Grand Paradiso

16.09.2019 21:34
Autor článku: Ota Pavlas
 
16. - 20.9.2019
Jedna z mnoha pouček praví, že pachatel se vrací na místo činu. A tak jsem se takhle v úterý ráno probudil na parkovišti v Pontu. Předchozí dva pokusy o Gran Paradiso z různých důvodů zkrachovaly. Tak jsem se zařekl, že buď letos nebo nikdy. Původně jsem plánoval sólovou akci. Postupem času jsem posbíral lidi známé i neznámé a nakonec jsme jeli 4. Aspoň jsem ušetřil za LPG :-). Malá vsuvka. Nějak jsem se dostal k informaci, že na konci ledovce přes odtrhovou trhlinu jsou žebříky. A tak jsem se pokoušel ještě předem zjistit, jestli tam zůstanou i po uzavření chaty. Jenže bavte se s Italem anglicky. Otázka: "Do kdy budou žebříky přes trhlinu na ledovci cestou na Gran Paradiso?" Odpověď: "Na ledovci je mnoho trhlin, ale cesta je možná." Výstup na chatu Vitorio Emanuelle II byl vcelku nezáživný pochod do kopce. Chata zavřela v neděli, tak jsme obsadili winterraum ve staré chatě a přečkali zbytek dne na slunku na terase. Ráno jsme ještě za svitu čelovek a měsíce odpočítávali první výškové metry. Klasická cesta údolím a v jeho závěru na ledovec je toho času uzavřená z důvodů ústupu ledovce. Chodí se více vlevo, cesta je o kilometr a něco delší. V nástupu na hřeben je třeba vylézt pasáž kolem II. a pak to jde po plochém hřebeni. Asi ve 2/3 délky hřebene pak cesta buď sestupuje na druhou stranu k ledovci od chaty Chabod, nebo pokračuje zajištěným hřebenem za D/E. Ale stejně se všechny cesty sejdou na platu ve výšce 3720 metrů. My jsme sestoupili k ledovci, prokličkovali mezi trhlinami, pár jsme jich přelezli, a velice rozvážným tempem jsme došli do 4000m k žebříkům. Jsou tam dva, ale použitelný byl jeden. Počkal jsem si 20min, než na mě došla řada. Na konci sezóny tam bylo minimum lidí, ale stačí jeden, co neumí lézt po žebříku a s piklem mává jak se zahradní motyčkou, a fronta je na světe. Pak dostoupat poslední metry, sundat mačky a po kramlích vylézt k Madoně. Zde většina lidí končí. Leč Hauptgipfel je ještě o pár set metrů dvojčičky po hřebeni dál. V sestupu jsme byli s Jirkou zase za atrakci. Pod trhlinou jsme vybalili Jetboil, plecháče a zatímco ostatní z nepochopitelného důvodu mazali zpátky dolu, my založili Café 4000. A s hrkem kafečína z rozpuštěného ledovce jsme se rozvalili na slunku a koukali na vzdálené kopce. No nakonec jsme taky sestoupili. (Já byl za atrakci vlastně celou dobu. Všichni nahoru hrdě stoupali v membránovkách a já si to ve 4tisících na ledovci kráčel v plátěných kapsáčích s ustřiženými nohavicemi.) Další den byla v plánu Tresenta. Leč tento 3609m vysoký kopec se ukázal býti hromadou suti, která ale vůbec nedržela pohromadě. Všechno, na co se stouplo nebo se vzalo do ruky, se okamžitě odporoučelo do údolí. S konstatováním, že fakt nemusíme mít všechno a že v zimě to bude super výstup, jsme to v 3200 metrech zabalili. Zato jsme si užili sestup. Údolí pod kopcem je úžasné. V pevné skále, asi jakási žula?, je celá řada kaňonů a roklí vyhloubených od vody. V některých teče potok, jiné jsou suché. A tak jsme se celé odpoledne proplétali kaňony, někdy jen metr širokými. U dvou spojených jezer jsme založili Café Lago. A když jsme vyšli z posledního kaňonu, jenom kousek napravo byla chata. No a v pátek už jenom sestup, v tabáku v Degiozu ve výšce 1540m zaplatit winterraum a v Aostě sehnat LPG. V zatáčce u silnice jsme ještě od domorodce nakoupili výborný Formaggio a přes Grand St. Bernard Pass , jak praví klasik, domů, do Čech, do lékárny, do prdele....
