Dolomitský maraton s vůní spár

*Jarda Hála*

29.8. – 6.9. 2026

Auronzo di Cadore

Dolomity mají tisíc tváří, ale když vám předpověď slibuje deště a vy přesto odjíždíte z Chomutova s plným autem matroše, musíte věřit v lezeckého boha. A ten náš stál při nás. Ukázalo se totiž, že když člověk v horách propaguje ten náš správný, poctivý horoklubácký styl a naladí se na italskou lásku k horám a respektuje toho nahoře, počasí se prostě podřídí. Pršelo zásadně až odpoledne nebo v noci, když už jsme měli sklenice v rukách. (Se sklenicemi v rukách jsme vedli dlouhé debaty o všech aspektech života lidského a také o neustálém, ohlušujícím bimbání zvonů z tří místních kostelů. Jedna z teorií, kterou vymyslel nejmenovaný člen výpravy lezoucí skoro neustále na čtvrtém konci lanového družstva, byla, že místní mají nejvyššího, díky masivní bimbací reklamě a hojné účasti na nedělní mši, nakloněného na svou stranu a my, bezvěrci, jsme se na vlně krásného počasí jen „svezli“. Broněk)

Do Auronza dorážíme v sobotu odpoledne a hned se seznamuje s městem a koukáme po okolí. Naše čtyřčlenná sestava měla jasně rozdané karty. Broněk fungoval jako nekompromisní mašina na prvním konci lana, hned za ním ho z druhého místa jistil Lubáno a jako třetí stoupala Háša. Já jsem tuhle chomutovskou karavanu uzavíral jako čtvrtý a úplně poslední lezec. Nikoho jsem nejistil, kamarádi se snažili abych měl čistou hlavu a mým hlavním úkolem bylo v klidu dolézat, sbírat ze stěny železo a smyce a občas se podívat dolů do té strašidelné hloubky pod nohama a hlavně nestresovat.

Od severozápadních spár po kešky u jezera

Hned na úvod, v neděli 30. srpna, nás přivítala Punta Col de Varda (2 504 m). Broněk nahodil motor a nekompromisně odtahal všech 7 délek v cestě Fessura Nord-Ovest (Severozápadní spára, klasické V). Exponovaná, 230 metrů dlouhá Comiciho linie prověřila, jestli nám přes léto nezměkly prsty. Vyrazili jsme brzo ráno, abychom stihli lanovku na Rifugio Col de Varda v 9:00. Parkujeme u jezera Misurina na placeném parkovišti, které je lanovce nejblíž a už v 9:30 stoupáme rozvážným tempem „jako by se nám nechtělo“ po zřetelné stezce pod věž. Tam zjišťujeme, že ve stěně je již jedna dvojice, která zřejmě spala na chatě a druhá právě před námi došla k nástupu. To, samozřejmě, bývá v oblíbených cestách nižší obtížnosti běžné. Ze slušnosti čekáme až dvojice před námi odleze. Přeci jen jsme v lanovém družstvu 4 a nemáme vyzkoušené jak rychle polezeme. Bohužel skupina před námi má na vše dostatek času a od Broňka dostává přezdívku Pat a Mat. Dlouhé čekání využíváme pro metodiku. Nahoře na hoře jsme až v pozdních odpoledních hodinách cca v 16:00 a porušujeme Bohoušovo pravidlo. (Když jsme jezdili do Dolomit s mládeží, Bohouš Dvořák nám při výběru cest, spolulezců a času vstávání vždy kladl na srdce, že v Dolomitech je potřeba být na vrcholu do 15:00, protože to je čas, kdy se začíná měnit termika. Tohle pravidlo se snažím dodržovat dodnes. Broněk) Následuje krátké focení, něco zakousneme a slaňujeme dvě 10m délky do sedélka, odkud už vede poměrně exponovaná sestupovka označená mužíky. Následuje sestup suťoviskem, kde každý krok připomíná pohyb v minovém poli. Tlačí nás čas. Jestli chceme dolů jet lanovkou, musíme si, díky Matovi a Patovi, pospíšit. 500 výškových metrů zdoláváme v rekordním čase a za hodinu jsme u chaty a frčíme lanovkou dolů.

Hned druhý den, 31. srpna, jsme v tomhle tempu pokračovali na Monte Popena Basso (2 414 m). Opět parkujeme kousek od jezera, tentokrát na neplaceném parkovišti na druhém konci městečka a odtud stoupáme asi hodinu pod stěnu. Následuje krátká příprava. Lubáno kontroluje zřetelnou koutovo – komínovou linii a hlásí, že je velmi podobná cestě Jižní sokolík na Blížence v Rájci. 

Broněk nastoupil do stěny a my zjišťujeme, že tentokrát jsme někoho předběhli my a anglicky mluvící dvojce odchází se slovy fucking stupid. No tak lezeme ve čtyřech, no a co. Mohli si přivstat. Broněk suverénně vyvedl 4 délky ve Východní stěně (cesta střídající obtížnost IV až V), lezení bylo již techničtější, nicméně my za ním v pravidelných rozestupech stoupáme vzhůru. Dnes Bohoušovo pravidlo dodržujeme, nespěcháme a vychutnáváme si pohledy na okolní krajinu. Krásný den završujeme pivkem v baru hotelu Dolomiti s výhledem na Tre Cime di Lavaredo.   

Po dvou náročných dnech hledáme při večerním brífingu nějaký „snadnější“ cíl. A vybrali jsme… Prvního září přišla na řadu opravdová lahůdka – štíhlá jehla Guglia Edmondo de Amicis (2 150 m) připomínající tvarem smrže nebo jiný podobný objekt :-) a její vyhlášená Via Dülfer (obtížnost IV+, s klíčovým místem za VI/A0). 

Parkujeme zdarma u restaurace Sopra Malga Misurina a celou vyhlédnutou cestu máme od chaty jako na dlani. Po turistické stezce se dostáváme skoro až pod věž a po traverzu kosodřevinou jí vidíme v celé její kráse. Ta vzdušná, třídélková, 60 metrů dlouhá linie nenechá nikoho chladným. Traverzem z náhorní strany do údolní stěny jsme se dostali vysoko nad údolí, cesta byla náročnější na orientaci, navíc ve druhé části skála nebyla tak kompaktní a v nástupu třetí délky bylo potřeba překonat výrazný převis s minimem stupů, kde někteří vzali zavděk připraveným „textilním chytem“. Když jsem jako poslední dolézal na štand, ruce už mi z toho Dülfera trochu natékaly.  Abychom těla úplně neodrovnali, odpoledne a na středu jsme vyhlásili rest day. Druhý den jsme vyměnili sedáky za pohorky, obešli jezero Lago di Santa Catarina, ochutnali místní croissant a v rámci aktivní regenerace ulovili pár místních kešek. Večerní pravá italská pizza byla pověstná třešnička na dortu.

Ferratový očistec, Čarodějnický kámen a větrné Cinque Torri

Třetího září nás čekala totální ždímačka v masivu Tre Cime di Lavaredo. Žádné lezení, ale poctivý železný trojboj. Vstáváme v pět ráno.

