Trambají až do nebe

05.06.2019 15:28

Takhle výstižně to nazvala Háša. Já, přiznávám, jsem pro ten květnový výlet nedokázal najít tak výstižný název. Ale než se šlo skoro až do nebe, tak se lezlo.

Sedím u ohně u Atoma v Tisé a v duchu procházím blízké i vzdálenější lezecké sektory a přemýšlím, který z nich bych si na první lezení na písku vybral, a který z nich už si přede mnou nevybrali na plnění rodičovských povinností opeření kamarádi. Občas kolem mě proběhne lahvička Rumu, aby se mi lépe přemýšlelo.  A jak tak lahvička kolovala, v duchu jsem před sebou uviděl krásnou údolní stěnu zalitou jižním sluncem, proťatou dlouhou, ale nezáludnou spárou a vrchol s výhledy na údolí Bielatalu. Následující den sedím na vrcholu Titána, trochu mi krvácí natržená kůže na hřbetu ruky, dobírám Lubána a kochám se. Den je větrný, jižní stěna je přesně to, co jsme potřebovali. Šíša s holčičí sekcí leze na vedlejší věž cestu s třemi kruhy, jejíž název už několik let zas a znovu zapomínám. Střídáme se v jištění a dobírání tak, aby si všichni zalezli.  Variantou cesty Südwestriss postupně na vrchol Titána dolézá i Háša, Šíša, TaPája, Broník a svůj křest na písku si ve spáře užívá i kamarádka Leňa.  Já nechávám kolektiv ať se navzájem jistí a jdu na vedlejší jemné, stěnové VIIa, Trennung der Variablen. Než se v cestách vystřídáme, je odpoledne. Všichni, kromě mě, Lubána a Háši, se vrací do pracovního a školního procesu a já opět u večerního ohně spřádám plány. Noční déšť ale plány smývá do kanálu. Tedy ty lezecké. Já mám ale, pro případ deště, připravený i plán nelezecký.

Před pár lety jsme s dětmi zavítali do Miniatur parku Saského Švýcarska ve vesnici Dorf Wehlen (a každý rok se tam vracíme) a tam jsem, kromě zmenšenin všech význačných pískovcových věží Saského Švýcarska, viděl i historickou tramvaj projíždějící údolím pod skalami.  Od té doby nosím v batohu popis výletu tramvají z Bad Schandau podél říčky Křinice s tím, že ho jednou s dětmi uskutečníme. Přestože Lubáno a Háša nejsou děti, nápad je zaujal a v zatáčkách mohutně skřípající kola tramvaje Kirnitzstalbahn nás přenášejí do historie. Zajíždíme až na konečnou stanici juknout na vodopád Lichtenhainer Wasserfall a pak se podél kolejí kousek vracíme do stanice Beuthenfall a míříme na nedaleké Affensteiny, na které má vést zajištěná cesta Zwillingstiege.

Tady přichází chvíle, která má významný vliv na naše konání v následujícím týdnu, takže si prosím zapamatujte, co se stalo: Jdeme po široké lesní cestě, projdeme zatáčkou a najednou se před námi objeví ohromná almara. Veliká až za krkem bolí….

Podle popisu poměrně lehce nacházíme nástup zajištěné cesty. Jdeme bez sedáků, protože podle popisu se jedná o lehkou, horolezecky nenáročnou cestu. A byla tam! Pro někoho, kdo lezl ferraty v Rakousku nebo Itálii, to není ferrata v pravém slova smyslu. Aspoň co se potřeby jištění týče. Ale co se týče smyslu ferrat – pohybu ve skalách, pocitů takřka horolezeckých z expozice pod nohama a dalekých rozhledů do okouzlující krajiny, tak toho nabízí cesta Zwillingstiege opravdu hodně. Obejít celý vršek Affensteinů zpět do Bad Schandau je pořádná turistika. Většina lidí míří spíše zpět do údolí Křinice k tramvaji. Ale mohli jsme si nechat ujít výhledy na Schramsteiny a mohutný suk Falkensteinu na obzoru? No nemohli! A tak jsme si z návštěvy údolí Křinice udělali celodenní výlet. Odměnou nám byl pocit blízkosti nebe a něčeho nad námi, duševní nabíječky, která vypíná únavu ze starostí běžných dní.

 

autor článku: Broněk

Foto článku naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce