vedle, proletěl by se 60 metrů vzduchem, a jeho osud by byl zpečetěn…

Čas plyne, ztratili jsme třičtvrtě hodiny :(. Je 14:40. Kromě toho, že asi brzy zmokneme, tak nám v pět hodin jede poslední lanovka. Co dál? Volba padá na Torre Lusy. 145 metrů lezení, dle topa 2,5 hodiny ve stěně. Už teď nám to ujelo, říkám si :-(. Broněk mizí ve stěně, za ním Háša. Nastupuju do cesty. První dojem je takový, že charakter vápna je mírně jiný, než včera. Taková kulatější chytátka a stupátka a nohy na tom drží trochu hůře. Nevadí – valíme. Broněk nestoupá; on stěnou běží. Dolézt, předat matroš, nakufrovat lano, jistit. Vše frčí jak na drátku. Potíž nastává kdesi ve 2/3 cesty. V nejblbějším místě vysoko, vysoko nad štandem nelze nic, ale vůbec nic založit. Obtížnost 4 nám to moc nepřipomíná. Až později jsme při pozorné prohlídce topa zjistili, že v této části cesty chybí malé křížečky, označující jistící body. Pro jistotu jsem se ještě přijistil k pozůstatku jakéhosi starého štandu  čnícího o kousek vedle nového štandu ze skály a sledujeme Broňka v převísku a jen se tiše modlíme….   „Štand – zruš!“. „Uff – díky lezeckému Bohu“. Široká police, zbývá pár metrů. Vrchol. Je 16:10. Cestu jsme vyběhli za 1,5 hodiny!! Foto a videozpravodajství z vrcholku. Zbývá slanit, sbalit a „dojít“ na lanovku. V 16:57 pípáme zpáteční jízdenky na turniketu. Dokonalé načasování :):):)

Úterý 2.9.2025

Rest Day I

Pršet má tak nějak sem tam celý den. Rest Day se tak velmi hodí. Pršelo v noci a brzo ráno. Dopoledne se to tváří vcelku příjemně. Volba padá na nedalekou „nejkratší ferratu v Dolomitech“. Kousek od vesničky Laste nás cesta přivede ke skalní skupině Sass de Rocia. Železný žebřík a kovový můstek přes hlubokou trhlinu. A to je vše :). Za chvíli už jsme u cíle – Bivacco Pian delle Stelle. Čistý, útulný, zařízený srub. Velmi příjemné místo pro strávení noci pod hvězdičkama. Po nočním dešti je dole pod námi mlha jak u Rákosníčka. A shora svítí sluníčko. A pak se TO objevilo. Dvojitá kruhová duha s výsečí našeho stínu. Takový mysteriózní Duch Dolomit :)

Odpoledne se vydáme na druhou stranu od Caprile do místního centra – městečka Alleghe. Procházka se dá krásně spojit s Geocachingem, virtuálně tedy sebereme jednu krabici, neboli cache, a za příjemného sluníčka obejdeme celé Lago di Alleghe – nějaké 4 kilometry. Ten Rest Day se nám nějak nerestuje :)

Zbývá návštěva krámku se suvenýry, kde obdivujeme množství nádherných kukačkových hodin. Úspěšný Rest Day odcházíme v pantoflích zakončit do přízemí našeho bejváku do pizzerie San Marco.

