Chorvatsko - Cliffbase

28.10.2020 21:47

Původně jsme měli  v plánu letět na přelomu září a října na Kalymnos, ale nakonec nás odradily testy na Covid, prováděné namátkově při příletu na Kos, neboť při jejich pozitivním výsledku by člověk musel kamsi do hotelu do karantény, což se nám ani trochu nechtělo riskovat.   Ale naplánovanou dovolenou se mi úplně rušit nechtělo, a tak jsem přemýšlel, kam by se dalo vyrazit jinam.  Rakousko i Itálie byly zavřené, stejně jako Německo.  Potom jsem si vzpomněl, že minulý týden jsem se dovolal Radkovi Vopatovi na Hvar, a ten si to tam hrozně chválil.  V průvodci jsem objevil, že nejznámější oblastí na Hvaru je Cliffbase u Svete Nedelje.  O tom mi vloni říkala Jana, že je to tam super, i když kdysi jsem na Lezci zaregistroval jistou duchaplnou diskuzi o tom, jestli majitel Cliffbase Slovák Miro Štec je ko*ot nebo není.  Tak jsem si řekl, že bych to měl prozkoumat.  Předpověď počasí na týden byla slibná, teploty vzduchu přes den kolem 25°C, v noci asi 20°C a moře 23°C.  Zkusil jsem to tedy navrhnout Štěpánovi a ten nebyl proti.  Jelikož Maruška na poslední chvíli omarodila a odmítla se léčit u moře, tak jsme nakonec odjeli v pondělí 28.9. jen ve třech (já, Fíla a Štěpán).

                A protože cesta do Chorvatska je dlouhá, vyrážíme raději ve 3:00 hod ráno.  Za mírného deště projíždíme Čechy až do Rakouska, kde celkem levně tankujeme a za stálého deště pokračujeme přes Slovinsko do Chorvatska.  Na žádných hranicích nemáme vážnější  problém, jen Slovinci nás zastavují na hranici s Chorvatskem a upozorňují nás, že máme špatnou dálniční známku, protože na dodávku musí být jiná, dražší, kterou nám hned za Eur prodávají a hrozí pokutou až 300 Eur.  Potom už za občasného deště projíždíme Chorvatskem až k pobřeží.  Tady konečně začíná vylézat sluníčko a před pátou hodinou večer dorážíme do přístavu v Drveniku, odkud nám v pět hodin odjíždí trajekt na Hvar.  Po půlhodině plavby vyjíždíme na ostrov v Sučuraji, odkud musíme přejet přes celý ostrov až skoro na druhou stranu, což je sice jen 65 km, ale trvá to 1,5 hod, takže do Svetej Nedjelji přijíždíme už za tmy těsně před sedmou hodinou.  Ubytování sice máme po E-mailu domluvené s Mirem na Cliffbase, ale žádné podrobnosti o tom kde máme zaparkovat a kam jít jsme nedostali, tak mu raději volám.  Naštěstí mi bere telefon a posílá nás do ostré zatáčky k zrcadlu, kam za chvíli také přijíždí.  Auto necháváme zde, bereme ty nejnutnější věci a s čelovkami vyrážíme pěšky přes les.  Po asi pěti minutách chůze přicházíme ke skále, podél které slézáme trochu náročnějším terénem k místu ubytování.  Dostáváme prima pokoj s jednou skalní stěnou a palandou.  Záchody a kuchyně jsou společné a přístupné po venkovní terase.  Z terasy je krásně slyšet hukot moře a zrovna vychází měsíc – těžká romantika.  Ale my jsme tak utahaní z cesty, že jen uděláme pár fotek a zalézáme do spacáků.  Otevřeným oknem k nám doléhá hukot moře, který nás hned uspává.