 (Už před odjezdem do Dolomit jsme věděli, že na výjezd autem k chatě Auronzo, výchozímu místu k Tre Cime, je potřeba zaplatit mýtné 40 Euro a ještě si on-line rezervovat parkovací místo. Takže když jsme se ve středu po obědě při brífingu dohodli, že uděláme trek okolo Cim, pověřili jsme tajemnici výpravy Hášu, velmi naivně, aby rezervaci provedla. Restdejujíc na posteli jsem ale zaslechl jakési hlasy, které mě vytáhly z postele. U stolu v kuchyni seděl Lubáno, Háša I Bábovka a tvářili se poněkud ustaraně. Při pokusu o rezervaci Háša zjistila, že nejbližší termín, který si lze rezervovat, je 20. září!! Tak to jsme nečekali. Rozjela se krizová komunikace a vedoucí výpravy, Lubáno, v telefonu vyčetl, že k chatě Auronzo jezdí kyvadlová doprava za 10 Euro na osobu.  Všichni, kdo dobře ovládají vymoženosti 21. století, tedy všichni kromě mě, začali pátrat, jestli kyvadlovka jezdí i po prázdninách, jak často, kdy jede první, kdy poslední… Opět parkujeme v Misurině na neplaceném parkovišti u hotelu Dolomiti a spěcháme na zastávku autobusu. Abychom vůbec stihli náročný program, potřebujeme jet prvním busem a Lubáno tipoval, že bus bude dost plný.  A to tipoval hooooodně dobře! Na zastávce jsme před sedmou. Stojíme asi pátí nebo šestí od začátku fronty. Sice je opravdu zima, ale parkoviště se velmi rychle plní a fronta roste před očima, odhadem má tak 100 metrů. Broněk) Konečně jsme nahoře. Od chaty Auronzo vyrážíme jako jedni z mála „proti proudu“ a s velkým zpožděním, protože řidič dospával večerní rej a místo v 7:30 přijel v 7:55. Kolem poledne za sebou máme přibližně polovinu okruhu kolem dolomitských ikon, fotíme a obědváme u chaty Drei Zinnen Hütte. A stoupáme k první feratě. Těla si protahujeme přes vzdušné žebříky Leitern Steig, obtížnosti B/C, na Toblinger Knoten (2 527 m). Ferrata je poměrně krátká, brzy se fotíme u vrcholového kříže a za chvilku setupujeme do sedla zpět k chatě Drei Zinnen Hütte.  

Marně hledáme závětří, protože v sedle silně profukuje, takže zavrhujeme nápad na pivo na terase, stoupáme a proplétáme se temnými tunely z první světové války v rámci zajištěné cesty Via Ferrata De Luca-Innerkofler, obtížnosti B/C, až nakonec vystoupáme na Monte Paterno (2 744 m). Sestupujeme. Vytoužené pivo si dáváme na chatě Forcella Lavaredo a vracíme se zpátky k chatě Auronzo. Není moc času se kochat. Poslední autobus sice má jet až v osm večer, ale po zkušenosti s ranní frontou chceme být na zastávce už v sedm. Do prvního busu jsme se ještě nevešli, ale druhý už nás pobral a po osmé večer jsme zpátky „doma“. Odpoledne mě nohy bolely víc než ruce. 14 km pochodu a nastoupené a sestoupané převýšení 800m bylo znát. (Při jednom z brífingů jsem vytáhl roční lezecký plán, který Lubáno pravidelně připravuje. Tento byl z roku 2021 a bylo v něm stanoveno, že vystoupíme na vrchol hory Sass de Stria, německy Hexenstein v Dolomitech. Lubáno na mě koukal a povídá: „Copa to je?“ Nejdřív jsem si myslel, že si mě dělá šoufky, ale pak jsme mu vysvětlili, že to je jeho vlastní plán a že jsme ho nesplnili! Broněk)

O den později, 4. září, jsme to jeli napravit. Nádherné lezení v Jižní hraně (Spigolo Sud, IV+), v pevné skále na Hexenstein (Sass de Stria, 2 477 m) přitahuje spoustu lezců. Není tedy divu, že před námi byla tři lezecká družstva. Ale nakonec to bylo dobře, protože Broněk už zapomněl kudy cesta přesně vede a díky lezcům před námi jsme v naprosté lezecké pohodě přeběhli všech 8 lanových délek. 

„Čarodějnice“ nás obšťastnila krásným počasím a Broněk mě obšťastnil rozhodnutím, že tentokrát nebudu dělat ocásek, že se potřebuji učit, a vyměním se v družstvu s Lubánem. Lezu tedy s Hášou současně na polovičních lanech, štanduji, kufruji lana a jistím Lubána, který za námi leze na jednoduchém laně. Vrchol! Nádherné panoramatické výhledy!  Dolů nespěcháme, máme čas. V sedle ještě s Broňkem navštívíme muzeum I. světové války a jedeme „domů“ na poslední brífing.

Finále celého zájezdu, 5. srpna, patřilo kultovní oblasti Cinque Torri, kde měli moji lezečtí parťáci rest z loňska. Od Rifugio Nuvolau vyjíždíme lanovkou na Rifugio Cinque Torri. Citelně se ochladilo, dnes mi to bohužel s předpovědí počasí nevyšlo a pro jistotu kontroluji vše na ilmeteo,  které bohužel slibuje slunce až odpoledne.  Nevadí, navlékáme na sebe všechna trička a větrovku a šli si stoupnout do fronty. Naším hlavním cílem byla totiž populární Via delle Guide na Torre Grande - Cima Ovest (2 361 m). Naštěstí se ukázalo, že ze stejného místa se nastupují dvě paralelní cesty, před námi je jen jedna lezecká dvojka, čekání nebylo dlouhé a vyplatilo se. Byly to 4 délky čisté lezecké radosti v pevném vápně za IV+ (s jedním trochu těžším krokem přes bříško v první délce). Lezeme v rychlém tempu. Dvojice, která vyráží ve stejnou dobu tu paralelní, stejně těžkou cestu, dolézá za námi se zpožděním. Na vrcholu jsem nervózní z výšky a z následného slanění,  ale nakonec vše dopadne dobře. Něco zakousnem a snažíme se najít závětří a odpočinout si. Bohužel fouká tak, že nám skoro zamrzají CD-romy i zadky a punťa ne a ne vylézt. Takže se po několika minutách na louce přesouváme do vnitra Cinque Torri, kde je mezi věžemi výrazně tepleji. Procházíme pod spoustou sportovních, vynýtovaných cest a neodoláme. Každý si zde vytáhne jednu délku (25m) na nádherně pevné skále.

Plány byly splněny. Zbývalo jen sjet lanovkou zpátky do údolí. Broněk ale měl jiné, tajné plány. Přesouváme se pod věž Torre Inglese, na kterou Broněk viděl lézt lezeckou partu na první pohled zajímavou cestu s nástupovým koutem, traverzem stěnou a dolezem po ostré hraně. Sice jsme neměli topo, ale …. Via Normale (2 délky, IV+). Lubáno odjistil, Háša nastoupila za ním a já jako poslední lezec celou sestavu jistil zezadu pohledem. Právě na téhle krásné, vzdušné hraně bylo radost sledovat mé kamarády, jak si lezení užívají.

Tekuté teplo a návrat domů

Na vrcholu Torre Inglese už v pozdních hodinách nebylo na co čekat. Slaňujeme k nástupu, balíme všechen matroš do batohů a spěcháme na lanovku. Zapadající slunce rozehnalo mraky a my se na verandě Rifugio Nuvolau koupeme v záplavě hřejících paprsků a objednáváme si zasloužené pivo. Já jsem ale celou dobu pošilhával po místní specialitě, o které všichni básnili. Když přede mě číšník postavil Bombardino se solidní čepicí šlehačky, pochopil jsem. Přestože bylo již teplo, Bombardino je přesně ten úžasný nápoj, který zmrzlý lezec po celém dni ve stěně potřebuje.

Je konec. Večer už proběhlo jen vyhodnocení celé akce, zabalili jsme bágly a ráno vyrazili směr Chomutov. Dolomity mě nezklamaly. Broňek odvedl lví službu na prvním konci, Lubáno s Hášou to odmakali uprostřed a já z pozice posledního lezce můžu říct jediné: Byla to neskutečná paráda, děkuji kamarádi!

Lezeckého výletu do italských Dolomit se v termínu 29.8. – 6.9. 2026 zúčastnili:

Bronislav „Broňa“ Bandas, Luboš „Lubáno“ Třeba, Lenka „Háša“ Urbanová a Jarda „Bábovka“ Hála