Wildspitze s CK Kozel

01.11.2019 19:09

            O výletech s Kozlem (Jiří Kantulák)  jsem už slyšel hodně, skoro každý rok s ním totiž brácha a jiní známí vyráží na nějakou akci.  Ať už to byly různé přechody (Fagaraš, Tatry apod.) nebo výstupy na některé alpské velikány (Gross Glockner, Eiger atd.), vždy se podle účastníků jednalo o velmi zdařilé akce.  Kozel totiž vše vymyslí, zamluví ubytování, zajistí dopravu a počasí a ostatní se jen „vezou“.  Ne nadarmo se těmto akcím říká, že je pořádá „CK Kozel“.

            Když mi letos Kozel nabídl účast na letošní akci, řekl jsem si, že bych to mohl také vyzkoušet a po delší době se zase podívat do hor.  Původní plánovaný výlet do Kaiseru v květnu nevyšel kvůli počasí, neboť v horách bylo ještě moc sněhu, do kterého se nám z teplého jara už moc nechtělo.  Další pokus byl v červenci s návrhem na Přechod hřebene Warscheneck (2388m) nebo výstup na Hochgolling (2862m).  Ani to ale neklaplo kvůli dovoleným a prázdninám.  Do třetice padnul návrh na výstup na Wildspitze (3772m)  nebo Grossvenediger (3674 m) v září, což se nakonec ujalo.  Volba pak padla na první ze jmenovaných vrcholů a termín: 19.-22.9.2019.

            Počet účastníků se ustálil na osmi, kteří se vešli akorát do dvou aut.  Já jsem jel v autě s Luďkem, který už ke mně přivezl Péťáše a v Klášterci jsme nabrali Slavoše.  S Kozlem jel Petr Fridrich, Ondra a Roman.  Část členů naší výpravy měla tuto akci jako „aklimatizační“ před plánovaným říjnovým trekem do Himáláje k Everestu.  Scházíme se v Klášterci u Tesca, kde ještě dokupujeme některé základní potraviny – chleba, vodu a rum, pak popojíždíme do Hor, kde si dáváme večeři a pak už valíme směr Rakousko.  S pár zastávkami přijíždíme po druhé hodině ranní do Ventu, kde parkujeme na namrzlé louce a mezi auty uleháme do spacáků pod parádní hvězdnou oblohou.

            Ráno je sice azuro, ale úzké údolí k nám slunce jen tak nepustí, tak před osmou vylézáme ze spacáků a snídáme.  Pak balíme věci do báglů a okolo deváté již začínáme stoupat svahem pod lanovkou směrem k Breslauer Hütte (2844m).  Z Ventu, který se nachází v nadmořské výšce 1900 m, to máme na chatu více než 900m převýšení, ale je krásně, tak si to užíváme.  Já jen do té doby, než Péťáš prohlásí, že je to jak před dvaceti lety, kdy jsme také chodili pod lanovkami.  V tu chvíli mi došlo, že dnes už jsem přeci jen trochu někde jinde a že tohle opravdu nemám za potřebí.  A tak jsem se otočil, těch pár desítek nastoupaných metrů zase sešel, koupil si zpáteční lístek na lanovku a z té pak klukům zamával.  Na mezistanici jsem na ně počkal a přitom se krásně opálil.  Kluci měli žízeň a tak ušetřené peníze za lanovku utratili za pivo ve zdejší restauraci a zatím co já se potom vyvezl až na konečnou, oni zase stoupali po svých.  Jelikož si cestou udělali piknik, už jsem na ně nečekal a došel jsem k chatě sám.  Čekal jsem na ně s rádlerem v ruce na terase a opět se slunil.  Když dorazili, tak jsme si dali další piva a pak se šli ubytovat.  Vyfasovali jsme místa na společné noclehárně nahoře na palandách, což nás na dvě noci s polopenzí stálo každého 86 Eur (pro nečleny Alpenvereinu to bylo 106 Eur).  Celkem ranec.  V půl šesté se podávala večeře – polévka, výběr ze tří hlavních jídel a dezert.  Pivo za pět Eur sice nebylo nejlevnější, ale žízeň byla veliká.  Po setmění, které v tuto dobu přišlo už okolo osmé hodiny, jsme ještě chvíli seděli, ale pak už nás únava a představa ranního vstávání zahnala do postelí.  Podle instrukcí měl mít každý vložku do spacáku, ale nikdo to nekontroloval, tak většina lidí zalezla jen pod deky.  Nahoře na palandách bylo dost vedro a díky zelí, které bylo k večeři, i celkem nedýchatelno.  Jelikož někteří celkem slušně chrápali a někteří nedočkavci vstávali už okolo páté, tak jsme se moc nevyspali.