                Ráno nás probouzí slunce, které už svítí na terasu.  Místní Slováci, kteří tu jsou na brigádě, zrovna skáčou do moře, tak jdeme taky.  Nejdřív se zdá studené, ale po chvíli si člověk zvykne a už je to v pohodě.  Kolem útesů je spousta malých rybiček i větších ryb, takže se chvíli ve vodě kocháme.  Snídani jíme na terase, kde už začíná být pěkné vedro.  Podle průvodce v této oblasti moc lehkých cest není, tak volíme na rozlez jednu z nejlehčích – 40 m dlouhou Evanjelium 5c.  Celá cesta je kolmá až mírně převislá a nemůžu říct, že bych si v ní nezalezl.  Oproti měkké klasifikaci na Kalymnosu to bylo opravdu poctivé 5C.  Říkám si, že jsme třeba trefili jednu z těžších a tak po vyklepání bandasek nalézám do další 40 m dlouhé Andante za 5c+.  A opět mám co dělat, abych to vylezl v kuse.  Štěpán je z toho vyloženě zklamaný, protože pro něj je to fakt těžké, tak z toho nemá vůbec dobrý pocit.  Opět vyklepávám  a po chvíli zkouším jen 20m dlouhý Luk 6a.  Nad převisem mi vychází v klíčové díře obráceně ruce, tak na pokraji pádu dělám křížový přesah a nakonec to dolézám, ale cítím, že to bylo nadoraz a tato klasifikace bude pro mě asi v této oblasti maximum.  Balíme věci, jdeme si udělat oběd a pak se jdeme raději koupat, protože je krásně teplo.

                V tomto duchu trávíme na cliffbase celý týden.  Lezeme tak tři cesty denně, koupeme se v moři a relaxujeme na slunci.  Občas si zajdeme do vesnice nakoupit, ale krámek nám svým sortimentem trochu připomíná období socialismu u nás, protože tam toho opravdu moc nemají.  Kupodivu tam ale mají v chlaďáku lahvové Krušovice, jen jsem se nepodíval za kolik, protože pivo  jsme si přivezli vlastní.  Ale vejce jsou dost drahé a zeleninu tam nemají prakticky žádnou.

                 Jelikož v sobotu má přijít Jugo, což je silný jižní vítr, vytahujeme raději už v pátek Mirovu loďku na pláž.  Odpoledne už dost fouká, tak se nám nechce lézt a tak přemýšlíme, co dělat.  Průvodce se zmiňuje o nějaké via ferratě, tak se ptáme kluků, jestli o ní něco neví.  Prý ji udělal Miro bez povolení a teď mu za ní hrozí soud, ale radí nám, kudy k ní a kudy z ní sestoupit.  Žádný plánek prý ale nemají.  Fílovi se nechce, tak jdeme se Štěpánem sami.  Nejprve jdeme známou cestou k autu dále k obchodu, od něj okolo kostela až k vinohradům, mezi kterými stoupáme v serpentinách směrem k jeskyni (Špilja sv. Nedjelje).   Mezi dvěma jeskyněmi se nachází lezecký sektor Amfiteatar, kde začíná i ferrata Via Mirko.  Štěpán ještě nikdy na ferratě nebyl a tak hlásí, že půjde jen v sedáku s odstávkou.  Když ale vidí mě, jak si beru ferratový set, nechá se taky ukecat.  Ze začátku si hrdinsky přecvakává jen jeden fous setu, ale v horní exponované části už je rád za oba a na visutém můstku také.  Na konci ferraty je pokladnička, kam se hází za každého 50 kun.  Odtud míříme azimutem mírně vlevo, kde bychom podle instrukcí měli narazit na cestu, což se po chvíli také stane.  Nedaleko od nás vpravo je nejvyšší bod ostrova - Sv. Nikola s nadmořskou výškou 628 m, ale protože dost fouká a vypadá to na déšť, tak raději volíme sestup.  Scházíme opět v serpentinách dolů- Pod hřebenem už tolik nefouká a v jeskyni na nás dokonce vykukuje sluníčko.  Vrcholového plechovkáče si tedy dáváme až zde.  Jelikož obchod otevírá odpoledne až v šest hodin, nikam nespěcháme a kocháme se výhledem na vesnici a moře pod ní.

                V sobotu ráno je poprvé zataženo, silně fouká a jsou veliké vlny.  Dopoledne se poflakujeme v okolí domu a fotíme vlny, ale pak už nás to přestává bavit a tak přemýšlíme, co dělat.  Na webu cliffbase je zmínka, že tam má Miro vinný sklep, kde je možné si objednat degustaci jeho vína.  Jednou už jsme totiž v týdnu viděli, jak připlula jachta a její posádka odešla po připlutí na břeh do sklepa, kam Miro po chvíli nesl malé občerstvení a po nějaké době odcházeli se dvěma lahvemi vína. Ptám se tedy Mira, jestli bychom mohli také jeho víno ochutnat.  Odpovídá, že klidně a jestli chceme hned.  Tak mu říkám, že hned to být nemusí, ale že je stejně hnusně a tak nepolezeme, tak můžeme kdykoliv.  Dalších několik hodin čekáme, jestli nás pozve, ale celou dobu je zalezlý ve svém kumbálu a nic se neděje.  Kluci nám říkají, že večer je ve vesnici OktoberFest, jestli nechceme jít.  Jelikož už nám dochází jídlo, tak bychom klidně šli.  Po chvíli už mi dochází trpělivost, tak se jdu Mira zeptat, jak to bude s tou degustací.  Prý žádný problém, můžeme jít.  Tak jdeme.  Pod terasou je krásná jeskyně, kterou prý kopal asi pět let, a v ní je vinný sklípek.  Jelikož má jen jeden druh vína, místní odrůdu Plovac, je i degustace celkem jednoduchá.  Miro nám otvírá jednu láhev, chvíli nám vypráví o historii tohoto místa a pak odchází zpět do svého kumbálu, zatímco nás nechává u nedopité láhve, jejíž cena je prý 20 Eur.  Žádné občerstvení se nekoná.  Bereme si ji tedy nahoru a jdeme se najíst do restaurace.  Tady už se chystá živá muzika ve složení akordeon, kytara a klávesy.  Občerstvení je formou bufetu ve stylu „naper se a pukni“.  Nabízí se různé druhy klobásek, vepřové koleno a samozřejmě pivo.  Je vtipné, že prakticky všichni místňáci pijí víno.  Hudba je příjemná, něco mezi našimi lidovkami a čardášem, později chlapci trochu přitvrzují, ale to už Fíla prudí, že se mu chce spát a tak jdeme zpět na cliffbase.

                V neděli je opět krásně, tak si jdeme ještě rychle něco vylézt a pak už balíme, loučíme se se slovenskými kluky a Hankou a neseme všechny věci zpět k autu.  Cestou k trajektu ještě utrácíme zbytek Kun za olivový olej a víno a před půl třetí už stojíme ve frontě na trajekt.  Před námi je asi dvacet aut, tak doufáme, že se na trajekt vejdeme, ale je to v pohodě, vešla se i další auta, která přijela ještě po nás.  Na pevnině stavíme ještě jednou u Makarske na pláži, kde jsme skoro sami a naposledy se koupeme v moři.  Pak už se opět vydáváme na dlouhou cestu zpět, protože slovinská dálniční známka je jen týdenní a její platnost nám končí dnes o půlnoci.  Před hranicí je velká fronta, jelikož funguje jen jedno okénko, ale nakonec otvírají i druhé, tak to do půlnoci přeci jen stíháme.  V Rakousku marně hledáme klidnější parkoviště, kde bychom mohli přespat, tak nakonec parkujeme na jednom dálničním odpočívadle mezi kamiony.  V pondělí po obědě se vracíme zpět do Čech, kde je zima a nevlídno.  Chvíli přemýšlím, jestli se mi to všechno jen nezdálo, ale opálená tvář je jasným důkazem, že jsme tam opravdu byli a že to bylo super.

                Jířa