Středa 3.9.2025

Sorapis

Předpověď je příznivá – následující dva dny má být sluníčkově a až zítra odpoledne nějaké 0,2mm. Přesně to, co potřebujeme. V plánu je náročný dvoudenní trek – Velký okruh Sorapis. Mám s ním nevyřízené účty. Již jednou jsem ho nakousnul a nedopatřením zbloudil :(. Plán je ambiciózní – projít celý okruh a vystoupit na Punta Sorapis. Dle dostupných informací je to ve dvou dnech časově zvládnutelné. Přípravy proběhly včera večer. Sbalit vše potřebné pro noc v bivaku Slataper. A dost pravděpodobně i mimo něj. Jídlo na dva dny. A hlavně vodu. S tou je na okruhu velký problém. V podstatě je jedno jisté trvalé místo, kde lze vodu nabrat během prvního dne. Druhý den už není nikde. Raneček tak odhaduji na nějakých 12-13 kilo… Plán cesty je jednoduchý: Passo Tre Croci – Lago di Sorapis - Forcella del Banco – Ferrata Berti – Bivacco Slataper – Punta Sorapis – Bivacco Slataper – Sentiero Minazio – Bivacco Comici – Ferrata Vandeli – Lago di Sorapis – Passo Tre Croci. Tak uvidíme :):)

Vstáváme ve 3:00. Vydatná snídaně, ve 4:15 odjezd. Na výchozí místo - Passo Tre Croci nad Cortinou – je to skoro 1,5 hodiny cesty. Parkujeme kousek za liduprázdným sedlem u „naší“ odbočky. Vyrážíme v 5:55 – pět minut před plánovaným startem. Noc začíná pomalu blednout. Z čisté oblohy nás zdraví poslední hvězdy a taky dvě planetární baterky - Venuše a Jupiter. V 6:49 se nad východní obzor vyhoupne sluníčko a pošle první hřejivé paprsky. Dle mapových plánovačů je to k Lago di Sorapis dvě hodiny cesty. Nekecali. Ačkoliv se nijak cestou neflákáme, u jezera jsme přesně v 8:00. Vše zatím bezvadně funguje!!

Lago di Sorapis je nevelké jezírko napájené z jednoho z posledních dolomitských ledovců vysoko na masívu Sorapis. Díky parádní poloze v kotli Sorapisu a snadné přístupnosti ze sedla je to tu v létě horší než na Václaváku či na vrcholu Sněžky :(. Jezírko má jednu zvláštnost – barvu. Krásnou bledě modrou. Vypadá jako zcela naplněné modrou skalicí. Při pohledu z okolních hor pak vypadá jako drahokam zasazený do krajiny :)

Míříme k jezeru a cestou míjíme rozcestník. Na něm je docela nenápadná cedulka: Sentiero 242 a Ferrata Berti Closed. Co to..? Jak to..? Kde to..? U jezera kdosi cosi měří a zkoumá. „Can I have a Question? How it´s with ferrata Berti?“ „Closed. Stones Avalanche. Very dangerous“ A ku.va!! Takovou okolnost nás vůbec nenapadlo brát v úvahu. Pravděpodobnost vzniku jedna ku tisíci. Náš skvělý plán, dojít k bivaku Slataper brzy, dřív než kdokoli jiný, zabrat si pro sebe jediné tři funkční postele a vydat se bez batohů na vrchol s vědomím, že budeme spát v suchu v bivaku dostává první trhlinu :(. Co teď?? Lze to absolvovat nějak jinak? Obráceně? Jinde začít, jinde skončit, odbočit, zkrátit…??? Původní plán se hroutí. Ne – možností moc není. Vlastně jen jedna – vydat se opačným směrem. Dojít k bivaku. Zkusit stihnout vrchol a vrátit se na noc do bivaku. Doufat, že najdeme postele volné, a zítra se stejnou cestou vrátit zpět…

Stoupáme po travnatých a skalních plotnách k nástupu ferraty. Stále mi vrtá hlavou vzniklá situace. Obrácený směr jsem nijak nezkoumal. Otevírám mapu a nechám naplánovat trasu. To, co na mě vyskočí, mě docela překvapí. K bivaku to máme tak daleko, vysoko a nízko, že budeme mít co dělat to do večera stihnout. Vrchol? Dnes už ani náhodou :(:(.

