Dolomitská desítka

Broněk Bandas

 

Jednoho dne, kdysi dávno, se nedaleko italského Bolzana potkaly dvě alpské říčky : Eisack a  Etsch (protože se příběh odehrává v místě, kde se mluví německy i italsky, jsou známé i pod jmény Isarco a Adige). Říčky se nemohly dohodnout, která z nich je důležitější a pohádaly se. „Já teču až od průsmyku Brenneru,“ pravila Eisack. „Tudy táhla už za nejstarších dob celá procesí poutníků do Říma a zase nazpět. Císařové pili moji vodu a osvěžovali se v ní. Jsem nejdůležitější řeka na světě!“

„Já nejsem méně důležitá,“ zlobila se Etsch. Na mém horním toku je veliké přehradní jezero a v jezeře osamělá kostelní věž. Každý se tam zastaví, aby si mě vyfotil. Co kdo ví o tvém  toku? Dále pak zavlažuji celé údolí Vinschgau a protékám slavným městem Merano!“

Tak se říčky hádaly a hádaly, až se celé smíchaly. Tu se z jejich vln vynořila vodní víla jménem Vodia (podobnost s českým „voda“ zřejmě není náhodná, v řeči původních místních obyvatel – Ladínů je mnoho slovanských slov) a ta jim řekla: „Obě jste řeky velmi slovutné. Ale protože Eisack je trochu větší, vezme teď svojí menší sestru do náruče a ponese jí k moři. Od těch dob tečou spojené řeky společně do Jadranu.

Připadl mně nelehký úkol, napsat článek o letošním výpadu do Dolomit s horomládeží. Přestože jsou Dolomity pořád neskutečně krásné a vylezli jsme spoustu cest sportovního i horského charakteru, přeci jen už to bylo podesáté a těžko se do článku hledá něco, „co tu ještě nebylo“. Pak jsem na internetu našel pohádku, kterou jste četli na začátku článku  a díky ní si uvědomil, že je potřeba napsat o tom, „co tady bylo“.

Je to už potolikáté, a přesto mám zas a znova pocity jako tenkrát. Potolikáté přejíždíme Brennerský průsmyk a já cítím směs obdivu, bázně, úcty a nadšení. V chladném ránu podél silnice spěchá mléčně bílá řeka k moři, vysoko nad námi se v nejzelenější zeleni šplhají světlé stužky cest k  vesničkám připomínajícím orlí hnízda a celý ten obraz je v rámu skal z šedého dolomitu. Silnice nás vede lesem a najednou se stromy rozestoupí a na chvíli se nám ukáže nejznámější útvar Sextenských Dolomit – Tre cime di Lavaredo. Míjíme jezero Lago di Landro, přijdou serpentiny a v údolí pod námi se objeví městečko Cortina d´Ampezzo. Přímo proti nám strmí mohutný vrchol Antelao s mračným  praporem na špici, vlevo se táhne do dáli rozeklaný hřeben Fiames, vpravo vyrůstá ze suťoviska mohutná hradba horské skupiny Tofana. Vzpomínky letí všemi směry. Ale než se do minulosti pustíme (protože Dolomity s mládeží „nevznikly“ jen tak z ničeho nic), začnu s trochou osvěty.

