Volia veža 2355m - Južné rebro III

15.08.2019 00:00
Volia Veža 2355m - Južné rebro III
Ještě nejsou ani 4 ráno. Zlehka a tiše vstávám z postele. Žena spí, děti spí. Dole potkávám Rosťu, opouští pokoj stejně tiše, jako já. Dostali jsme sice jednodenní opušťák, ale přeci jenom, lepší je se vypařit nepozorovaně. Za svítání už šlapem kolem Popradského plesa. Pak Žabí pleso jedno, druhé, třetí. Cestou koukáme do stěny. Její pravou stranu ohraničuje Južné rebro. Byl jsem tu naposled před mnoha a mnoha léty, ale žádná změna. Kopec je pořád na stejném místě, nástup taky :-). Žebro je pěkná pevná skála. V cestě jsou jenom štandy ze dvou lepených borháků, jinak se leze po vlastním. Ideální polezení na poslední den rodinné dovolené pod Tatrami. Po lijáku posledních dní je s podivem, že je tu skála suchá. Stěna vedle, kde vede oblíbená Štáflovka, je mokrá od pohledu. První část se leze vpravo od žebra, pak přímo po žebru. Jedna délka, druhá, tahám hore. Ráno byla na skále docela kosa. Slunko nás postupně rozehřálo. Na druhém štandu se bavíme pohledem na Rysy. Na vrcholu pobíhají lidé jak mravenci na mraveništi. Z Polské strany je tam nekonečný had lidí. Ze Slovenské se dělá zácpa u řetězů. Vypadá to jak na fotkách z Everestu. Nekonečný zástup se ani nehne, horolezci umírají ve stoje....Ještě, že jsem zvolil kopec, kde jsme úplně sami. V třetí délce je asi nejhezčí úsek, kdy se leze přímo po lehce exponovaném úzkém ostří po lištách. Od posledního štandu už je to jenom lehký hřeben přes jeden podvrch na vrchol. A opět se bavíme pohledem na přelidněné Rysy. Další plán byl sestoupit k Puškášovu komínu a slaňovací trasou přes cesty Puškáš - Stanislawsky slanit na tři délky kolmou stěnou k nástupu. Jenže jak sedíme na vrcholovém šutru ozve se z druhé strany "Pomoooc, pomooc". V hloubi pod námi na skalním bloku stojí bezradná ženština. No co. Našli jsme štand, házím lano na druhou stranu a slaňuji k ní. Stojí na polici asi metr pod vrškem pilíře. Sedák nemá, nic nemá a na poslední krok jí došly nápady i síla. Tak jí pomáhám vyškrábat se na vrch. Rosťa zatím také přistál. Jmenuje se Adriana. Kamarádi, co šli lézt, jí řekli, že ze sedla vede na vrchol pěšina označená mužíky. Ale ona zahnula ještě před sedlem, dostala se pod hřebenové skály a lezla, dokud to šlo. A když už to nešlo ani nahoru ani dolu, začla volat o pomoc :-). Podotýkám, že ta cestaze sedla označená mužíky sama o sobě za moc nestojí. No nic. Z prsáku a smyce jí dělám  improvizovaný celotělový postroj, Rosťa jí půjčuje kýbl. Ještě že slaňovat aspoň trochu umí. Chvíli debatujeme, kudy nejlépe dolu.Jsme u hrotu se smyčkama, pod sebou ve správném směru vidíme další špici omotanou smyčkama, tak snad pak bude něco dalšího. Nakonec na 5 délek slaníme jakýmsi mokrým žlabem až k nástupu. Poslední slanění je hodně na morál. Hroty došli a tak bereme za vděk starou, fest rezavou, skobou s kroužkem. Kdo pamatuje původní slaňák na Ďáblově kazatelně na Bořeni, tak ten byl ještě v dobré kondici. Skoba kupodivu vydržela a všechno dobře dopadlo. Následoval rychlý sestup davem lidí sestupujících z Rysů na Popradské pleso. Tam už čekaly naše drahé polovičky a děti. Opušťák je u konce a zas jdeme nasbírat nějaké ty rodinohodiny. Do Alp je jich třeba.
Fotky jsou na https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/5541487
*Ota Pavlas*