            Takticky jsme si počkali až na druhý termín snídaně, který byl v půl osmé.  Ze švédského stolu jsme se celkem slušně najedli a před osmou hodinou vyrazili s námořnickou rozvahou k vrcholu.  Od chaty to bylo nejprve mírné stoupání ke krásně zelenému plesu, od kterého již byl vrchol Wildspitze na dohled.  Bohužel cesta k němu vedla velkou oklikou, takže nám ještě pěkných pár hodin zabrala.  Dlouho jsme nevěděli, kudy se vlastně na hřeben dostaneme.  Sedlo je totiž vidět až z úplného závěru doliny, protože ho kryje menší boční hřeben.  Pod ním jsme museli nandat mačky, abychom mohli překonat nejvyšší část ledovce Mitterkarferner.  Za ním následoval pás skal, zajištěný ocelovými lany, který nás dovedl do sedla Mitterkarjoch.  Odtud je krásný pohled na Pitztal a ledovec Taschachkerner, po kterém vede cesta až skoro k vrcholu.  Opět si tedy bereme mačky, tentokrát se i navazujeme na lano, a s několika pauzami na vydýchání přicházíme pod skalnatou vrcholovou hlavu.  Zde necháváme všechny věci a jen nalehko docházíme po půl jedné k vrcholovému kříži.  Je tu docela dost lidí, tak nám chvíli trvá, než se uvolní místo u kříže pro udělaní společné fotky.  Nebe je bez jediného mráčku, tak se kocháme nádhernými výhledy a nikam nespěcháme.  Po sestupu k věcem si v klidu dáváme svačinu a pak vyrážíme stejnou cestou zpět.  Dolů to jde mnohem rychleji než nahoru a tak jsme zpátky na chatě někdy okolo čtvrté hodiny.  Dáváme si pivo, malou svačinu a potom se jdeme převléct a rovnou se přesouváme na večeři.  Po ní to chvíli vypadá, že dnes odpadneme brzy, ale jen do té doby, než někdo objeví v herním koutku kostky.  Macháček nám zajišťuje zábavu na pár hodin, přičemž stíháme dopít všechny zbylé zásoby alkoholu v kombinaci s místním pivem nebo rádlerem.  Okolo desáté se přesouváme na chodbu, kde děláme piknik ze zbylých zásob jídla a potom už jdeme ulehnout do postelí, k velké radosti všech, což už spí a ráno musejí vstávat, protože vyráží k vrcholu až v neděli.

            My opět míříme až na pozdní snídani, po které balíme věci, neboť chata dnes ve 14:00 hod zavírá.  Před devátou odcházíme za lehkého mrholení zpět do údolí.  Já se od kluků po chvíli odděluji a mířím na lanovku, zatímco oni jdou poctivě i dolů po svých.  Na mezistanici beru Kozlovi aspoň lano, ať se s ním nemusí vláčet, a čekám na ně dole v údolí.  U aut si ještě dáváme oběd a pak už nás čeká jen cesta zpět, kam přijíždíme okolo půl osmé večer.  Cestou ještě probíráme, kam by se dalo vyrazit příště.  Že bychom příští rok dali něco většího?  Co třeba nádherný pětititisícový Kazbek? 

            Ještě jednou touto cestou děkuji CK Kozel a všem účastníkům za nádherný výlet a doufám, že příště budu moci vyrazit s vámi zas.

            Jířa (JíráŠ) Šťastný

 

Fotky k článku jsou v galerii na úvodní stránce