Wildspitze 2022
Na Wildspitze jsem byl poprvé s „CK Kozel“ v září 2019. Když se na to zpětně dívám, tak jsem si to tehdy ani moc neužil, protože jsem v Chomutově nastoupil do auta, v noci někde po tmě vystoupil, ráno vstal a došel na chatu, druhý den na vrchol a zpět na chatu, třetí den k autu a zase domů. Až když mě letos oslovil Broněk s tím, jestli bych tam s nimi nejel znovu, a já se o to začal více zajímat, jsem zjistil, že Wildspitze je se svými 3 770 m n.m. nejvyšší horou Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko a po Grossglockneru je to druhá nejvyšší Rakouska. Nejsnazší cesta k ní vede z obce Vent, která se nachází v Ötztalském údolí, kde jsme již několikrát byli lézt s mládeží, protože je to kousek od Imstu. Najednou do sebe všechno pěkně zapadlo a já si řekl, že bych se tam měl vydat ještě jednou a více si to vychutnat.
Lubáno naplánoval termín na 17.-19.6.2022 a zeptal se, jestli nechceme vzít nějaké mládežníky. Navrhnul jsem jim to a ono se jich kupodivu pár chytilo. Celkem nás nakonec bylo deset, pro které Lubáno zajistil s dostatečným předstihem nocleh na chatě na páteční noc. V týdnu před odjezdem se k nám ještě přidala Renča, která si místo na chatě už musela zajistit sama.
Abychom stihli na chatě večeři, která je spolu se snídaní zahrnuta v ceně ubytování, vyrážíme z Chomutova v pátek ve 4:00 hod ráno. Ve skutečnosti o něco déle, ale to není podstatné. Každopádně hned po opuštění města si Háša vzpomněla, že doma zapomněla stan. Oznamuji jí, že co nemá, tak nepotřebuje a v klidu pokračujeme dál směrem k Chebu. Tady tankujeme plnou nádrž i žaludky a po šesté hodině vyrážíme směrem k německé dálnici a po ní až do Rakouska. Jelikož míjíme správný sjezd, neplánovaně se ocitáme v Imstu (to abychom tam letos neměli nezameškanou absenci, když už sem nejedeme na soustředění s mládeží) J. Takřka přesně podle plánu dorážíme v jednu hodinu na parkoviště u lanovky ve Ventu, které je skoro úplně plné. Naštěstí přichází místní výběrčí a navádí nás na volné místo za stodolou. To chudák ještě netuší, že za chvíli přijede Lubáno dalším autem, které tam musíme také vmáčknout. Pro Anežku, která přijíždí třetím autem ze Švýcarska, se naštěstí mezitím uvolnilo jedno místo uprostřed parkoviště. Všichni se tak úspěšně scházíme ve výchozím bodu této „expedice“, přebalujeme věci a v půl třetí vyrážíme směrem k chatě Bresslauerhütte. Já s Renčou jedeme lanovkou aspoň do mezistanice ve výšce 2 354 m, protože druhá sekce lanovky ještě nejezdí, ostatní vyráží hrdinsky pěšky už z údolí (1 890 m). Z mezistanice je to k chatě ještě 1,5 hod, tak na ostatní nečekáme a vyrážíme s Renčou napřed. Na chatu ve výšce 2 844 m přicházíme podle předpokladu po čtvrté hodině. Hned si dáváme rádlera, který nám i za cenu 5 Eur dost chutná, Renča přidává i dortík, aby měla na zítřek dost energie. Těsně po páté hodině přichází jako první Broněk a po něm postupně dochází i ostatní. Na recepci platíme ubytování (s polopenzí je to cca 50 Eur) a jdeme se ubytovat. Oproti minule přibyly na společné noclehárně přepážky mezi jednotlivými matracemi, což vypadá dost vtipně.
Vracíme se raději zpět na terasu a dáváme si další pivo, kocháme se parádními výhledy a v sedm hodin se přesouváme do jídelny na večeři. Vzhledem k pěkné předpovědi je chata dost plná, i když je to letos první víkend, kdy má otevřeno. K večeři je polévka, hlavní jídlo si je možné vybrat ze tří možností a zákusek. Pro jistotu si dáváme ještě jedno pivo, aby se nám dobře spalo.