Stojíme nastrojeni na nástupu ferraty. Dle hodnocení jsou to všechno céčka. Začátek i tak vypadá. Trasa příkře stoupá šikmo doleva hlubším zářezem. Až někde vysoko nad námi občas zaslechneme hlasy a typické cinkání karabin. Určitě tu nebudeme sami. Cesta rychle odsýpá. Na konci zářezu přelezeme za hranu a pokračujeme systémem polic a stupňů stále doleva vysokou stěnou. A pak je uvidíme kousek před námi. Kde se tu vzali? Nějaká trojka dlouhé minuty laboruje na jednom místě. Když se dostaneme blíže, je celkem jasno. Skupinka Američanů. Jeden „vůdce“. A pak pán a paní. Oba jsou na tom velmi podobně. Nejsou vůbec schopni přelézt naprosto triviální místo. Skálu vidí evidentně poprvé v životě. Vy jste se vydali na velký okruh Sorapis?? No Těprsk!! :(:(:( Při první příležitosti je předběhneme. A s mírně mrazivým pocitem výhledu na jejich další osud je necháváme daleko za sebou…

Ferrata trvá přes 2,5 hodiny. Konečně se vyhoupneme za poslední kotvu s číslem jedna. Jsme na travnatém ostrohu a hluboko dole pod námi svítí modré oko Lago di Sorapis. Je poledne. Sluníčko krásně svítí a je čas na oběd. Co není úplně krásné, je aktuální čas a to, co máme ještě před sebou. Ačkoliv se nijak nezdržujeme a tempo považuji za obstojné, avizované časy nám nějak začínají ujíždět :(. Tak dál. To, co jsme pracně 2,5 hodiny stoupali, musíme po příkré skalní kozí stezce zas naklesat. Jeden skalní stupeň za druhým – dost z toho bolí nohy. Stále klesáme a obcházíme veliký skalní ostroh. Ten musíme celý obejít a nabrat jižní směr. Za jednou hranou, na malém balkónu, se otevírá krásný, ale zároveň trochu demoralizující pohled: hluboko dole lze spatřit červenou tečku – Bivacco Comici. A nad ním se příkře zvedá další kozí stezka do sedla Forcella Bassa. Tam nahoru? Nejspíš ano.. Těprsk!!  Bivacco Comici. Hodně slušně řečeno – nejlepší roky má dávno za sebou. Řečeno normálně – humus!!! Prastaré pérové skoro plesnivé matrace. Přespat tady? Snad jen v nejvyšším stupni ohrožení života :(:(. Forcella Bassa – o další hodinu později. Je 14:00 a právě jsme už 8 hodin na cestě. Síly ubývají a do cíle je ještě daleko. Hódně daleko! A morál otupuje. Skoro se dá říci, že kolem nás obchází Trudomyslnost, a chystá se na nás skočit!!! :(:(

Následuje část Sentiero Minazio. Nejde o pravou ferratu. Je to místy zajištěná stezka, která v délce 4 kilometrů protíná východní stěnu masívu Sorapis. V praxi to znamená, že se skoro 2 hodiny občas pohybujeme ve vzduchoprázdnu nějakých 1000 metrů nad údolím. Cesta probíhá takto: 30 výškových metrů dolů. 60 výškových metrů nahoru. Zářez. 20 metrů dolů. 40 nahoru. Zářez. 60 dolů. 30 nahoru. 40.20.60.55 a tak stále dál. Je to náročný jako prase a všichni už toho máme plný zuby. Čas plyne. K Bivaku Slataper zbývá ještě 650 výškových metrů. Budeme rádi, když tam vůbec do tmy dorazíme. Hlavou probíhá představa, že tuto cestu budeme zítra absolvovat znovu. Děsivé! Šílené!!

A tak začínají úvahy o záložních plánech. Jít zítra zpátky stejnou cestou – nemyslitelné. Vrátit se musíme jinak a jinudy. Znamená to ovšem sestoupit 1.600 metrů dolů do údolí. Pak ale ani zítra nelze stihnout vrchol. Pak ale nemá vůbec smysl lézt dnes ještě 600 metrů nahoru, když je ráno zas budeme muset sestoupat dolů… Takže závěr: na rozhodné křižovatce opouštíme trasu okruhu. Míříme k horské chatě San Marco, kde zkusíme sehnat nocleh. Čeká nás ještě 200 metrů výstupu do sedla Forcella Grande, a pak 450 metrů sestupu skalní roklí.

