Kurz přežití

17.06.2019 08:46

O tomto kurzu jsem poprvé slyšel už kdysi dávno od Káti Knéblové, ale trochu bližší podrobnosti jsem získal až předloni, kdy se ho účastnila moje sestra Bára v rámci studia na Katedře tělesné výchovy PF UJEP, která ho pro své studenty každý rok organizuje. V zásadě se jedná o to, že účastníci kurzu jsou uvedeni do spánkové deprivace, která spolu s minimálním množstvím jídla, vybavení a spoustou nachozených kilometrů během tří dnů ukáže, kdo je schopen přežít v mnohdy drsné krušnohorské přírodě. 

            Jelikož už je to dávno, co jsme v Horoklubu pořádali „Drsoně“, tak mě napadlo, že bych si mohl něco podobného zase vyzkoušet.  Vloni mi to nějak časově nevycházelo, tak jsem se předběžně přihlásil na letošek s tím, že si k sobě zkusím sehnat někoho dalšího do dvojice.  Tak trochu jsem spoléhal na Blahouše, ale ten zklamal.  Nakonec to ale nebyl problém, protože jsem mluvil s Káťou, že tam má přihlášené i další lidi a někoho ke mně dá.

            Největší problém u této akce je podle mě zvolit správné oblečení a obutí, protože s sebou nesmíte mít žádné náhradní oblečení ani přezutí.  Podle předpovědi mělo být v plánovaném termínu nejprve hrozné vedro, ale pak se mělo ochladit a dost vydatně pršet.  Původně jsem si chtěl vzít svoje pohodlné nízké boty, ale jelikož už dost promokají, tak jsem je raději zavrhnul a vyndal z krabice úplně nové kožené pohory zn. Mammut.  Když jsem si je minulý měsíc zkoušel v obchodě, tak vypadaly dost pohodlně, ale jít v nich rovnou 100 km, jee celkem slušný risk.  Ale jelikož já nejsem pan „Jistota“, tak do toho jdu J.

            Ve čtvrtek 25.4.2019 odpoledne vyrážím směr Most.  Cestou se ještě zastavuji v Jirkově u Kauflandu, kde pro jistotu kupuji impregnaci.  Na parkovišti vyndávám z krabice nové pohory a raději je několikrát postříkám.  Pak už mířím na Horu sv. Kateřiny, kde máme v 17.00 hod sraz s ostatními účastníky kurzu u rozhledny na Růžovém vrchu.

            Přijíždím jako poslední, těsně před pátou.  Věci si dávám na pokoj a mezitím Káťa s Honzou Hnízdilem losují jednotlivé dvojice.  Dostávám do party Zdeňka, jak se později dozvídám, tak je z Vimperka.  Máme za úkol se připravit na kratší výlet a za chvíli už všichni stojíme venku, dostáváme mapy a vyrážíme na „zahřívací tůru“ směr Malý Háj.  Je to sice jen asi 5 km tam a pak zase zpět, ale převýšení je nějakých 450 výškových metrů, což je pro zahřátí docela slušná porce.  Závěrečné stoupání zpátky k rozhledně bylo celkem vydatné, ale s vidinou plánované večeře to nebylo až tak hrozné.

            Vyhlášená kuchyně v restauraci pod rozhlednou opravdu nezklamala.  Většina lidí zvolila domácí burger, já jsem si dal „dietní“ vepřové koleno a také to nebyla vůbec špatná volba, jelikož to bylo poslední pořádné jídlo na příštích několik dní.  Po večeři se scházíme v salónku, kde probíhá až do pozdních nočních hodin přednáška o přežití v přírodě, následovaná filmem „Ztracen v džungli“.  Asi v půl jedné ráno jsme propuštěni na pokoje, dostáváme seznam povoleného vybavení (např. zápalky, ešus, čelovka, lékárnička, nůž a jeden spacák do dvojice).  Žádné vlastní jídlo není povoleno.  První skupina bude vyrážet do terénu ve dvě hodiny ráno.  Jelikož jsem s nimi na pokoji, tak musím počkat až si sbalí.  Někdy po půl druhé odchází dolů a já se snažím aspoň na chvíli usnout, protože my vyrážíme až za hodinu.  Čekal jsem, že okamžitě usnu, ale jsem tak natěšený, že mi to vůbec nejde.  Nakonec usínám asi na 15 min, pak už mi zvoní budík, tak se oblékám a vyrážím dolů.