Dolomity (italsky Dolomiti) jsou jedním z horských masívů Italských Alp. Rozkládají se v severní části Itálie a toto pohoří nemá jednolitý hřeben, ale skládá se z mnoha menších horských skupin. Pohoří vděčí za své jméno francouzskému učenci Deodatu de Dolomieu, který si jako první všiml, že hornina z níž jsou Dolomity tvořeny, obsahuje kromě uhličitanu vápenatého také hořčík a karbonáty uhličitan vápenatý nahrazující. Oblast charakterizují typické dolomitické prvky jako stolové hory, srázné stěny, věžovité vrcholy, rozeklané skalní hřebeny a bizarní tvary některých štítů. Pro odlišnost stavby, vegetace a charakteru dělíme Dolomity na Východní a Západní. Východní Dolomity tvoří několik velmi vysokých pohoří a představují koncentraci štítů, rozeklaných hřebenů a hlubokých údolí. Samotná Cortina, centrum Východních Dolomit, se nachází přibližně ve středu Ampezzského údolí (Valle d´Ampezzo). Je téměř kompletně obklopena vysokými vrcholy. Centrum města se nachází ve výšce 1224 m.n.m, ale o pár kilometrů dál se do výšky 3244 m.n.m tyčí vrchol Toffana di Mezzo. Tato východní část pohoří je dobře přístupná sítí horských silnic vedoucích přes vysoko položená sedla – Passo Falzarego, Passo Tre Croci, Cibiana. Pohoří leží na území tří provincií – Trento, Bolzano a Belluno. Na území  posledně jmenované provincie se rozkládá námi navštěvovaný přírodní park – Parco Naturale delle Dolomiti d´Ampezzo. Klima v Cortině je typicky horské s dlouhými léty, ale průměrné sezóny jsou chladné a deštivé. Pro milovníky dobrodružných filmů možná nebude bez zajímavosti, že v okolí Cortiny d´Ampezzo se natáčela většina lezeckých  scén z filmu Cliffhanger se Sylvesterem Stallonem.

Datovat začátek akce Horoklubu „Dolomity s mládeží“ je hrozně těžké, protože „příprava“ vlastně začala dřív, než vůbec nějaká mládež byla. V roce 1999 jsme s Bohoušem (Bohumil Dvořák) a Honzou (Jan Jansa) poprvé spali v seníku pod věžemi Sella, v roce 2003 jsme se tam s mládeží vrátili. V roce 2000 jsme s Bohoušem a Honzou od Matterhornu ujížděli před deštěm až do La Spezie kousek od italského Janova, a tak se bylo kam vrátit s mládeží v roce 2002, když nás z Cortiny vyhnal trvalý déšť. V květnu 2001 jsme poprvé s Honzou a Berym (Míra Beránek)  spali a lezli ve Val Lomasone a na Slunečních plotnách u Pietramurrata a od té doby se s mládeží pravidelně vracíme. Tak, jako výše zmíněné přípravné výpady do Itálie, je i první lezení členů Horoklubu v okolí Cortiny d´Ampezzo spojené se jménem Bohouše Dvořáka.  V září 2000 strávil spolu s  Atomem (Tomáš Stránský) a Standou Vrhelem týden lezením v okolí Cortiny a „objevil“ dnes už pro mládež klasické cesty na Cinque Torre, Tofany nebo věže Sella.

Rok poté, v červenci 2001 se v Dolomitech objevujeme poprvé s mládeží. Instruktorský tým ve složení Bohouš Dvořák, Jířa Šťastný, Honza Jansa, Broněk Bandas a Franta Novák doprovázelo sedm mládežníků. Některé cesty, vybrané v těchto prvních dnech, nám „vydržely“ dodnes tak, jako třeba večerní brífinky  nebo  dělení mládežníků do lezeckých a feratového družstva. Taky jsme si poprvé vyzkoušeli balení mokrých stanů a  útěk před deštěm směrem k Lago di Garda a Val Lomasone. Zakotvili jsme na dva dny ( a ne naposled) v „Pic – nic area“, tábořišti s otevřeným srubem, stoly, lavicemi, toaletou a sportovními cestami, co by kamenem dohodil. Stačí přijít pod skálu, ze schránky pod přehledem sektorů si vytáhnout tištěného průvodce a lézt. Výčet toho, co bylo poprvé a ne naposled by nebyl úplný bez Slunečních ploten. Vápencového, kolmého hřiště nedaleko Arca, kde jsme na konci července 2001 poprvé lezli vícedélkové cesty „na tření“, Via Similaun 6a a Via giochi di Silvia 6c.