Je 19:00. Sedíme v altánku u chaty. Na stole vítězné pivo. Slunce právě zapadá za skalní hranu. Máme za sebou 13 hodin cesty. 1.650 metrů nahoru, 1.610 metrů dolů.

Jdeme prubnout nocleh. Zrovna se podává večeře a jídelna je total full. Vypadá to, že by se musel stát zázrak, abychom tady sehnali místa na spaní. „Měli byste na dnešní noc tři postele?“. Paní kouká do sešitu: „Jó – nepřišli nějací tři Američani!“. No Těprsk!! „Víte o nich něco?“ ptáme se. „Vůbec nic. Ale to je zcela normální. Opakuje se to rok co rok. Přijedou. Vůbec netuší, do čeho jdou. Neumí číst v mapě, GPS jim nic neříká. Jsou to úplní idioti…“.

Tak nakonec budeme spát v suchu a měkké posteli. Spokojenost a únava se příjemně rozlévá po celém těle. Dáváme k večeři italskou zeleninovou polívku, jejíž jméno jsem zapomněl. A pak ještě hlavní chod. Co to vlastně bylo? Už taky nevím. K hlavnímu chodu litr bílého. Máme nějakou žížu a tak Vino bianco za chvíli dochází. Objednáme ještě půl litru. Dědeček asi špatně rozuměl a přináší další celý litr. No co se dá dělat – budeme se s tím muset poprat. Šláftruňk?? „Liguéréé“. Pardon – tady se pije Grappa. Jsme tu už úplně poslední. Je 21:58. Paní nás přijde taktně upozornit, že za dvě minuty se zavírá a zhasíná. Za svitu čelovek se doštracháme do pokoje. Uléhám – natahuji peřinu – vypínám hlavní vypínač – a propadám se do sladkého bezvědomí…..

Čtvrtek 4.9.2025

Monte Cernero

Těžká jsou rána opilcova :(. Budík zvoní v půl sedmé, ale vstávat se moc nechce :(. Vykouknu z okýnka. Na pozadí blankytně modré oblohy trčí nádherně nasvícený masív Monte Pelmo. Z druhého okna je zas vidět pyramida Antelao. Poloha chajdy je opravdu strategická. V klidu dáme snídani. Všeho je dost. Jak něco dojde, je to paní vedoucí rychle doplněno. Otevírají se dveře. Vchází dva muži a žena - tři zbloudilé americké ovce. Sedají ke stolu a plni humoru a nadšení rozebírají své zážitky. Jak a kdy se sem dostali jsme se (naštěstí) nedověděli. Platíme u pultu. Pochválíme paní vstřícnost a vzornou obsluhu. Věnujeme jí samolepku Horoklubu, která je hned vylepena na kávovar přímo na pultu. Všem pěkně na očích – a tak to má být :):)

Míříme dolů do údolí do vesničky San Vito di Cadore. 800 výškových metrů rychle ubíhá a zanedlouho stojíme na autobusové zastávce. Vše dokonale načasované – bus přijíždí za deset minut. U řidiče se snažíme koupit lístky. Ten ale bezradně kouká a pak jen mávne rukou a posílá nás dál. Vystupujeme na terminálu v Cortině. Tady už to trochu vypadá jako v mraveništi. Bus na Passo Tre Croci nám jede za třičtvrtě hodiny. Kupujeme lístky. Později zjišťujeme, že nám byl automaticky prodán i lístek zpáteční :(. Je 11:55, když nás bus vyplivne na sedle. Tady čeká jedno překvapení. Ačkoliv je všední den a v podstatě konec sezóny, passo je neuvěřitelně přecpané auty. Všechna parkoviště plná, auta stojí kde se dá, více než kilometr podél silnice z obou stran sedla. U Lago di Sorapis dnes musí být asi tak 1000 lidí… Uprostřed ohrady, na zelené alpinské louce, mezi voňavými kravskými koblížky, uspřádáme polední piknik. Sluníčko nádherně hřeje a tak se na chvíli oddám meditaci :).

Tak. Je krásný slunný den, něco po půl jedné. Co s načatým odpolednem? Jet rovnou domů je škoda. Do lezení se mi nechce – hlava na to dnes není nachystaná. Kouknu do mapy a vybírám náhradní cíl. Zpátky pojedeme přes Passo Giau, které účastníci zájezdu ještě neznají. Volba padne na vrchol Monte Cernero. Při příjezdu na Giau stejný obrázek, jako na Tre Croci. A tak urveme místo a parkujeme asi kilometr pod sedlem. Teda jezdím sem přes 30 let, ale hory takhle zaplavené lidmi jsem tu ještě nezažil :(. Ve zdejších měřítkách patří Monte Cernero Cima Nord se svými 2.664 metry k nižším vrcholům. Je ale zajímavý svou polohou v podstatě uprostřed centrálních Dolomit. Výhledy na všechny strany jsou tak zcela mimořádné. Čeká nás 450 výškových metrů, něco kolem dvou hodin. Na zádech raneček s vodou a šusťákem. Trochu lehčí, než včera :). Dva áčkové úseky zajištěné lanem, kde jištění není zapotřebí. Za necelé 2 hodiny jsme nahoře.  A pak už jen kruhové rozhledy po celých Dolomitech. A támhle dole, ty tečky, to jsou domečky v Caprille :). Do bejváku nad Pizzerií San Marco se vracíme po sedmé večerní. Brífing je dnes rychlý. Zítra má dost pršet a kromě toho potřebujeme trochu odfouknout :)

Pátek 5.9.2025

Rest Day II

Pršet má trochu dopoledne a hodně odpoledne. Zvažuju potenciální restdayové cíle. Chtěl jsem např. nabídnout soutěsku Sottoguda směrem na Passo Fedaia. Bližším průzkumem zjišťuji, že soutěska je pro změna zavřená :(:(. Volba tak padá na kulturní program. Cestou na Falzarego, několik tornante pod vrcholem, vykukuje zřícenina starého středověkého hradu Castello Andraz. Vůbec nevím, co od toho očekávat, např. zda je to vůbec přístupné. Parkujeme u jakéhosi zbrusu nového asi rekreačního zařízení. Kousek dále narážíme na nově zbudovanou „Stezku zdravého dýchání“.  A už stojíme u budky s pokladnou do hradu. Nejenže zřícenina je tedy přístupná. Docela nedávno (2022) bylo dokončeno celkové zabezpečení a zpřístupnění hradu. Po železných lávkách tak lze prolézt všechny místnosti a nakonec vylézt až na samý vrchol hradu. Všude spousta informačních cedulí. V jedné místnosti krátké video o historii, vývoji a opravě hradu. A tak těch 6€ vstupného za to stálo.

Je půl jedné – na odpočívadle dáváme oběd. Ve tři má začít các :(. Jenže cestou ku hradu jsme objevili ještě něco jiného. Informační tabuli, na které je napsáno: „Palestra di Rocia Sas de Beita“. A pod tím vyobrazeno 5 skalních objektů s vynýtovanými cestami. No prostě pár set metrů od hradu je zcela nová lezecká oblast!! Všechny lezecké cajky máme naštěstí v autě. Rest Day II tak nabírá zcela jiný charakter. Zkoumáme objekty. Lezení tu celkově nebude jednoduché. Kolmé a v mnoha případech převislé stěny. Výška 10 až 20 metrů. Popisy cest u nástupů hlásí samé šestky a sedmy. No snad tu něco najdeme i pro nás. U jedné ze stěn nacházíme lezeckou dvojku. Mluví nějakým podivným jazykem. „What language do you speak?“ „Finland“. Wov – v Dolomitech se Češi potkávají s Finama. Dost dobrý! Dvojka má vyfoceného průvodčíka a ochotně ho s námi sdílí. Na náš dotaz na pětkové cesty sdělují – jó, ty první tři zleva jsou pětky. A tak jdeme do toho. 5a, 5b, 5b. Až doma (opět později ☹) zjišťujeme, že tuto oblast znají Mapy CZ a stačí kliknout na odkaz a otevřou se topa každé věžičky. Než dolezeme, jsou skoro tři hodiny. Na kopci přes údolí už čtvrt hodiny prší. Dolézáme poslední cestu a první kapky nám padají na hlavu. Do auta je to ale kousíček. Zabouchnu dveře. Nastartuju a pouštím stěrače. Tomu říkám dokonalé načasování :) :)

Večerní Pizzerie završí další – až nečekaně úspěšný – Rest Day. Večerní brífing je trošku delší. Zítra je poslední den a je potřeba pečlivě zvážit volbu cíle.

Sobota 6.9.2025

Piramide del Col dei Bos

Počtvrté během 6 dní vyjíždíme na Passo Falzarego. Opět parkujeme u Rifugio Coll Gallina, jako minulou neděli. I nástup je stejný. Jen náš cíl je o jednu skálu dále. Čeká nás vrchol Piramide del Col dei Bos. Cesta „Alpini Kante“ slibuje zajímavé zážitky: obtížnost 4, 400 metrů lezení, 10 lanových délek, 3 hodiny lezení. Podmínky stejné, jako na Falzarego Turmech: vzhledem k oblíbenosti cesty se tu v sezóně tvoří fronty. A to dnes je ještě sobota! Ve stěně vidíme tři dvojky a další dvě čekají u nástupu. Nu což – není kam spěchat…

Tak už!! Vybrali jsme dobře. Žádné záludnosti, žádná těžká místa. Jen krásné, pohodové lezení. Občas musíme vyčkat, až se uvolní štand a cesta nad námi. Ale nevadí. Aspoň je čas se rozhlížet. Po včerejších deštích je vzduch zcela vyčištěný a viditelnost fantastická. V jednu chvíli nás to zavede až na samou hranu. A velmi živě mi to připomene naše lezení před třemi lety na Delago Kante na Vajoletkách. Cestou se několikrát potkáme se dvěma dědečky, kteří lezou paralelní cestu. Je to nějaká pětka. A tak si při pohledu na ně říkám, že nás může čekat ještě mnoho dolomitských zážitků :). Travnatá police. Svačina. Zbývají poslední 3 délky. A pak už…  … pak už vrchol :):). A rozhledy. Dolézají i dědečkové, které poprosíme o vrcholové foto. Tak tedy Ahoj – vícedélky v Dolomitách :):):)

Bylo to trochu delší, ve stěně jsme strávili 4 hodiny. I tak je ale stále dosti času. A tak přichází poslední záložní plán. Na Falzaregu ještě koupíme Leonpodium Alpinum a přesuneme se na Passo Valparola. Zde je výchozí bod na jednu ze zdejších dominant – Sass de Stria (po německu Hexenstein). Na dobytí vrcholu lezeckou vícedélkou už čas není. A tak volíme běžný turistický výstup. Je to nějakých 300 výškových metrů, dle plánovače 1 a čtvrt hodiny. Celý kopec je doslova rozvrtán zákopy, tunely, stanovišti, střílnami, sklady. A zas ten divnej pocit, kterého se asi už nikdy nezbavím. To lidstvo je tak neuvěřitelně blbý a nepoučitelný. Jaké by to bylo, kdyby…. To jsou ale jenom kdyby….

Vrchol. Sluníčko se pomalu sklání k obzoru. Je to taková krásná tečka za uplynulým týdnem. Tak nějak tušíme, že tu nejsme naposledy :) :) :)

*Lubáno Třeba*