            Káťa s Honzou kontrolují povolené vybavení, předávají nám zapečetěnou GPS-ku pro případ nouze, mapu s plánem trasy a ve tři hodiny ráno vyrážíme na první etapu.  První kontrolní bod máme na rozhledně Jeřabina.  O té jsem už slyšel, protože tam u ní jsou nějaké skály, kam jezdí kamarádi z klubu lézt, ale já tam nikdy nebyl.  Nasazujeme na hlavy čelovky a vyrážíme kýženým směrem.  Je krásná jasná noc, ale celkem kosa.  Jelikož k Jeřabině nevede z našeho směru žádná turistická cesta, volíme neznačené lesní cesty a doufáme, že příliš nebudeme bloudit.  Těsně před rozhlednou potkáváme kluky z druhé party, kteří vyráželi o půl hodiny před námi, a už se z rozhledny vracejí.  Přicházíme k ní těsně před půl šestou ráno, akorát začíná svítat.  Je to moc hezký pohled.  Upíjíme trochu vody z toho jednoho litru, který máme s sebou povolený, ještě chvíli se kocháme, fotíme a pak už vyrážíme dál.  U silnice si Zdeněk lepí náplasti na puchýře na obou nohách, moje nohy jsou zatím v pohodě.

            Druhý kontrolní bod máme na Kapucínském vrchu, kam opět nevede žádná značená cesta, tak se vracíme po stejné lesní cestě zpět.  Po chvíli chůze nám ale připadá cesta nějaká neznámá, tak zjišťujeme, že asi jdeme špatně.  Kousek se vracíme a tam nacházíme správnou odbočku.  Zas tak moc jsme si naštěstí nezašli.  Jdeme dál a okolo sedmé hodiny přicházíme k loveckému zámečku Lniště, odkud je nádherný výhled.  Je to opravdu moc krásné místo, na které se někdy určitě vrátím.  Zhruba za čtvrt hodiny už stojíme u Kapucína.  Káťa nám sice říkala, že na skálu nemáme lézt, ale ten Hore zdar za to určitě stál J. 

            Poslední kontrolní bod je opět na skále, tentokrát je to ale skála Medvědí.  Z Kapucína scházíme  azimutem skoro přímo dolů, abychom na druhé straně údolí mohli nastoupat na protější hřeben.  Ve stoupání už začíná být pěkné vedro.  Je úplně jasno a teplota začíná šplhat ke třicítce.  Okolo deváté přicházíme na Madvědí skálu.  Sundáváme batohy, propocené oblečení a jen ve spodním prádle si leháme do příjemně vyhřáté trávy.  Na slunci je krásně teplo, tak na chvíli usínáme, dokud je ještě hezky.  Na obzoru už jsou totiž vidět mraky přicházející fronty.  Před polednem jsme už odpočatí a tak vyrážíme na zbývající část dnešní etapy, která končí v Rudolicích.  Cestou ještě doplňujeme vodu u studánky a pak už přicházíme k rybníku, kde na nás čekají ostatní.  Podle předpokladu tam už první tým dávno je, ale třetí tým ještě nedorazil.  Dostáváme od Káti instrukce, že na ostrově si můžeme vyzvednout každý pět brambor.  Využíváme tedy hezkého počasí, svlékáme se do naha a brodíme se na ostrov pro brambory a pak zase zpět.  Na slunci pak celkem rychle zase osycháme.  Chvíli ještě odpočíváme na břehu rybníka, ale blížící se mraky nám dávají jasný signál, že je potřeba začít stavět přístřešek na noc.  Volíme co nejrovnější místo pod hustým smrkem, kam taháme další větve a stavíme si zde provizorní přístřešek.  Pak ještě taháme další suché větve k ohništi, kde rozděláváme oheň a pečeme si brambory.  To by jeden neřekl, jak pět brambor dokáže příjemně nasytit.  Mezitím přichází zbývající dvojice a vypadají celkem unaveně, prý nachodili přes 40 km.  Nám ukazuje telefon 26,3 km s převýšením 762 m nahoru a 683 m dolů.  Ještě chvíli sedíme u ohně, ale když večer začíná pršet, jdeme se raději schovat do přístřešku, protože ráno vycházíme ve 4.00 hod.  Spacák nechávám Zdeňkovi a zalézám si jen do hliníkové fólie, abych si vyzkoušel, jestli se v ní dá přežít.