V roce 2002 se zvýšil počet mládežníků na deset. Z týmu roku 2001 zůstali věrní Vojta Kraclík, Martin Kopecký, Jarda Ďurkovský, Markéta Skálová a Iveta Kršková, instruktorský tým jel ve složení Bohouš, Jířa, Honza a Franta. Tenhle rok nebyl na počasí vůbec povedený, nepomohl ani útěk k jezeru Garda, kde většinou bývá krásně teplo a jak už bylo napsáno výše, vypůjčený starý transportér od SK Vodních staveb pokračoval až do Muzzerone, kde se konečně lezci dočkali rozpálených, strmých vápencových stěn pod pevností Porto Venere.

Rok 2003 přinesl změnu ve výběru lezecké oblasti a bohužel také problémy v instruktorském i nováčkovském týmu. Jako cíl soustředění byly vybrány věže Sella, ale z instruktorů jel jen Bohouš a Jířa, protože Honza nedostal dovolenou a Broněk si ještě léčil po pádu rozlámanou ruku. Na soustředění opět jeli  Vojta Kraclík, Jarda Ďurkovský, Markéta Skálová a Iveta Kršková, poprvé Pavel Bohuněk. Zbytek volných míst naplnili dospělí členové oddílu. Přestože byla skupina poměrně malá, postupně lezecká družstva zdolala první, druhou i třetí věž Sella cestami v obtížnosti 5+ a vyšší. Na poslední tři dni výprava přejela přes Cortinu pod skupinu Sorapis a rozdělila se. Část šla na třídenní výstup na vrchol Antelao, jedna lezecká trojka podnikla úspěšně výstupy na první a druhý pilíř Tofany. Výstup na Antelao se díky zhoršení počasí už podruhé nepodařil, čímž se jen zvýšila touha mládežníků jej pokořit.

V roce 2004 jsme změnili taktiku a na vrchol Antelao vyrazili hned po příjezdu do Cortiny a přesunu do Saint Vito di Cadore. Trochu jsme doufali, že tím oblafneme Ducha hor, ale bouřka a déšť nás stejně neminuly. Antelao je gigantická pyramida , která přitahuje oči kdykoli jsme v Cortině, ale není to turistický štít. Výstup je vážná vysokohorská túra se všemi jejími atributy – převýšení skoro 2000m, firnová pole a pohyb v terénu obtížnosti stupně II  UIAA. Přestože byl výstup náročný, na vrcholu začalo najednou sněžit a sestup byl trochu boj, nejvíc mně utkvěla v paměti příhoda z chaty. Při výstupu jsme za deště přišli k chatě a Bohouš celkem rozumně rozhodl, že v takovém počasí se spát venku nedá a obětujeme eura za ubytování pod střechou. Směsí německých, italských a anglických slovíček šel požádat o nocleh,  bohužel chatař  nám oznámil, že je plno a nemá pro nás místo. Ani průkazky Alpenvereinu nepomohly. Bohouš se snažil chatařovi vysvětlit, že je instruktor a vede sebou mládež a použil slovo „BAMBINI“ (děti). Na to jsou Italové dost citliví a s ohledem na počasí venku, chatař okamžitě vystěhoval nějaké hosty do noclehárny a uvolnil nám místa na pokoji. Bohouš zavolal na kluky, kteří čekali v chodbě, ať jdou dovnitř – tenhle moment v životě nezapomenu !  Pavel Bohuněk, Vojta Kraclík, Zbyněk Kubašta a Petr Kaššák se vhrnuli do místnosti, nejmenší Petr měřil metr sedmdesát, všichni opticky větší díky batohu na zádech a věk kolem osmnácti let. Chatař se málem zhroutil. Nepomohla mu ani barevná samolepka Horoklubu, kterou mu Bohouš věnoval a viditelně zuřil. Ale Bohouš se nedal. Vyzkoušel na něj ještě několik triků, které se naučil za dob, kdy v Česku vládl bolševik. Jako že jsme chudý, oblečení, že taky není to, co bývávalo, rodiče kluků na nás spoléhají a chatař nám v létě odemkl Winterraum! Přestože mě tahle příhoda baví už několik let, pravda je, že díky tomu odpočinku v teple a suchu se nám napotřetí podařilo Antelao zdolat. Kromě Bohouše a Broňka byl s mládeží v Dolomitech opět Jířa a „věrné mladé“ Jardu Ďurkovského a Markétu Skálovou doplnil Ondra Rak. Zbytek soustředění už byl lezecký a feratický, jako každý rok. Rozdíl oproti minulým rokům byl v obtížnosti cest a délce nástupů. Tady už se jasně projevovalo, že se stálí účastníci soustředění lezecky značně posunuli a kromě cest na Tofanu Rozes za zmínku určitě stojí úchvatná Dülferova cesta 5+ na Cimu Grande.