Autor článku: Ota Pavlas

Fotky jsou na https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/5541487

 

Ještě nejsou ani 4 ráno. Zlehka a tiše vstávám z postele. Žena spí, děti spí. Dole potkávám Rosťu, opouští pokoj stejně tiše, jako já. Dostali jsme sice jednodenní opušťák, ale přeci jenom, lepší je se vypařit nepozorovaně. Za svítání už šlapem kolem Popradského plesa. Pak Žabí pleso jedno, druhé, třetí. Cestou koukáme do stěny. Její pravou stranu ohraničuje Južné rebro. Byl jsem tu naposled před mnoha a mnoha léty, ale žádná změna. Kopec je pořád na stejném místě, nástup taky :-). Žebro je pěkná pevná skála. V cestě jsou jenom štandy ze dvou lepených borháků, jinak se leze po vlastním. Ideální polezení na poslední den rodinné dovolené pod Tatrami. Po lijáku posledních dní je s podivem, že je tu skála suchá. Stěna vedle, kde vede oblíbená Štáflovka, je mokrá od pohledu. První část se leze vpravo od žebra, pak přímo po žebru. Jedna délka, druhá, tahám hore. Ráno byla na skále docela kosa. Slunko nás postupně rozehřálo. Na druhém štandu se bavíme pohledem na Rysy. Na vrcholu pobíhají lidé jak mravenci na mraveništi. Z Polské strany je tam nekonečný had lidí. Ze Slovenské se dělá zácpa u řetězů. Vypadá to jak na fotkách z Everestu. Nekonečný zástup se ani nehne, horolezci umírají ve stoje....Ještě, že jsem zvolil kopec, kde jsme úplně sami. V třetí délce je asi nejhezčí úsek, kdy se leze přímo po lehce exponovaném úzkém ostří po lištách. Od posledního štandu už je to jenom lehký hřeben přes jeden podvrch na vrchol. A opět se bavíme pohledem na přelidněné Rysy. Další plán byl sestoupit k Puškášovu komínu a slaňovací trasou přes cesty Puškáš - Stanislawsky slanit na tři délky kolmou stěnou k nástupu. Jenže jak sedíme na vrcholovém šutru ozve se z druhé strany "Pomoooc, pomooc". V hloubi pod námi na skalním bloku stojí bezradná ženština. No co. Našli jsme štand, házím lano na druhou stranu a slaňuji k ní. Stojí na polici asi metr pod vrškem pilíře. Sedák nemá, nic nemá a na poslední krok jí došly nápady i síla. Tak jí pomáhám vyškrábat se na vrch. Rosťa zatím také přistál. Jmenuje se Adriana. Kamarádi, co šli lézt, jí řekli, že ze sedla vede na vrchol pěšina označená mužíky. Ale ona zahnula ještě před sedlem, dostala se pod hřebenové skály a lezla, dokud to šlo. A když už to nešlo ani nahoru ani dolu, začla volat o pomoc :-). Podotýkám, že ta cestaze sedla označená mužíky sama o sobě za moc nestojí. No nic. Z prsáku a smyce jí dělám  improvizovaný celotělový postroj, Rosťa jí půjčuje kýbl. Ještě že slaňovat aspoň trochu umí. Chvíli debatujeme, kudy nejlépe dolu.Jsme u hrotu se smyčkama, pod sebou ve správném směru vidíme další špici omotanou smyčkama, tak snad pak bude něco dalšího. Nakonec na 5 délek slaníme jakýmsi mokrým žlabem až k nástupu. Poslední slanění je hodně na morál. Hroty došli a tak bereme za vděk starou, fest rezavou, skobou s kroužkem. Kdo pamatuje původní slaňák na Ďáblově kazatelně na Bořeni, tak ten byl ještě v dobré kondici. Skoba kupodivu vydržela a všechno dobře dopadlo. Následoval rychlý sestup davem lidí sestupujících z Rysů na Popradské pleso. Tam už čekaly naše drahé polovičky a děti. Opušťák je u konce a zas jdeme nasbírat nějaké ty rodinohodiny. Do Alp je jich třeba.