12.

Clarahütte

DAV Prag

září 2025

V srpnu 1871 pobýval Johan Stüdl v údolí Umbaltal. Spolu s geografem Eduardem Richterem a dvěma místními průvodci strávil několik dní na salaši na konci údolí. A tehdy se zrodila myšlenka na chatu, která by usnadnila přístup k vrcholům jako Rötspitze a Dreiherrnspitze a k celému hřebeni lemujícímu ledovec Umbalkees. Vybral pro ní místo u staré pastýřské cesty a po návratu do Prahy sám nakreslil plány chaty. Chatu naplánoval jako menší stavbu z části zapuštěnou do svahu, aby lépe odolávala lavinám, které sjížděly ze svahu nad ní. 

Nastal ovšem problém s financováním. DAV Prag se rok po svém založení upínal ke stavbě chaty nesoucí jeho jméno a na stavbu další, byť o poznání menší chaty neměli členové spolku prostředky ani čas. Vždyť spolková činnost byla v té době v začátcích a členská základna se teprve formovala. Nakonec se financování chaty ujal úspěšný pražský obchodník a nadšený alpinista Prokop Edler von Ratzenbeck. (Edler je čestný titul, který si mohl zakoupit každý po zaplacení příslušné částky do královské pokladny. Překládá se jako „šlechtic“ a byla to pouze taková ozdoba jména.). Ten chatu postavil na své náklady a věnoval ji své ženě Claře von Ratzenbeck, po které ji také pojmenoval Clarahütte. 

Realizace samotné stavby pak byla svěřena Balthazaru Plonerovi, kováři z Prägratenu. Ten chatu postavil nákladem 300 zlatých za šest týdnů během července a srpna 1872. Pozemek na stavbu chaty byl pronajat od vzdálené obce Schlaiten, které v té době patřil. Po dostavbě chata zůstala ve vlastnictví paní Clary, ovšem o správu a provoz chaty se staral Pražský alpský spolek.

    Johan Stüdl se 15. září 1872 oženil s Herminou Wenzel. Následně v průběhu svatební cesty navštívili i nově postavenou a otevřenou Clarahütte. Na chatu došli za velmi špatného počasí a jak praví dobové prameny „promoklé paní Hermině bylo takové trmácení se po horách dosti cizí“. (Počasí se zjevně za posledních 150 let moc nezměnilo.) Avšak celkový stav chaty hodnotil Stüdl velmi pozitivně. Chata měla jednu místnost o velikosti 5,5 x 3 metry a pultovou střechu. Výška místnosti byla od 2,1 do 3,6 m. Po celé šířce se u zadní stěny nacházela palanda s lavicí. Po stranách byly další lavice a vpravo u vchodu železná kamna a dřevěná skříň. Vlevo byl stůl s lavicemi okolo. Chata to byla celkově malá, samoobslužná a s poměrně dlouhým a namáhavým přístupem. To byly také příčiny její malé návštěvnosti. V prvních letech navštívilo chatu pouhých deset horolezců ročně a návštěvnost jen zvolna stoupala k sedmdesáti návštěvníkům na přelomu století.

    Roku 1895 Prokop Edler von Ratzenbeck umírá a po jeho smrti paní Clara daruje Clarahütte do vlastnictví sekce Prag DuÖAV. Darovací smlouva byla zanesena do pozemkové knihy a zápis z 10. července 1895 uvádí:

    Můj zesnulý manžel, pan Prokop Edler von Ratzenbeck, velkoobchodník v Praze, postavil pro mě, Claru Edler von Ratzenbeck, v roce 1872 horskou chatu v údolí Umbaltal na pozemku patřícímu obci Schlaiten bei Lienz. Tuto chatu pojmenoval Clarahütte a převedl ji spolu s veškerým jejím vybavením do mého vlastnictví. Od té doby chatu spravuje Pražská sekce DuÖAV.

    Já, Clara Edler von Ratzenbeck, vdova po velkoobchodníkovi ve Weinberge bei Prag (Viničné hory, dnes Královské Vinohrady), tímto prohlašuji, že Clarahütte, která mi patří, spolu se vším vybavením uvedeným v inventáři, který je výslovně součástí této listiny a je mnou osobně podepsaný, jakož i se všemi právy, která jsem nabyla k pozemku, na kterém je postavena, bezplatně převádím Pražské sekci Německo-rakouského alpského spolku.

    V soupisu vybavení je uvedeno, že na chatě se nachází 20 matrací, 4 turistické deky a 2 deky pro vůdce, 8 šálků na kávu, 5 nožů a 5 vidliček s kovovou rukojetí a 5 nožů a 4 vidličky s dřevěnou rukojetí. Dále 2 hliněné mísy, 1 hliněný džbán, 7 poklic od hrnců, 6 železných hrnců, 1 síto a 2 trychtýře. A dále 1 sekera, 1 lopatka na kamna, 1 hák na kamna, 1 kartáč na komín a 1 koště.

    Tento dobře míněný štědrý dar se však ukázal býti pro sekci darem Danajským. Chata, která nepřinášela velkého zisku, citelně zatěžovala sekční pokladnu. Prakticky každoročně byla chata zasypána lavinami a na konci jara musela být vykopána ze sněhu a opravena. Již v roce 1899 žádá spolek centrální výbor o subvenci 800 marek na opravy stezek a 1200 marek na rozšíření chaty. Žádosti bylo částečně vyhověno a chata byla o rok později rozšířena o podkroví.