Ráno je možné jít na snídani buď v pět nebo v sedm hodin, tak volíme jako většina první možnost. Docela dlouho nám trvá, než se sejdeme všichni, abychom si mohli jako celá skupina vyzvednout snídani, takže po páté hodině už je před námi docela slušná fronta. Nakonec ale všechno vychází, snídani dostáváme včas, na cestu si berme jen potřebné věci, zbylé necháváme na chatě, a v šest hodin velitelského času se scházíme před chatou, připraveni k výstupu. Cesta vede od chaty hodně dlouho údolím až na jeho konec, kam přicházíme zhruba za hodinu, už řádně zahřátí. Tady začíná sněhový kuloár, kde je tentokrát znatelně více sněhu, než tu bylo tehdy na podzim. Sníh je ale měkký, tak si mačky nebereme. Oblékáme si sedáky, bereme helmy a ferratové sety a stoupáme jen v pohorách k začátku ferraty. Po ní zhruba v devět hodin dolézáme na hřeben, za kterým už je ledovec. Tady vyndáváme z batohů i lana a navazujeme se na tři lanová družstva, ve kterých jdeme po ledovci až pod vlastní skalnatý vrchol, kam přicházíme zhruba v půl jedenácté. Tady se odvazujeme z lan a každý sám zdolává poslední výškové metry po skalnatém hřebeni k vrcholovému kříži, kam přicházíme asi v 11:00 hod. Čekáme, až budeme všichni a uvolní se místo u kříže, abychom si mohli udělat společné vrcholové foto, což se po nějaké době přeci jen daří.
Mezitím se posilňujeme z vlastních zásob jídla a pití. Chvíli přemýšlíme, jestli nepůjdeme dolů druhou stranou hřebene, ale nakonec volíme raději známou cestu, kterou jsme přišli. V půl jedné jsme zpět na ledovci, v půl čtvrté na chatě a před pátou ještě s Renčou stíháme poslední lanovku, která dnes jede do údolí. Čekání na ostatní, kteří jdou opět pěšky, si krátíme doplňováním tekutin a zaháněním hladu. Když přichází ostatní, balíme věci do aut a vyrážíme najít vhodný kemp někde níže v údolí. Na druhý pokus nacházíme skvělý Naturcamping Kuprian v Hubenu. Jelikož je pořád úplně jasno, někteří ani nestaví stany a raději si jdou vychutnat neskutečně parádní umývárny a sprchy. Potom si děláme společné posezení u aut, pijeme pivo a víno, probíráme dnešní den a domlouváme si plán na zítřek. Shodujeme se na ferratě u vodopádu, kterou nám doporučuje Broněk.
Po snídani balíme věci, přejíždíme do Umhausenu, odkud se jde kolem Ötziho vesničky k nástupu via ferraty Stuibenfall klettersteig. U stolečku si oblékáme sedáky a ferratové sety a postupně přecházíme přes řeku po prvním lanovém mostě. Následuje pěší úsek lesem k další zajištěné části klas. A/B, potom je opět kousek pěšiny, po níž následuje opět skalní úsek klas. B/C s parádním výlezem podél vodopádu pod vyhlídkovou plošinou. Odtud je možné vylézt snadněji přímo nahoru nebo po lanovém mostu překonat vodopád v jeho nejvyšší části (klas. B/C), což všichni vítají, protože už je pěkné vedro. Všichni se potom scházíme na vyhlídkové plošině, odkud je krásně vidět sestupová cesta, vedoucí nejprve po schodišti a po té po visutém lanovém mostě, který překlenuje celé údolí. Všichni jsou z ferraty i sestupové cesty nadšeni a děkuji Broňkovi za parádní výběr. Potom už scházíme po pěšině zpět k začátku ferraty a dál k autu. Balíme věci, svačíme a po poledni se vydáváme na zpáteční cestu domů.
Musím říct, že tentokrát jsem si to opravdu užil, takže díky všem za prima akci a doufám, že se zase potkáme někdy příště na nějakém jiném kopci.
Jířa
PS: Fotky z akce najdete ve fotogalerii na úvodní stránce.