Soustředění mládeže v roce 2005 krachlo. Nebyli instruktoři a většina mládežníků, kteří jezdili, se přehoupla k dospělákům. Přišel čas generační výměny.

Díky tomu, že pro mládež fungují už dva kroužky, jeden pod vedením Bohouše v Kadani a druhý pod vedením Jíři a Marušky v Chomutově, v roce 2006 bylo z koho vybírat a do Dolomit odjíždí devět nováčků. Díky tomu, že se Broňkovi podařilo si tentokrát zlámat nohu, instruktorsky zajišťují soustředění Bohouš, Honza  a Jířa. Výše zmíněná generační výměna mládežníků, byla spíš čistka a v Cortině se objevily samé nové tváře. Honza Unger, Jana Šafrová, Lucka Lamparová, Týna Švambergová, Zdeněk Palkoska, Pepa Černý, Dan Koller, Kuba Michalitschke a Standa Koza. Dopravu zajišťuje kupodivu stále stejný starý Transportér od SK Vodních staveb, Jířa a Bohouš už ale museli přibrat vlastní auta. Mládež  je tradičně rozdělena na dvě lezecké a jednu feratickou skupinu tak, aby si pohyb ve vysokohorském terénu zkusili všichni. Protože se změnilo osazenstvo, začíná se lézt na známých klasikách jako je Jižní hrana na Torre Picolo di Falzarego, Via Miriam na Cinque Torre a samozřejmě cesty na Punta Fiames, v průvodci přezdívané „království čtyřek“. Kdo se nedostal do lezeckého týmu, jde s Bohoušem na některou z mnoha ferat v okolí nebo do některé z několika sportovních oblastí v okolí. Aby si nováčci zvykli, i tento rok se balí mokré stany a přejíždí do Arca, kde soustředění končí až 500 m dlouhými cestami v plotnách.

V Campitelo di Fassa se nás v roce 2007 sešlo asi nejvíc za celé roky. Honza Unger, Jana Šafrová, Lucka Lamparová, Týna Švambergová, Tomáš Hyksa, Honza Stütz, Pepa Mezník, Pepa Černý, Zuzka Konrádová, Terezka Hajná spolu s instruktory Jířou, Broňkem, Bohoušem a Mekym (Václav Hajný) a dospěláci Jana Dvořáková, Péťa Šišovská, Deivina Šišovská, Jindřich Kurdijovský, Martin Matoušek, Hanka Hefnerová, Maruška Šťastná, Olda Hahn a Márty Aranyoszi. Okolí věží Sella bylo vybráno záměrně, protože po obměně mládeže v roce 2006, byla tato horská skupina pro nováčky neznámá a instruktoři měli možnost vylézt cesty, které v minulých letech vylézt nestihli nebo je lézt kvůli nižším lezeckým schopnostem nováčků lézt nemohli. Díky počtu instruktorů vznikly tři lezecké a jedna feratická skupina. Nejvíce byla lezená První věž Sella cestami Trenker 5-, Steger 4+ a Tissi 6-, Messner 6- na Druhou věž, Třetí věž cestou Vinatzer 5+ a masiv Piz Ciavazes cestami Malý Micheluzzi 4+ a Schubert 6.. Na kamenech za seníkem, v kterém jsme kdysi spávali, vzniklo za ty roky množství krátkých, zajištěných sportovních cest, kde se lezlo při nejistém počasí. Kromě družné zábavy v kempu přinesl tento rok opět výrazné zlepšení u většiny mladých lezců.

V roce 2008 se sestava mládežníků částečně obměnila a rozhodně to nebylo na úkor kvality. Opět jsme zamířili do Cortiny d´Ampezzo.  Jana Šafrová, Lucka Lamparová, Týna Švambergová, Tomáš Hyksa, Honza Stütz, Pepa Mezník a Pepa Černý už v Dolomitech byli, doplnili je Matěj Šťastný, Nikol Wicherová a Tomáš Jindra. Do výběru se opět dostali pouze ti, kteří při trénincích ukazovali dostatek dovedností a lezeckých schopností. Soustředění vedli Bohouš, Jířa a Broněk, zároveň s námi přijeli do kempu Olympia i bývalí mládežníci a dospěláci z oddílu, kteří měli možnost využít lezecké know – how instruktorů. Celkem tedy 21 lidí. Předpověď počasí byla (hloupý rituál) mírně nepříznivá. V našem táboře vládl přísný režim časného vstávání a brzkých nástupů do cest, díky kterému nás žádná z odpoledních bouřek nepřekvapila ve stěně. Menší komplikace v itineráři cest nám způsobil děravý zub Pepy Černého, který díky otoku vypadal dva dny jako slavný Quasimodo, zvoník od Matky boží, ale bylo to poprvé a naposled za ty roky, kdy jsme museli navštívit místní nemocnici. Přesto nebyl den, kdy by se nelezlo a to od stometrových cest na Cinque Torre po čtyřistametrové na Pikolo Lagazuoi. Odpočinkový den jsme tradičně strávili výletem do údolí Rio di Fanis k vodopádu pod jehož přepadem vede via ferrata Giovanni Barbara.

Protože už jsme nějakou dobu řešili výběr jiné lezecké destinace pro soustředění mládeže, v roce 2009 jsme zamířili za teplem a vyhřátým vápnem do údolí Sarcatal a okolí Arca. Poprvé jsme nezvolili hory s tím, že vyzkoušíme více sportovních cest a okolí Arca a Sarche nabízí i vícedélkové lezení. Instruktoři oddílu se sešli v plné sestavě : Jířa, Bohouš, Honza a Broněk, výběr mládeže byl velmi podobný předchozímu roku : Týna Švambergová, Tomáš Hyksa, Honza Stütz, Matěj Šťastný, Nikol Wicherová, Tomáš Jindra. Nově byl vybrán Martin Jech, David Cifera a Bára Šťastná. Možnost připojit se k soustředění jako vždy využili dospěláci z oddílu. Soustředění zahajujeme ve Val Lomasone, kde i spíme v piknikáči. Druhý den už se přesouváme do kempu Daino v Pietramuratě, kde se nás sešlo celkem 18.  Přestože mládeži kratší, sportovní cesty vyhovovaly, horko bylo občas neúnosné. Postupně jsme navštívili šest sportovních lezeckých oblastí, ale zároveň nezapomínali na hlavní cíl soustředění – lezení vícedélkových cest, jako přípravu do vysokých hor. Nejčastěji lezené vícedélky vedly na Pikolo Dain v Sarche a to od osmi do jedenácti lanových délek.

Potolikáté přejíždíme Brennerský průsmyk a já cítím směs obdivu, bázně, úcty a nadšení. V chladném ránu podél silnice spěchá mléčně bílá řeka k moři, vysoko nad námi se v nejzelenější zeleni šplhají světlé stužky cest k  vesničkám připomínajícím orlí hnízda a celý ten obraz je v rámu skal z šedého dolomitu. Silnice nás vede lesem a najednou se stromy rozestoupí a na chvíli se nám ukáže nejznámější útvar Sextenských Dolomit – Tre cime di Lavaredo. Míjíme jezero Lago di Landro, přijdou serpentiny a … Je rok 2010 a pod námi je Cortina d´Ampezzo. Rozhlížím se po okolních horách a připomínám si cesty, které znám, lezl jsem je a do kterých se letos opět s některými nováčky vrátím. Vím, že zase přijdou večerní brífinky, dělení do skupin, horečné shánění průvodců a prohlížení nákresů cest, přendavání věcí do aut podle toho, kdo s kým jede. S námi, Bohoušem, Jířou a Broňkem, se opět do vysokých hor vrátili Martin Jech, Tomáš Hyksa, Mates Šťastný, Nikol Wicherová, Tomáš Jindra, Honza Unger a poprvé přijel Jarda Matějíčka. Jsou tady taky Maruška Šťastná s Filípkem, Jana Dvořáková, Peťula Šišovská s Broníkem, Deivina Šišovská a Tomáš Bubeník, Pepa Mezník a jeho Šárka. Počasí má výrazně horský charakter a předpověď není úplně nejpříznivější. Přesto lezeme každý den. Kluci už jsou díky předešlým soustředěním lezecky tak vyspělí, že lezou sami jen pod dohledem instruktora. „Vydělal“ na tom Jarda Matějíčka, který se jako úplný nováček hned třetí den dostal do šestidélkové cesty za 4+ na Hexenstein.  Punta Fiames – 580 m lezení, Pikolo Lagazuoi – 330 m lezení, kdo není ve stěně, leze sportovní cesty na Sas de Stria. Rodiče se střídají o děti. Chlapi ráno jdou do stěny, odpoledne hlídají prcky a mámy (Šiška  s Maruškou) jdou Jižní hranu na Hexenstein, 6 lanových délek za 4+. Ve čtvrtek přišla velká bouřka a ráno na všech vrcholcích leží sníh. Balíme a jedeme do Lomasone. Zlatý piknikáč. Martin Jech se pochlapí ve dvou 6c – OS. Balíme a přejíždíme na Sluneční plotny. Někdo jde jednu dlouhou cestu, někdo dvě kratší, výběr je veliký. Malý Broník si hraje s tetou Nikol, tak Šiška leze sedmidélkovou cestu za 6a OS. Někdo už odjíždí, někdo ještě přespí v Itálii pod širákem. Ciao.

 

Za uplynulých deset let se na letních soustředěních  mládeže vystřídalo 37 dětí z kroužků   mládeže při  Horoklubu Chomutov. Z toho 19 mládežníků jednou, 3 dvakrát, 10 třikrát, 4 čtyřikrát a 1 pětkrát. Společně s nimi se do hor vydalo 21 dospělých členů a příznivců Horoklubu. Tato čísla znamenají velkou sumu času, práce, shánění peněz, organizace a zodpovědnosti.

Proč to všechno? Protože kdyby nás to nebavilo, tak bychom to nedělali.

 

Broněk

 

2000 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2000&load=11

2001 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=21&year=2001&load=1

2002 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=21&year=2002&load=2

2003 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2003&load=12

2004 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2004&load=4

2006 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=21&year=2006&load=9

2007 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2007&load=7

2008 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2008&load=30

2009 : http://www.horoklub.cz/main.php?id=20&year=2009&load=6

 

 

 

V článku byly použity materiály a citace z internetových stránek :

pohádka : http://gregor.moldavit.sblog.cz/2010/01/144

Dolomity : http://cs.wikipedia.org/wiki/Dolomity

 

 

Fotogalerie: Dolomitská desítka