Grossvenediger (3657 m) a Rainerhorn (3559 m)

foto: https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/7684648

 

 

Covidové podmínky návratu do vlasti všechny odradili, tak jedu sám. Jedu si pro další dva zářezy do série TOP 10 Rakouska. Na Venedigeru jsem byl už před lety na jaře. Dopadli jme tenkrát jak pověstní sedláci u Chlumce. Došli jsme na sněžnicích přes Pražské chaty někam do třech tisíc a vrátili jsme se domu spálení od slunce. Mě pak zavřeli na týden do kanclu, než se oloupu, abych neplašil lidi. 

      Tentokrát na to jdu od lesa, z druhé strany, přes Defreggerhaus. Do auta jsem si naložil kolo. Plán byl ušetřit čas na půlce cesty a dojet na kole k nákladní lanovce nad Johannishütte. Jako na kole jsem tam dojel. Ale trvalo mi to jak bych šel pěšky. Je to sviňa krpál. U lanovky jsem všechno přebalil do kletru a druhou půlku cesty vystoupal pěšky. Kolo počká. Potkal jsem pár lidí, všichni šli dolu.  Už dole na parkovišti jsem dostal informaci, že chata o víkendu zavřela a funguje jenom Winterraum. Tak nějak jsem s tím počítal. Ve Winterraumu jsem byl sám. Stará, lehce plesnivá zděná bouda, dvojpatrová postel, stolek, židle. No už jsem viděl i lepší, ale zas sem neprší, nefouká a v kamnech se dá zatopit.

      Ráno se lehce povalují mraky. Cesta stoupá hřebenen k ledovci, slunko hřeje, nikde nikdo, paráda. Když se strojím na ledovci do maček jsou všechny kopce v mracích. Stoupám. Slunce mraky rozpustilo a začíná parádní pečák. Na ledovci se do stínu neschováš. V sedle Rainertörl dávám pauzu a koukám kudy na Rainerhorn. Na Venediger je vyšlápnutá zřetelná cesta, na Rainerhorn není ani šlápota. Nejdřív razím na Venediger. Jenže ouha, z údolí se najednou vyvalila mlha a zahalila všechny kopce. Na vrcholu chvíli čekám, jestli se rozpustí, ale marně. Mraky se převalují nad křížem, ale slunce nikde. Tak se vracím do sedla. Čím jsem níž, tím je mlha hustší. Na sedle si nevidím ani na kaničky od bot. Fotky stejně nebudou stát za nic, tak u rozcestníku nechávám kletr s výstrojí a jenom s piklem a navigací razím podle odhadu ze sedla na druhou stranu směrem, kde tuším Rainerhorn. Nejdřív stoupám firnem, pak mezi šutry a skalkami na hřebínek a po něm lehce vlevo až tam, kde to začalo být z kopce na druhou stranu. Gipfel. Teď se ještě po vlastních stopách vrátit a trefit se na Rainertörl, kde čeká kletr. 

      V sedle jsem se shledal s kletrem a pokračuji dolu. Kličkování mezi trhlinami v mlze mě moc nenaplňuje optimismem, ale co nadělám. Pár set metrů pod sedlem se na mě opět usmál Duch hor a vylezl jsem z mraků. Oblačnost nade mnou dává jasně najevo, že předpovídaný monzun je už na cestě. Na Winterraumu pobalím zbytek věcí a pokračuji v sestupu. Je celkem příjemný večer, cestou se bavím focením svišťů. Kolo u lanovky čeká, žádný aktivista mi ho do sběrného dvora neodvezl. Naskládám matroš na kolo a dolů. Sestup kolo urychlilo značně, u auta jsem za necelých 30 minutek. Vařím si večeři a kafe na cestu. Začalo pršet, předpověď nelhala. Pršelo pak celou noc. 

      Teď už mi zbývají do TOP 10 Rakouska poslední dva kopce. Letní výstupy na ně v roce 2018 dopadly neslavně, v zimě mě pak do Alp nepustil bacil, tak snad to tuhle zimu vyjde. V hlavě mám už další projekt, který mi vystačí tuším do konce života. Když se dožiji tak 90let :-).