 
 
 
 
*Oto Pavlas*16. - 20.9.2019
Jedna z mnoha pouček praví, že pachatel se vrací na místo činu. A tak jsem se takhle v úterý ráno probudil na parkovišti v Pontu. Předchozí dva pokusy o Gran Paradiso z různých důvodů zkrachovaly. Tak jsem se zařekl, že buď letos nebo nikdy. Původně jsem plánoval sólovou akci. Postupem času jsem posbíral lidi známé i neznámé a nakonec jsme jeli 4. Aspoň jsem ušetřil za LPG :-). Malá vsuvka. Nějak jsem se dostal k informaci, že na konci ledovce přes odtrhovou trhlinu jsou žebříky. A tak jsem se pokoušel ještě předem zjistit, jestli tam zůstanou i po uzavření chaty. Jenže bavte se s Italem anglicky. Otázka: "Do kdy budou žebříky přes trhlinu na ledovci cestou na Gran Paradiso?" Odpověď: "Na ledovci je mnoho trhlin, ale cesta je možná." Výstup na chatu Vitorio Emanuelle II byl vcelku nezáživný pochod do kopce. Chata zavřela v neděli, tak jsme obsadili winterraum ve staré chatě a přečkali zbytek dne na slunku na terase. Ráno jsme ještě za svitu čelovek a měsíce odpočítávali první výškové metry. Klasická cesta údolím a v jeho závěru na ledovec je toho času uzavřená z důvodů ústupu ledovce. Chodí se více vlevo, cesta je o kilometr a něco delší. V nástupu na hřeben je třeba vylézt pasáž kolem II. a pak to jde po plochém hřebeni. Asi ve 2/3 délky hřebene pak cesta buď sestupuje na druhou stranu k ledovci od chaty Chabod, nebo pokračuje zajištěným hřebenem za D/E. Ale stejně se všechny cesty sejdou na platu ve výšce 3720 metrů. My jsme sestoupili k ledovci, prokličkovali mezi trhlinami, pár jsme jich přelezli, a velice rozvážným tempem jsme došli do 4000m k žebříkům. Jsou tam dva, ale použitelný byl jeden. Počkal jsem si 20min, než na mě došla řada. Na konci sezóny tam bylo minimum lidí, ale stačí jeden, co neumí lézt po žebříku a s piklem mává jak se zahradní motyčkou, a fronta je na světe. Pak dostoupat poslední metry, sundat mačky a po kramlích vylézt k Madoně. Zde většina lidí končí. Leč Hauptgipfel je ještě o pár set metrů dvojčičky po hřebeni dál. V sestupu jsme byli s Jirkou zase za atrakci. Pod trhlinou jsme vybalili Jetboil, plecháče a zatímco ostatní z nepochopitelného důvodu mazali zpátky dolu, my založili Café 4000. A s hrkem kafečína z rozpuštěného ledovce jsme se rozvalili na slunku a koukali na vzdálené kopce. No nakonec jsme taky sestoupili. (Já byl za atrakci vlastně celou dobu. Všichni nahoru hrdě stoupali v membránovkách a já si to ve 4tisících na ledovci kráčel v plátěných kapsáčích s ustřiženými nohavicemi.) Další den byla v plánu Tresenta. Leč tento 3609m vysoký kopec se ukázal býti hromadou suti, která ale vůbec nedržela pohromadě. Všechno, na co se stouplo nebo se vzalo do ruky, se okamžitě odporoučelo do údolí. S konstatováním, že fakt nemusíme mít všechno a že v zimě to bude super výstup, jsme to v 3200 metrech zabalili. Zato jsme si užili sestup. Údolí pod kopcem je úžasné. V pevné skále, asi jakási žula?, je celá řada kaňonů a roklí vyhloubených od vody. V některých teče potok, jiné jsou suché. A tak jsme se celé odpoledne proplétali kaňony, někdy jen metr širokými. U dvou spojených jezer jsme založili Café Lago. A když jsme vyšli z posledního kaňonu, jenom kousek napravo byla chata. No a v pátek už jenom sestup, v tabáku v Degiozu ve výšce 1540m zaplatit winterraum a v Aostě sehnat LPG. V zatáčce u silnice jsme ještě od domorodce nakoupili výborný Formaggio a přes Grand St. Bernard Pass , jak praví klasik, domů, do Čech, do lékárny, do prdele....
Fotky naleznete zde: https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/5629353
*Oto Pavlas*Gran Paradiso 4061m
16. - 20.9.2019
Jedna z mnoha pouček praví, že pachatel se vrací na místo činu. A tak jsem se takhle v úterý ráno probudil na parkovišti v Pontu. Předchozí dva pokusy o Gran Paradiso z různých důvodů zkrachovaly. Tak jsem se zařekl, že buď letos nebo nikdy. Původně jsem plánoval sólovou akci. Postupem času jsem posbíral lidi známé i neznámé a nakonec jsme jeli 4. Aspoň jsem ušetřil za LPG :-). Malá vsuvka. Nějak jsem se dostal k informaci, že na konci ledovce přes odtrhovou trhlinu jsou žebříky. A tak jsem se pokoušel ještě předem zjistit, jestli tam zůstanou i po uzavření chaty. Jenže bavte se s Italem anglicky. Otázka: "Do kdy budou žebříky přes trhlinu na ledovci cestou na Gran Paradiso?" Odpověď: "Na ledovci je mnoho trhlin, ale cesta je možná." Výstup na chatu Vitorio Emanuelle II byl vcelku nezáživný pochod do kopce. Chata zavřela v neděli, tak jsme obsadili winterraum ve staré chatě a přečkali zbytek dne na slunku na terase. Ráno jsme ještě za svitu čelovek a měsíce odpočítávali první výškové metry. Klasická cesta údolím a v jeho závěru na ledovec je toho času uzavřená z důvodů ústupu ledovce. Chodí se více vlevo, cesta je o kilometr a něco delší. V nástupu na hřeben je třeba vylézt pasáž kolem II. a pak to jde po plochém hřebeni. Asi ve 2/3 délky hřebene pak cesta buď sestupuje na druhou stranu k ledovci od chaty Chabod, nebo pokračuje zajištěným hřebenem za D/E. Ale stejně se všechny cesty sejdou na platu ve výšce 3720 metrů. My jsme sestoupili k ledovci, prokličkovali mezi trhlinami, pár jsme jich přelezli, a velice rozvážným tempem jsme došli do 4000m k žebříkům. Jsou tam dva, ale použitelný byl jeden. Počkal jsem si 20min, než na mě došla řada. Na konci sezóny tam bylo minimum lidí, ale stačí jeden, co neumí lézt po žebříku a s piklem mává jak se zahradní motyčkou, a fronta je na světe. Pak dostoupat poslední metry, sundat mačky a po kramlích vylézt k Madoně. Zde většina lidí končí. Leč Hauptgipfel je ještě o pár set metrů dvojčičky po hřebeni dál. V sestupu jsme byli s Jirkou zase za atrakci. Pod trhlinou jsme vybalili Jetboil, plecháče a zatímco ostatní z nepochopitelného důvodu mazali zpátky dolu, my založili Café 4000. A s hrkem kafečína z rozpuštěného ledovce jsme se rozvalili na slunku a koukali na vzdálené kopce. No nakonec jsme taky sestoupili. (Já byl za atrakci vlastně celou dobu. Všichni nahoru hrdě stoupali v membránovkách a já si to ve 4tisících na ledovci kráčel v plátěných kapsáčích s ustřiženými nohavicemi.) Další den byla v plánu Tresenta. Leč tento 3609m vysoký kopec se ukázal býti hromadou suti, která ale vůbec nedržela pohromadě. Všechno, na co se stouplo nebo se vzalo do ruky, se okamžitě odporoučelo do údolí. S konstatováním, že fakt nemusíme mít všechno a že v zimě to bude super výstup, jsme to v 3200 metrech zabalili. Zato jsme si užili sestup. Údolí pod kopcem je úžasné. V pevné skále, asi jakási žula?, je celá řada kaňonů a roklí vyhloubených od vody. V některých teče potok, jiné jsou suché. A tak jsme se celé odpoledne proplétali kaňony, někdy jen metr širokými. U dvou spojených jezer jsme založili Café Lago. A když jsme vyšli z posledního kaňonu, jenom kousek napravo byla chata. No a v pátek už jenom sestup, v tabáku v Degiozu ve výšce 1540m zaplatit winterraum a v Aostě sehnat LPG. V zatáčce u silnice jsme ještě od domorodce nakoupili výborný Formaggio a přes Grand St. Bernard Pass , jak praví klasik, domů, do Čech, do lékárny, do prdele....
Fotky naleznete zde: https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/5629353
*Oto Pavlas*Paradiso 4061m
16. - 20.9.2019
Jedna z mnoha pouček praví, že pachatel se vrací na místo činu. A tak jsem se takhle v úterý ráno probudil na parkovišti v Pontu. Předchozí dva pokusy o Gran Paradiso z různých důvodů zkrachovaly. Tak jsem se zařekl, že buď letos nebo nikdy. Původně jsem plánoval sólovou akci. Postupem času jsem posbíral lidi známé i neznámé a nakonec jsme jeli 4. Aspoň jsem ušetřil za LPG :-). Malá vsuvka. Nějak jsem se dostal k informaci, že na konci ledovce přes odtrhovou trhlinu jsou žebříky. A tak jsem se pokoušel ještě předem zjistit, jestli tam zůstanou i po uzavření chaty. Jenže bavte se s Italem anglicky. Otázka: "Do kdy budou žebříky přes trhlinu na ledovci cestou na Gran Paradiso?" Odpověď: "Na ledovci je mnoho trhlin, ale cesta je možná." Výstup na chatu Vitorio Emanuelle II byl vcelku nezáživný pochod do kopce. Chata zavřela v neděli, tak jsme obsadili winterraum ve staré chatě a přečkali zbytek dne na slunku na terase. Ráno jsme ještě za svitu čelovek a měsíce odpočítávali první výškové metry. Klasická cesta údolím a v jeho závěru na ledovec je toho času uzavřená z důvodů ústupu ledovce. Chodí se více vlevo, cesta je o kilometr a něco delší. V nástupu na hřeben je třeba vylézt pasáž kolem II. a pak to jde po plochém hřebeni. Asi ve 2/3 délky hřebene pak cesta buď sestupuje na druhou stranu k ledovci od chaty Chabod, nebo pokračuje zajištěným hřebenem za D/E. Ale stejně se všechny cesty sejdou na platu ve výšce 3720 metrů. My jsme sestoupili k ledovci, prokličkovali mezi trhlinami, pár jsme jich přelezli, a velice rozvážným tempem jsme došli do 4000m k žebříkům. Jsou tam dva, ale použitelný byl jeden. Počkal jsem si 20min, než na mě došla řada. Na konci sezóny tam bylo minimum lidí, ale stačí jeden, co neumí lézt po žebříku a s piklem mává jak se zahradní motyčkou, a fronta je na světe. Pak dostoupat poslední metry, sundat mačky a po kramlích vylézt k Madoně. Zde většina lidí končí. Leč Hauptgipfel je ještě o pár set metrů dvojčičky po hřebeni dál. V sestupu jsme byli s Jirkou zase za atrakci. Pod trhlinou jsme vybalili Jetboil, plecháče a zatímco ostatní z nepochopitelného důvodu mazali zpátky dolu, my založili Café 4000. A s hrkem kafečína z rozpuštěného ledovce jsme se rozvalili na slunku a koukali na vzdálené kopce. No nakonec jsme taky sestoupili. (Já byl za atrakci vlastně celou dobu. Všichni nahoru hrdě stoupali v membránovkách a já si to ve 4tisících na ledovci kráčel v plátěných kapsáčích s ustřiženými nohavicemi.) Další den byla v plánu Tresenta. Leč tento 3609m vysoký kopec se ukázal býti hromadou suti, která ale vůbec nedržela pohromadě. Všechno, na co se stouplo nebo se vzalo do ruky, se okamžitě odporoučelo do údolí. S konstatováním, že fakt nemusíme mít všechno a že v zimě to bude super výstup, jsme to v 3200 metrech zabalili. Zato jsme si užili sestup. Údolí pod kopcem je úžasné. V pevné skále, asi jakási žula?, je celá řada kaňonů a roklí vyhloubených od vody. V některých teče potok, jiné jsou suché. A tak jsme se celé odpoledne proplétali kaňony, někdy jen metr širokými. U dvou spojených jezer jsme založili Café Lago. A když jsme vyšli z posledního kaňonu, jenom kousek napravo byla chata. No a v pátek už jenom sestup, v tabáku v Degiozu ve výšce 1540m zaplatit winterraum a v Aostě sehnat LPG. V zatáčce u silnice jsme ještě od domorodce nakoupili výborný Formaggio a přes Grand St. Bernard Pass , jak praví klasik, domů, do Čech, do lékárny, do prdele....
Fotky naleznete zde: https://www.zonerama.com/OtoPavlas/Album/5629353
*Oto Pavlas*