Ta skutečná Odyssea

21.10.2020 19:29

autor: Martin Jech;

11. 9. 2020 17:34

Procházíme Grindelwaldem a najednou se ozývá jemně pištivý hlásek:  "Já bych chtěla nějaký malý roztomilý tričko." Na to vcházíme do obchodu přes ulici a u mladého prodavače poptávám pěkná dámská trička, třeba od Mammutu, když už jsme ve Švýcarsku. Prodavač zabíhá do skladu a co nevidět tasí trička několika barev se slovy: "Tohle je pěkné, je na něm Eiger, to je jedna hora tady." Oba se pousmíváme a já tiše dodávám: "Jojo, ten už jsme viděli..."

 

9. 9. 2020 11:05

Zastavuji na parkovišti v Grindelwaldu. Začínám vyhazovat věci z auta na hromadu a přemýšlím, jak je do toho tahačáku nacpu. Stejný problém má i Kiki, ta má sice výrazně méně věcí, ale o to menší batoh. Když se hromada věcí a s ní související nervozita začíná zmenšovat, rozhlížím se kolem a přemýšlím: „Kterej z těch kopců je vlastně Eiger??“

obr. 1 - pohled na legendární severní stěnu Eigeru

9. 9. 2020 17:08

Poslední vlak z Jungfraujoch vyjel z tunelu a zastavil ve stanici. Ozývá se staniční hlášení, které je pro nás jako startovní výstřel. Zapínáme čelovky a začínáme stoupat studeným tunelem. Čeká na nás 2,3km výšlapu v kolejišti s převýšením 400m. Netrvá dlouho a oba těžce oddechujeme. Já kvůli těžké svini, Kiki pro strach ze služebního vlaku, který můžeme potkat. Pro ten případ neustále hledám širší místo tunelu, kam by se dalo vmáčknout a sleduji, zda se z obou stran neobjevuje jiný zdroj světla, než bludičkové lampičky po stranách. Po necelé hodině konečně stojíme u dveří Stollenloch, kde dnes naše cesta končí a ta zítřejší začíná.

 

10. 9. 2020 7:20

Budík již zazvonil, ale k vstávání se přemáháme jen těžko. Z tepla spacáků nás vytahuje až první služební vlak, který na Jungfraujoch vyváží tamní personál. Loudavým tempem snídáme, ale bez dalších zdržování jdeme ukrajovat první metry Odyssey.

obr. 2 -  ukrajujeme metr za metrem Odyssey, Kiki v akci

10. 9. 2020 11:30

Z českého bivaku ve třetí délce nalézám do čtvrté, první lezecké délky. Překonávám stropový převis, cvakám druhý nýt a rozhlížím se po dalším. Ten je však v nedohlednu. Hlavou mi projíždí myšlenka, zda to nezabalit již zde, ale jak chytnu pozitivní spáru, myšlenky na ústup se vytrácí. Zakládám dva frendy a po ostrých lištách odlézám k dalšímu nýtu a následně i štandu.

 

10. 9. 2020 12:50

Odlézám z police do šesté délky, která je technická a dost nečitelná. Tahačák máme na polici jen tak opřený, místa je tam přeci dost. Po patnácti metrech si všímám, že z polici začalo padat tahací lano tahačáku, jehož druhý konec na sobě mám cvaknutý já. Když se dolů odmotalo celé lano, tahačák se trhnutím lehce rozkýval. Volám ještě na Kiki, ať jej raději přicvakne,  ale ona je zaštandovaná kousek od něj a chvíli jí trvá, než se k němu dostane. Mezitím se rozhlížím kam dál. Když se ohlédnu zpět na Kiki, vidím, jak se tahačák najednou převrátil a padá dolů, celých 60 metrů až do suti.  Když si jej vytáhnu k dalšímu štandu, zjišťuji míru škod a pro jistotu házím dolů i pytel s jídlem a vařičem, to abych si pro něj mohl slanit a vyjümarovat zpátky.

 

10. 9. 2020 16:50

S těžkým oddechováním dolézám na štand 9. délky za 7c/8a. Párkrát jsem si musel sednout, chytají mě křeče do loktů a cítím se lehce jetý. Předchozí délku stejné obtížnosti se mi podařilo vylézt OS, ale zde se mi vše v kombinaci s krátkými pauzami začalo sčítat. Nade mnou je klíčová délka cesty za 8a+ a poté 24 dalších. Během chvíle do mě dolézá Kiki. Je lehce vystrašená, ale i přesto je to nejstatečnější holka, co znám. Zde již plánovaně věšíme pytel, přemotáváme lana na slanění a vracíme se do Stollenloch, kde chceme chytit poslední služební vlak do údolí.

obr. 3 - Martin si užívá v severní stěně Eigeru

10. 9. 2020 19:10

Stěna se opakovaně halí do mlhy, začíná lehce poprchávat. Slaňuji na úroveň Stollenloch, zbývá už jen posledních 20 metrů traverzu v suti k fixním lanům. Než za mnou slaní Kiki, vydatně se rozprší, stěnou tečou potoky vody, začínají padat kameny. To tam už nechce být nikdo z nás. Rychle se přecházíme ke Stollenloch, oba již úplně mokří. Převlékáme se do suchého, balíme a čekáme na služební vlak. Po dlouhé chvíli, kdy se snažíme zahřát nad napůl rozbitým vařičem (Jak se mohl rozbít, netuším..), navrhuji vlézt do spacáku, abychom se alespoň trochu zahřáli, a čekat v něm . Beztak jsme už bez plynu. Jeden z našich spacáků je ale úplně nasáklý vodou. Nezbývá než se pokusit nacpat do jednoho…

obr. 4 - stěna se halí do mlhy a začíná lehce poprchávtat, slaňujeme...

11. 9. 2020 8:56

Tunelem skrz Eiger se ozývá meluzína ze škvíry dveří u Stollenloch. Její zvuk nápadně připomíná vlak, na který musíme zablikat čelovkou, aby nás svezl do údolí. Zas a znovu se zvedám, aby nám neujel a konečně, po třinácti hodinách mrznutí v mokrém spacáku tu konečně krom meluzíny je i vlak, který nás během hodiny a půl sveze do údolí, kde je o 20° C tepleji, je zde auto, jídlo, plyn..

 

Martin