Tvrdý březnový lockdown využíváme ke splnění jednoho dlouholetého restu, kterým je očištění skalního masívu Cestář v Kotvině. Na temeni masívu je totiž ostružinová džungle, jejíž šlahouhny v létě přepadávají hluboko přes okraj skály a působí jako ostnatý drátěný zátaras, což na přitažlivosti této skály rozhodně nepřidá. A to je škoda, protože je to hezká stěna s pěknými výstupy. A tak tedy s Květou vyrážíme tuto krasivici vysvobodit z trnitého zajetí. Je krásné sobotní dopoledne, šlapeme pěšky podél řeky a chytáme jarní slunce do kožichu, fotíme řeku, zbytky ledových ker, sněženky a další jarní motivy. Pohoda a relax.
S optimismem vybalujeme matroš pod skálou a hurá do práce. Na temeno skály se dá dojít zleva přes soukromý pozemek přilehlé chaty, ale to nechci, aby někdo z chatařů neměl kecy. Rozhoduji se, že na vrchol "vyběhnu" šikmou koutospárou na levém okraji masívu. Nějak matně si pamatuji, že je to snad moje cesta, nějaká trojka, kterou jsem kdysi lezl v pohorkách a sólo. Moc o tom ale nepřemýšlím, beru si jen pár friendů, nůžky, pilku a v botaskách se rozbíhám do toho šikmého koutka. Zprvu to jde dobře. Hned dole v úrovni terasy stříhám náletové dřeviny a pak pokračuji koutem dál. Jak přibývá výška, tak přibývá i zvědavých turistů dole pod skálou a já zjišťuji, že se spíš sunu jako šnek, než běžím. Začínám zvolna procitat do tvrdé reality, když rozpačitě přebírám kotvinské šikminy a poklepávám na dunivé bloky. Marně hledám nějaký ten pozitvní chyt či stup. Je třeba to vzít na sokola a spolehnout se, že botasky neujedou a že se to celé nevylomí. Ani jedno z toho se nestalo, díky čemuž jsem se neztrapnil před publikem dole. Koukám co dál. Spára je široká a rozbitá a nějak se mi do ní nedaří založit spolehlivé postupové jištění. A tak lezu pořád výš v naději, že tam to bude lepší a v duchu si nadávám, že jsem většinu matroše nechal dole v báglu, a že jsem si nevzal lezečky a taky mágo. Květa trpělivě jistí a já za soustavného mrmlání dolezám na dobrou římsu pár metrů pod vrcholem. Zjišťuji, že terén se nelepší. Spára je "kyselá" a já ještě kyselejší.
Nezbývá, než instalovat friendy mezi volné bloky ve spáře a pokusit se nějak dolézt těch posledních pár metrů na vrchol. Zkouším to přímo spárou, ale chyba lávky. Jen tak tak se mi daří zcouvat zpátky na římsu. Nadávám jak špaček a nemůžu si nevzpomenout na Blahouše, který se mnohokrát ocitl v podobné situaci, jsa povzbuzován naším škodolibým smíchem. Teď se mi to vrátilo jako bumerang, aneb "Karma zdarma". Přímo to nejde a tak nezbývá než lézt jemným traverzem doprava ke svislému žebru. Zoufale postrádám jistotu v malých stupech, které pod botaskama vůbec necítím. Nezbývá, než věřit. Povedlo se a k vrcholu zbývá už jen poslední metr. Jenže poslední metry jsou obvykle nejhorší, což se zde potvrdilo. Leoš by už asi dosáhl na vrcholovou hranu, já nikoliv. Chce to malinko nastoupat na tření a hrábnout tam. Jenže na to nemám koule. A tak tam připosraně stojím metr pod vrškem a nadávám na celý kolo. Přece se nebudu nechat zachraňovat lanem shora, blesklo mi hlavou. To by byla totální potupa. A tak se znovu rozhlížím kolem sebe, jak z té šlamastyky ven. Možná by to šlo mírně zleva, rozporem o žebro a šikminy podél spáry. Nezbývá než to zkusit, jiná šance není. Nakročuji tedy do širokého rozporu, levou rukou beru hranu bloku na sokola a se zatajeným dechem se zdvihám vstříc k vrcholové hraně. Jestli mi ty nohy ujedou, tak to bude tlama jak prase, říkám si v duchu. Neujely. Hrabu rychle pravačkou po vrcholové hraně a deru se na temeno skály skrze ostružiny ke slaňáku. Tak takhle jsem se už hodně dlouho nevybál. Záhnědu mám až na zádech. Tak to dopadá, když člověk nastoupí do Kotvinské cesty s despektem. Dostal jsem pěkně za vyučenou. Následné dvě hodiny čištění skály, kvůli kterému jsem sem vlastně lezl, byly v porovnání s výstupem za odměnu. Doma jsem dodatečně z průvodce zjistil, že ta cesta není vůbec moje, a že to není trojka, jak jsem si myslel, ale že je to čtyřka s lebkou z roku 1977 od našich Klínoveckých pardálů. Takže od samýho začátku chyba v Matrixu, zdá se. Anebo že by snad zaúřadoval vzpomínkový optimismus?
LdS
LdSTvrdý březnový lockdown využíváme ke splnění jednoho dlouholetého restu, kterým je očištění skalního masívu Cestář v Kotvině. Na temeni masívu je totiž ostružinová džungle, jejíž šlahouhny v létě přepadávají hluboko přes okraj skály a působí jako ostnatý drátěný zátaras, což na přitažlivosti této skály rozhodně nepřidá. A to je škoda, protože je to hezká stěna s pěknými výstupy. A tak tedy s Květou vyrážíme tuto krasivici vysvobodit z trnitého zajetí. Je krásné sobotní dopoledne, šlapeme pěšky podél řeky a chytáme jarní slunce do kožichu, fotíme řeku, zbytky ledových ker, sněženky a další jarní motivy. Pohoda a relax. S optimismem vybalujeme matroš pod skálou a hurá do práce. Na temeno skály se dá dojít zleva přes soukromý pozemek přilehlé chaty, ale to nechci, aby někdo z chatařů neměl kecy. Rozhoduji se, že na vrchol "vyběhnu" šikmou koutospárou na levém okraji masívu. Nějak matně si pamatuji, že je to snad moje cesta, nějaká trojka, kterou jsem kdysi lezl v pohorkách a sólo. Moc o tom ale nepřemýšlím, beru si jen pár friendů, nůžky, pilku a v botaskách se rozbíhám do toho šikmého koutka. Zprvu to jde dobře. Hned dole v úrovni terasy stříhám náletové dřeviny a pak pokračuji koutem dál. Jak přibývá výška, tak přibývá i zvědavých turistů dole pod skálou a já zjišťuji, že se spíš sunu jako šnek, než běžím. Začínám zvolna procitat do tvrdé reality, když rozpačitě přebírám kotvinské šikminy a poklepávám na dunivé bloky. Marně hledám nějaký ten pozitvní chyt či stup. Je třeba to vzít na sokola a spolehnout se, že botasky neujedou a že se to celé nevylomí. Ani jedno z toho se nestalo, díky čemuž jsem se neztrapnil před publikem dole. Koukám co dál. Spára je široká a rozbitá a nějak se mi do ní nedaří založit spolehlivé postupové jištění. A tak lezu pořád výš v naději, že tam to bude lepší a v duchu si nadávám, že jsem většinu matroše nechal dole v báglu, a že jsem si nevzal lezečky a taky mágo. Květa trpělivě jistí a já za soustavného mrmlání dolezám na dobrou římsu pár metrů pod vrcholem. Zjišťuji, že terén se nelepší. Spára je "kyselá" a já ještě kyselejší. Nezbývá, než instalovat friendy mezi volné bloky ve spáře a pokusit se nějak dolézt těch posledních pár metrů na vrchol. Zkouším to přímo spárou, ale chyba lávky. Jen tak tak se mi daří zcouvat zpátky na římsu. Nadávám jak špaček a nemůžu si nevzpomenout na Blahouše, který se mnohokrát ocitl v podobné situaci, jsa povzbuzován naším škodolibým smíchem. Teď se mi to vrátilo jako bumerang, aneb "Karma zdarma". Přímo to nejde a tak nezbývá než lézt jemným traverzem doprava ke svislému žebru. Zoufale postrádám jistotu v malých stupech, které pod botaskama vůbec necítím. Nezbývá, než věřit. Povedlo se a k vrcholu zbývá už jen poslední metr. Jenže poslední metry jsou obvykle nejhorší, což se zde potvrdilo. Leoš by už asi dosáhl na vrcholovou hranu, já nikoliv. Chce to malinko nastoupat na tření a hrábnout tam. Jenže na to nemám koule. A tak tam připosraně stojím metr pod vrškem a nadávám na celý kolo. Přece se nebudu nechat zachraňovat lanem shora, blesklo mi hlavou. To by byla totální potupa. A tak se znovu rozhlížím kolem sebe, jak z té šlamastyky ven. Možná by to šlo mírně zleva, rozporem o žebro a šikminy podél spáry. Nezbývá než to zkusit, jiná šance není. Nakročuji tedy do širokého rozporu, levou rukou beru hranu bloku na sokola a se zatajeným dechem se zdvihám vstříc k vrcholové hraně. Jestli mi ty nohy ujedou, tak to bude tlama jak prase, říkám si v duchu. Neujely. Hrabu rychle pravačkou po vrcholové hraně a deru se na temeno skály skrze ostružiny ke slaňáku. Tak takhle jsem se už hodně dlouho nevybál. Záhnědu mám až na zádech. Tak to dopadá, když člověk nastoupí do Kotvinské cesty s despektem. Dostal jsem pěkně za vyučenou. Následné dvě hodiny čištění skály, kvůli kterému jsem sem vlastně lezl, byly v porovnání s výstupem za odměnu. Doma jsem dodatečně z průvodce zjistil, že ta cesta není vůbec moje, a že to není trojka, jak jsem si myslel, ale že je to čtyřka s lebkou z roku 1977 od našich Klínoveckých pardálů. Takže od samýho začátku chyba v Matrixu, zdá se.
LdSCesty v Kotvině tváří se nevinně anewn využíváme ke splnění jednoho dlouholetého restu, kterým je očištění skalního masívu Cestář v Kotvině. Na temeni masívu je totiž ostružinová džungle, jejíž šlahouhny v létě přepadávají hluboko přes okraj skály a působí jako ostnatý drátěný zátaras, což na přitažlivosti této skály rozhodně nepřidá. A to je škoda, protože je to hezká stěna s pěknými výstupy. A tak tedy s Květou vyrážíme tuto krasivici vysvobodit z trnitého zajetí. Je krásné sobotní dopoledne, šlapeme pěšky podél řeky a chytáme jarní slunce do kožichu, fotíme řeku, zbytky ledových ker, sněženky a další jarní motivy. Pohoda a relax. S optimismem vybalujeme matroš pod skálou a hurá do práce. Na temeno skály se dá dojít zleva přes soukromý pozemek přilehlé chaty, ale to nechci, aby někdo z chatařů neměl kecy. Rozhoduji se, že na vrchol "vyběhnu" šikmou koutospárou na levém okraji masívu. Nějak matně si pamatuji, že je to snad moje cesta, nějaká trojka, kterou jsem kdysi lezl v pohorkách a sólo. Moc o tom ale nepřemýšlím, beru si jen pár friendů, nůžky, pilku a v botaskách se rozbíhám do toho šikmého koutka. Zprvu to jde dobře. Hned dole v úrovni terasy stříhám náletové dřeviny a pak pokračuji koutem dál. Jak přibývá výška, tak přibývá i zvědavých turistů dole pod skálou a já zjišťuji, že se spíš sunu jako šnek, než běžím. Začínám zvolna procitat do tvrdé reality, když rozpačitě přebírám kotvinské šikminy a poklepávám na dunivé bloky. Marně hledám nějaký ten pozitvní chyt či stup. Je třeba to vzít na sokola a spolehnout se, že botasky neujedou a že se to celé nevylomí. Ani jedno z toho se nestalo, díky čemuž jsem se neztrapnil před publikem dole. Koukám co dál. Spára je široká a rozbitá a nějak se mi do ní nedaří založit spolehlivé postupové jištění. A tak lezu pořád výš v naději, že tam to bude lepší a v duchu si nadávám, že jsem většinu matroše nechal dole v báglu, a že jsem si nevzal lezečky a taky mágo. Květa trpělivě jistí a já za soustavného mrmlání dolezám na dobrou římsu pár metrů pod vrcholem. Zjišťuji, že terén se nelepší. Spára je "kyselá" a já ještě kyselejší. Nezbývá, než instalovat friendy mezi volné bloky ve spáře a pokusit se nějak dolézt těch posledních pár metrů na vrchol. Zkouším to přímo spárou, ale chyba lávky. Jen tak tak se mi daří zcouvat zpátky na římsu. Nadávám jak špaček a nemůžu si nevzpomenout na Blahouše, který se mnohokrát ocitl v podobné situaci, jsa povzbuzován naším škodolibým smíchem. Teď se mi to vrátilo jako bumerang, aneb "Karma zdarma". Přímo to nejde a tak nezbývá než lézt jemným traverzem doprava ke svislému žebru. Zoufale postrádám jistotu v malých stupech, které pod botaskama vůbec necítím. Nezbývá, než věřit. Povedlo se a k vrcholu zbývá už jen poslední metr. Jenže poslední metry jsou obvykle nejhorší, což se zde potvrdilo. Leoš by už asi dosáhl na vrcholovou hranu, já nikoliv. Chce to malinko nastoupat na tření a hrábnout tam. Jenže na to nemám koule. A tak tam připosraně stojím metr pod vrškem a nadávám na celý kolo. Přece se nebudu nechat zachraňovat lanem shora, blesklo mi hlavou. To by byla totální potupa. A tak se znovu rozhlížím kolem sebe, jak z té šlamastyky ven. Možná by to šlo mírně zleva, rozporem o žebro a šikminy podél spáry. Nezbývá než to zkusit, jiná šance není. Nakročuji tedy do širokého rozporu, levou rukou beru hranu bloku na sokola a se zatajeným dechem se zdvihám vstříc k vrcholové hraně. Jestli mi ty nohy ujedou, tak to bude tlama jak prase, říkám si v duchu. Neujely. Hrabu rychle pravačkou po vrcholové hraně a deru se na temeno skály skrze ostružiny ke slaňáku. Tak takhle jsem se už hodně dlouho nevybál. Záhnědu mám až na zádech. Tak to dopadá, když člověk nastoupí do Kotvinské cesty s despektem. Dostal jsem pěkně za vyučenou. Následné dvě hodiny čištění skály, kvůli kterému jsem sem vlastně lezl, byly v porovnání s výstupem za odměnu. Doma jsem dodatečně z průvodce zjistil, že ta cesta není vůbec moje, a že to není trojka, jak jsem si myslel, ale že je to čtyřka s lebkou z roku 1977 od našich Klínoveckých pardálů. Takže od samýho začátku chyba v Matrixu, zdá se.
