Hlavně že nás to baví aneb jak jsme si pověsili pytel v severce Cimy Grande…

21.10.2020 19:48

autor: Martin Jech;

Probouzím se a šátrám po mobilu, jako tu noc již po několikáté. Je 4:48, do zazvonění budíku zbývají sotva dvě minuty, lehkým špitnutím tak probouzím parťačku. Byť jsme oba z nervozity nemohli dospat, ze spacáků nyní vylézáme dost neochotně. Je mrazivé ráno, kolem Tre Cime, které osvětluje nažloutlý měsíc, je jasno, po mracích ani stopy. O to hůř pro nás. Rychle vaříme čaj, nahazujeme batohy a skoro klusem za svitu čelovek se přesouváme pod severní stěnu Cimy Grande, kde máme vybraný cíl pro dnešní den, cestu Hasse-Brandler. Cestou potkáváme jen pár romantiků, kteří přišli sledovat východ slunce. S tím se však nezdržujeme a v 6:20 (tedy ještě před východem) nastupujeme do stěny, do které slunce za celý den nezasvítí.

obr. 1 - Tre Cime di Lavaredo od severu

Přebíháme první délky a až do přemrznutí si užíváme pocitu volnosti, kdy člověk krom samotného lezení nic dalšího neřeší a nevnímá – a to ani vlastní ruce a nohy. Další délky lehce komplikuje orientace ve stěně. Díky tomu, že máme tři mírně odlišná topa, si mohu v každé délce zakusit pocity gradující schizofrenie. Jedno JÁ říká, že jsme správně, druhému JÁ to přijde lehce podivné, třetí JÁ srovnává topa, postupně se děsí a uklidňuje a čtvrté JÁ (Asi to mé vlastní, nebo já už ani nevím…) se snaží s osmikilovým batohem udělat další kroky v délce, která měla být za 6b, ale je spíš za 7b… To už nevydržíme, nejspíš to došlo i těm méně bystrým částem mé rozpolcené osobnosti, a ze štandu slaňuji jednu délku zpět do naší cesty, jejíž správný směr už nejspíš vidím. Nejspíš. Po dalších třech délkách dolézáme na polici, kde již o orientaci není pochyb, ale zda jsme se ztratili (A kde!?!), nebo jsme lezli tak, jak se má, to nevím doposud.

Máme za sebou zhruba 250 metrů lezení a větší polovina spolu se čtyřmi nejtěžšími délkami převislého traverzu nás čeká. Zatím co jistím a snažím se najít visutý štand ve skobách, z délky pode mnou se krom smíchu z čiré radosti a strachu ozývá i několikrát „Dober!“, což dává tušit, že se něco děje. Když Kiki dolézá na polici, stále se směje, ale ruce jí už prostě nedrží. Rozhodování o tom, co dál, tak netrvá dlouho.

obr. 2 - pohled do převislé stěny nad hlavou

Pokračovat dál do převisů by bylo čisté bláznovství, neboť od první převislé délky už cesta vede pouze vzhůru. Od převislých štandů proto odhlížíme, stejně jako od našich ambicí na přelez cesty. Užíváme si ještě chvíli chládku severní stěny a pak se raději vydáváme dolů hledat další štandy v rezavých skobách, abychom se příště mohli vrátit…