    Během Velké války chata osiřela. Po zimě a lavinách nebyla opravována a dosti zchátrala. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byly velké laviny z let 1918 a 1919. I vzhledem k nedobré poválečné hospodářské situaci dospěl výbor sekce k rozhodnutí nabídnout chatu k převzetí jiné sekci Alpského spolku. Chata byla nakonec v roce 1921 darována sekci Essen. Essenští se hned pustili do opravy chaty a přístupové cesty. Po nezbytných opravách byla Clarahütte opět uvedena do provozu. Jenže opět zasáhla příroda a v zimě 1925/1926 byla chata lavinou kompletně zničena. Chata byla sice opět opravena, ale Essenští horolezci začali zvažovat výstavbu chaty nové, na bezpečnějším místě. 

A když byla dále v údolí postavena nová chata Philipp-Reute-Hütte byla Clarahütte opuštěna a v letech 1940 – 1958 sloužila pouze jako salaš. Ovšem Mutter Erde opět zasáhla do koloběhu dějin v údolí a dvěma velkými lavinami v zimách 1956/1957 a 1957/1958 byla Philipp-Reute-Hütte kompletně zničena. Essenští se pak vrátili k původní chatě a Clarahütte byla opětovně zprovozněna. V roce 1969 byla započata velká rekonstrukce a zvětšení chaty. S tím, jak stoupala životní úroveň v poválečném západním světě, stoupal i počet návštěvníků a chata se stala běžným cílem turistů a ne jen ubytováním pro pár podivínů s piklem. Byla vybudována nová kuchyně, sociální zázemí, nového a důstojnému ubytování se dočkal i chatař. Od roku 1984 chata začala být místo nosiči a mezky zásobována vrtulníkem.

    Ovšem nic netrvá věčně a Mutter Erde opět zasáhla. Slibně se rozvíjející chata byla v roce 2012 smetena další velkou lavinou. Nákladem přesahujícím 1 milion euro byla chata kompletně zrekonstruována, byla postavena nová přístavba za chatou, byl postaven i vodní mlýn s náhonem z potoka napojený na agregát, který chatu nepřetržitě zásobuje elektrickou energií. Když by náhodou došla v říčce Isel voda, je chata vybaveny solárními panely. Pultová střecha byla zapuštěna do svahu tak, aby se padající laviny jenom přes chatu přehnaly a nezpůsobily žádné větší škody. 

Když pak ležíte v chatě na palandě a podíváte se na strop, zjistíte, že střecha leží na mohutných lepených 40 centimetrů silných trámech položených velmi blízko u sebe.

    Dnes je chata otevřena od června do září. Nabízí 22 lůžek v pokojích a 8 v noclehárně. Přes zimu je otevřený Winterraum s 8 lůžky. A Philipp-Reute-Hütte? Ta byla znovu postavena jako malá samoobslužná chatka, takový Biwak. Poskytuje útočiště až 10 nocležníkům, ovšem bez vody a možnosti topení. V zimě je zavřena AV-klíčem. Ale stejně v zimě všude kolem padají laviny.

    Náš trek pokračuje. Po večerní poradě s chatařem na Neue Reichenberger Hütte vstáváme brzo. Rychlá snídaně na chodbě a ještě za tmy, za svitu čelovek vyrážíme na dopolední přechod na Clarahütte. Ať to stihneme, než se na poledne přivalí od Janova níže. Po kopcích se převaluje mlha, chvílemi je vidět jen na pár metrů. Jenom abychom nepřekročili 70. rovnoběžku a neskončili v petrohradské Ermitáži…. A prší. Sice ne vydatně, zato usilovně. Dnešní cesta je po přechodu sedla Daberlenke jeden velký a otravný sestup údolím Dabertal. Asi v polovině údolí potkáváme salaš a protože intenzita deště stoupá, využíváme úkrytu a svačíme v suchu. Během svačiny Jirka pronáší myšlenku, že za celý den nikoho nepotkáme, protože kdo by byl takový cvok a v tomhle počasí se tady potuloval. Leč jakmile opouštíme chatu, zpoza zatáčky proti nám jde osmičlenná skupina rakouských důchodců. Pěkně zvesela, vysmátí, v pláštěnkách, za družného hovoru stoupají k Reichenbergerhütte. Schlechtes Wetter? Aber Junge, každé počasí je dobré, když máš kolem sebe dobré lidi. A mizí v dáli. No ještě se mám hodně co učit…. Když přicházíme k chatě Clarahütte, prší nejen usilovně, ale i vydatně. 

Zabíráme sušáky a dáváme oběd. Po obědě vleže na palandě obdivuji ony zmíněné mohutné trámy. Večer monzun pomalu mizí, tak okukujeme okolí chaty, vodní elektrárnu s náhonem, kopce. Úvaha na ranní výstup na třítisícový Hohes Kreuz ovšem bere za své. 

Jednak jsou svahy nad 2900 m pokryty čerstvým mokrým sněhem, ale hlavně třídílný most přes Isel jaksi nemá prostřední část. Ta leží v korytě zaklíněná mezi kameny pár desítek metrů od svého původního místa. A brodit se rozdivočelou ledovou vodou nás ani jednoho neláká. Tak ráno sestupujeme údolím mnoha vodopádů zpět k autu. Gipfel bude příště.

*Ota Pavlas*

Foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/13882869>