Großes Wiesbachhorn (3564 m)

09.04.2020 22:39

autor: Ota Pavlas,  

foto: https://otaxf.rajce.idnes.cz/Kaprun_10-09_11-09-2011/ ,  

 

Pokaždé, kdy se podporuje místní hospodářství sedíc v hospodě, mává se rukama v popisech cest, s přibývajícím alkoholem se v cestách začínají vyskytovat převislé trávníky, tma bývá čím dál větší, medvědi čím dál blíž a v pohorkách se běžně leze za 9c, dojde řeč i na nej cesty a kopce. Nejlepší, nejdelší, nejhezčí, nejtěžší a nej co já vím. Ale nepamatuji si, že by došlo na cesty nejhnusnější. Teď tedy o mém nejhnusnějším výstupu, který se řadí i do série Top 10 Österreich :-).

    Už je tomu pár let. Bylo v plánu jet na Mont Blanc. Jenže přišel monzun a na Blanc se nejelo. Co s časem. Shodou náhod se ozval Paštika, že se by jeli na Grosses Wiesbachhorn. A jako jestli bych jel taky, protože Octavka na LPG jezdí za málo peněz. A tak že jo. K večeru jsme se ve 4 lidech nalodili do auta a vyrazili směr Kaprun. Na parkoviště pod Kesselfall Alpenhaus jsme dorazili v noci a šli spát.

    Ráno jsem zakoupili lístek na autobus a kolem spodní přehrady Wasserfallboden jsme dojeli k přehradě Mooserboden. Cesta je to skoro pořád v tunelech a v půlce přijde jedno zpestření, kdy celý autobus vytáhne lanovka přes jakýsi práh. U horní přehrady skoro všichni vystoupivší z autobusu skončili. My jsme začali v početných serpentinách stoupat k chatě Heinrich Schwaiger Haus. Chata byla toho času v rekonstrukci a zavřená. Přebalili jsme kletry, většinu věcí jsme nechali ve weinterraumu, a pokračovali jsme v cestě k vrcholu. Za chatou je asi jediný hezký úsek výstupu, průlez skalním komínem. Ten je zčásti zajištěný ocelovým lanem a je to poslední místo na cestě, kde jsme potkali Festen Fels. Dále se mělo jít sněhovými poli a firnovým hřebenem. Jenže už tenkrát se globálně oteplilo. Hřeben byl ze sutě a sníh už odtekl do údolí. Takže mačky a pikl táhnem jen z tréninkových důvodů. Dál cesta pokračovala nahoru asi jako na SZ hřeben. Všude samá suť. Nic nedrželo, všechno odjíždělo do údolí. Vždycky jsme kousek stoupali, pak kus doprava, pak zas nahoru na nějakou polici, pak zas doprava a takhle jsme doprava prošli v podstatě celou západní stěnou až na JZ hřeben. Pak jsme to vzali rovnou nahoru hřebenem, který nebyl o moc lepší než ten předešlí, až na vrchol. No cesta za bludišťáka. Nahoře jsme s Mírou koumali, kudy dolu. A že teda půjdem zas k jihu, ale ještě kousek níž, kde jsme viděli při výstupu jakési sedélko, a tam se uvidí. Horší už to snad nebude. V sedélku koukáme a vidíme, jak se pod námi kdesi dole táhne rokle, ve které byly ještě zbytky sněhu a pak cosi jako labutí píseň místního ledovce. A náznak pěšiny přes západní stěnu směrem k severu. Tak jdem. Cestu za chvíli pohltila suť a dál jdeme jen tak po vrstevnici v hromadě jílu a kamínků. Každou chvíli nám to ujede, boříme se do štěrku a nadáváme. Dojezd sice nevypadá úplně tragicky, dole je furt sníh, ale tragické by bylo škrábat se tím bordelem zpět nahoru. Za neustávajícího nadávání jsme přešli stěnu a vrátili se na hřebínek. Po něm rychlý sestup komínem, nabrat vodu a skoro za tmy jsme na chatě. Míra s Jitkou zůstali ve winterraumu a já s Paštikou uléhám venku pod jasnou oblohou. Usínám s myšlenkou, že v zimě na sněžnicích to musí být super výstup, ale teď je to naprostá tragédie. 

    Ráno jsme se sestoupili zpět k přehradě. Tady jsme chvíli koumali co s načatým dnem. A bylo to půl na půl. Dva počkali na autobus a já s Jitkou jsme šli dolu po vlastní ose. A byl to ten nejlepší nápad z celé akce. Cesta šla nejprve po loukách a pastvinách. Pa sestoupila k potoku a na závěr jsme vlezli do skalního tunelu. A těsně před tím tunelem padal Wasserfall a cesta vedla podle něj a částečně po kramlích i za ním. A to byla paráda. Kam se na tohle hrabalo včerejší suťoviště. Když jsme došli dolu, Patrik a Míra už seděli na verandě a znaveni cestou autobusem studovali jídelní lístek. Míra vysvětloval servírce že si dá klobásu a hranolky, ale že chce dvojité hranolky, protože mu jedna porce nestačí. Za chvíli mu servírka přinesla klobásu a táááááákovouhle hromadu hranolek. Míra na to spokojeně kouká a povídá, že tohle jsou dvojité hranolky podle jeho gusta. A za chvíli mu přinesla servírka druhý talíř a na něm druhou táááááákovouhle hromadu hranolek. Míra na to zírá, ona se jenom usmála a chtěl jste přeci dvojitou porci :-).