            Ráno nám zvoní budík ve 3:30 hod, ještě mírně poprchává, ale už to není nic vážného.  Klukům vedle prý přístřešek propršel, tak jsou docela mokří.  My jsme v pohodě.  Balíme věci a odcházíme k závoře, kde už na nás čeká Honza.  Předává nám mapy pro dnešní etapu a přeje nám šťastnou cestu.  Po tmě vyrážíme po silnici směr Svahová a odtud po zelené na Legínu, kde čeká pro první příchozí malé občerstvení.  Jelikož jdeme společně, dělíme se o tu trochu jídla, pár sušenek a hrozně přeslazený čaj.  Ale aspoň je z termosky ještě teplý.  Je něco před šestou a začíná svítat.  Po zelené se vracíme zpět na Svahovou a pak už jdeme po sjezdovce dolů k potoku.  Tady se rozcházíme, protože každý se ho pokouší zdolat na jiném místě, abychom se na Pyšné zase všichni potkali.  Scházíme se u stabilní mapy, kde se dohadujeme, kudy se nejlépe dostat na Žeberk.  Honza odchází na druhou stranu, než si myslíme, že je správně, ale na naše volání nereaguje.  My ostatní tedy jdeme přes sjezdovky dál.  Po chvíli nám Honza volá, co má být na té kontrole, že to nemůže najít.  Snažíme se mu vysvětlit, že je asi na Dubině a že musí za námi k rybníku, kde na něj počkáme.  Přichází hrozně naštvaný, že jsme ho tam nechali samotného a uražené odbíhá sám na Žeberk.  Jdeme pomalu za ním, fotíme se u stanoviště a plánujeme další cestu.  Po turistické cestě bychom museli na Jedlák přes Lesnou, což je obrovská zacházka, a tak volíme raději lesní cesty a azimut.  Před desátou hodinou stojíme na vrcholu Jedláku a zapisujeme se do vrcholové knihy.  Cesta po silnici zpět do Rudolic je hrozně nezáživná, ale orientačně nenáročná.  Vývěsní štít u zavřeného bufetu v Rudolicích, hlásající, že „Tady končí hlad a žízeň“ je pro nás opravdu velmi vtipný.  Před polednem přicházíme opět k rybníku, kde tentokrát běhají po ostrůvku dvě slepice.  Dnes to vypadá, že se konečně trochu najíme.  Dva lovci se tedy brodí na ostrov a po chvíli se vracejí se svým úlovkem.  Ostatní připravují dřevo na oheň a škubají ulovené slepice, které porcujeme na malé části, aby se daly uvařit v ešusech.  Takový slepičí vývar s kusy masa vůbec není k zahození.  ¨Nakonec se všichni shodujeme, že jsme pěkně přecpaní, což nikdo z nás nečekal.  Podle mapy máme dnes v nohách přes 30 km opět se slušným převýšením.  Někteří si staví přístřešky, ale já věřím předpovědi, že už nemá pršet a ulehám jen na batoh, opět zabalený jen ve fólii. 

            Jelikož se opravdu vyčasilo, je mi v noci trochu kosa a budím se už okolo jedné.  Balím ležení, uklízím okolo ohniště a v půl druhé budím ostatní, protože je čas vstávat.  Ve dvě ráno dostáváme u závory opět mapu s dnešní etapou, na kterou se hned vydáváme.  Opět míříme po silnici na Svahovou, ale tentokrát uhýbáme na červenou, po které se dostáváme až skoro na Mezihořský vrch, kde je naše první dnešní zastávka.  Je těsně před čtvrtou a tak je pořád ještě tma.  Svítání nás zastihuje až na silnici do Kálku, která je nekonečná a Zdeněk je z ní psychicky na dně, protože ho z ní hrozně bolí nohy.  Přemlouváme ho, aby to nevzdával, což se nám nakonec daří.  U Kálku odbočujeme na lesní cestu a hned je to veselejší.  Další stanoviště chvíli hledáme, protože je ukryté v lese, ale po chvíli ho nacházíme dřív, než Honzovo skupina, kterou tu potkáváme a kluci jsou hrozně překvapení, že jsme je dohnali.  Poslední zastávku máme u Kamenného vrchu, takže musíme překonat údolí Telčského potoka, což je opět slušné převýšení nejprve dolů a pak zase nahoru.  Ale pak už je to jen kousek v mírně zvlněném profilu.  Z hřebene je odtud sice už vidět cíl naší dnešní etapy – rozhledna na Hoře sv. Kateřiny, ale je to opět přes údolí a mnohem dál, než to od pohledu vypadá.  Závěrečné stoupání k rozhledně nám dává celkem slušně zabrat, ale vidina dobrého jídla a pití nás nakonec přeci jen do hospody dotáhne.  Ačkoliv toho máme všichni plné zuby, jsme rádi, že jsme to nevzdali a přežili.  Káťa nás všechny vítá a diví se, co to mám na oku.  Jelikož nevím, o čem mluví, nevěnuji tomu pozornost.  Až na fotkách zjišťuji, že jsem přišel s parádním monoklem a doteď netuším, kde jsem k němu přišel.  Po řádném občerstvení se všichni loučíme a rozjíždíme ke svým domovům.  Bylo to sice náročné, ale stálo to za to.  Díky všem organizátorům i souputníkům, bylo s vámi všemi fajn.

 

Autor článku: Jířa

Foto k článku naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce.