Soustředění mládeže Rakousko 2021

Původně jsme plánovali jet na letní soustředění mládeže na konci srpna, jako v minulých letech, ale po ověření možností instruktorů nám vyšel jako jediný možný termín 10.-18.7.2021.  Šiška nám tedy na toto datum zamluvila u Gerharda kemp v Imstu a mohlo se začít plánovat.  Týden před odjezdem už bylo jasné, kolik lidí dohromady pojede, ale předpověď počasí nebyla vůbec dobrá.  Říkali jsme si, že za ten týden se určitě změní, ale k lepšímu to určitě nebylo.  Podle několika nezávislých serverů mělo být hezky jen do pondělka a potom už byl hlášen prakticky trvalý déšť.  Bohužel to vypadalo podobně i u nás a v Itálii, takže utéct nebylo kam.  Nakonec jsem našel trochu lepší předpověď na jednom německém serveru, tak jsme si řekli, že to bude ta správná a v sobotu ráno se u nás před domem přeci jen sešli.  Do tří dodávek jsme naložili všechny věci, mládež i instruktory a po deváté hodině vyrazili směr hranice.  Sešli jsme se na benzínce za Chebem, dotankovali plné nádrže, doplnili žaludky a vydali se na cestu do Imstu.  I když jel každý svým tempem a různými trasami, v podvečer jsme se všichni sešli v Aktivkempu v Imstu.  

Gerhard nás nadšeně vítal a ukázal nám veliký prostor, který nám vyhradil.  Bylo to hned u posezení se slunečníky, naproti umývárnám a záchodům, takže naprosto ideální místo.  Chvíli rozmýšlíme, kam postavit auta, aby se nám tam nějak šikovně vešly stany, ale pak už se všichni vrhají do stavby stanů.  Teda všichni kromě Kubů, se kterými jsem se nějak špatně domluvil a nevzal jim stan v domnění, že ho jako vloni vezme Kuba K, který ho ale nevzal.  Podle hesla „Co nemáš, to nepotřebuješ“, jsme to vyřešili jinak.  Po odevzdání našich dokladů nám po chvíli Gerhard všem vystavuje Urlaubspassy, se kterými můžeme zdarma každý den na vedlejší koupaliště, na lanovku, na autobus, vláček a jednou za týden do Aquaparku.  Někteří to hned využívají a rychle se jdou ještě vykoupat na koupaliště, než zavřou.  Po večeři se domlouváme, co podnikneme zítra.  Předpověď je dobrá, ale je po dešti, tak by to chtělo někam na sluníčko.  Volba nakonec padá na Starkenbach, kde jsme byli už vloni, ale bylo tam takové horko, že jsme skoro nic nevylezli.  Zítra má být teplota trochu nižší, tak snad to slunce a hluk z dálnice vydržíme.

    

    Po snídani nasedáme do aut a přesouváme se na parkoviště pod stěnami.  Kopec ke skalám nám dává trochu zabrat, ale zatím není moc horko, tak to jde.  Radka a Broněk zůstávají s mládeží v pravé části sektoru, kde jsou kratší cesty, já se Svinčou naopak míříme do centrální části, kde jsou cesty nejdelší.  Vybírám si krásný sokolík a spojuji dvě délky, takže na štandu mám vytočených krásných 45 m lana a mám pěkně nateklé bandasky.  Svinča si dává stěnku vpravo ode mě s několika boulderovými problémy.  Přesouváme se mírně vpravo na pilíř, kde mládeži věšíme další lana do kouta a do vedlejší stěny.  Mládežníci se postupně v cestách střídají a začínají být unavení.  

Celý den na slunci je znát, a tak se odcházejí zchladit do ledovcové řeky za silnicí.  Já si jdu vylézt ještě jednu cestu vlevo, zatímco všichni ostatní postupně odcházejí k parkovišti a řece.  Po dolezení poslední cesty také balíme a odcházíme k autům, kde čekáme, až se všichni vrátí od řeky.  Postupně přicházejí, sedají se do aut, když Svinča zjišťuje, že si zabouchnul v kufru své oktávky klíče a náhradní nemá.  Nějakou dobu to řeší s leasingovkou, pak s různými mechaniky, ale nakonec mu půjčuji sekeru a on si rozbíjí boční okénko, kterým se dostává do kufru.  To nám ta dovolená pěkně začíná.  Po návratu do kempu jdeme všichni opět rychle na koupaliště a pak se scházíme u stolů pod slunečníky, kde vaříme jídlo a klábosíme.  Svinča mezitím lepí rozbité okno kartonem a stříbrnou páskou, takže už je také spokojenější.  Jelikož zítra má být jediný hezký den, řešíme, co s ním uděláme.  Šiška slíbila menším dětem, že je vezme do Aquaparku „Area 47“, kde je spousta atrakcí.  Já navrhuji lezení, ale protože má být horko, tak bych vyjel lanovkou nahoru a šel lézt nad Muttekopfhütte, kde by mohla být příjemná teplota.  Někdo ale přichází s informací, že horní sekce lanovky nejezdí, tak to jde Šiška raději ověřit ke Gerhardovi.  Bohužel je to tak, horní sekce lanovky prochází rekonstrukcí a nejezdí.  Navrhuji tedy vyjet lanovkou na střední stanici a přes Laschenhütte to dojít, což se některým moc nelíbí, ale nakonec jsou přehlasováni.

 

    Protože první lanovka jede 9:00 hod, vstáváme dříve, abychom tam byli včas.  Před odjezdem ale musí většina z nás na testy, protože ty z pátku už nám neplatí.  Potom už nasedáme do aut a přejíždíme do Hoch Imstu, kde začíná lanovka.  Vyjíždíme první sekcí, cestou sledujeme bobovou dráhu, která se pod ní vine, a pasoucí se krávy.  U střední stanice lanovky je jedno velké staveniště, plné různé techniky.  Děláme zde společné foto a vyrážíme na cestu.  

Je krásně slunečno, ale celkem horko.  Po nějaké době míjíme Laschenhütte a stoupáme dál směr Muttekopfhütte.  Potíme se a zadýcháváme se čím dál víc.  Kdo tohle vymyslel?  Před polednem konečně docházíme na chatu a jsme celkem vyřízení.  Po krátkém občerstvení stoupáme dále a hledáme cestu k sektoru Silberwurtz, kde jsme ještě nebyli.  Trochu bloudíme, ale v půl jedné konečně stojíme pod skalami.  Jsou to mírně položené vápencové stěny, což nás těší.  Vybíráme nějaké lehčí směry a prověřujeme zdejší klasifikaci.  Vše je v pořádku, a tak si mládež zkouší i některé cesty tahat.  Jelikož poslední lanovka jede dolů v pět hodin, ti co již nechtějí lézt, vyráží kolem půl třetí k chatě a potom zvolna na lanovku.  

Já si jdu s Jardou ještě zkusit nějaké delší cesty do vyššího sektoru, který vypadá od pohledu moc hezky.  A cesty jsou tu opravdu parádní, tak si dáváme pro jistotu hned tři.  Potom ale zjišťujeme, že už budou skoro čtyři hodiny, tak rychle balíme a přemýšlíme, jestli má cenu spěchat a zkusit stihnout lanovku nebo naopak jít na pohodu a sejít to až dolů.  Navigace říká, že od chaty je to k lanovce hodina chůze.  My jsme sice ještě kousek nad chatou, ale když to vezmeme zkratkou podle potoka, tak bychom to mohli stihnout.  Valíme, co to dá.  Broněk natolik natáhnul krok, že musíme s Jardou občas popoběhnout, abychom mu stačili.  K lanovce ale přicházíme ještě s desetiminutovou rezervou, tak se kluci rozhodují sjet si dolů bobovou dráhou, zatímco já jedu lanovkou.  Dole v bufetu už na nás čekají ostatní, takže než dorazí kluci na bobech, stíhám Svinčovi ještě upít trochu piva.  Potom už se všichni opět skládáme do aut a vracíme se zpět do kempu, abychom stihli ještě otevřené koupaliště.  Na zítra raději nic neplánujeme, uvidíme, jak bude.  Podle předpovědi má v noci dost pršet a zítra přes den také.

 

    V noci byla totální průtrž, do několika stanů nateklo, ale jinak dobrý.  Druhá česká skupina, která má základnu vedle nás, dopadla hůře, dva z jejich stanů skončili v popelnici a museli je nahradit v Decathlonu novými.  Jelikož přestalo pršet, přemýšlíme, jestli někam nevyrazit lézt.  Volba nakonec padá na Oetz, který není daleko a měl by být na slunci.  Skály jsou hned u parkoviště, ale bohužel také dost blízko silnice, takže je tu poměrně hluk, což se moc nelíbí Radce, a tak se s částí mládeže přesouvá na nedaleký Engelswand, kde jsme byli už vloni.  Mile nás překvapuje příjemně vrstvená žula, což je po vápně trochu změna, ale rychle si zvykáme.  Přelézáme asi pět cest, když opět začíná hřmít, a tak raději balíme a jdeme k autu.  Cestou už opět prší.  Z auta vidíme vrchol kopce, co máme přímo nad kempem, a vypadá dost dobře.  V kempu podle mapy zjišťujeme, že se jedná o Tschirgant výšky 2372 m.  Jelikož Imst má nadmořskou výšku 750 m.n.m, byla by to pořádná tůra.  Ale protože má zítra opět pršet, tak by to mohla být zajímavá alternativa.  Broněk navrhuje jít na via ferratu k vodopádu, což by v tomto počasí také určitě šlo.  Podle známého hesla „Ráno moudřejší večera“ jdeme spát s tím, že se ráno rozhodneme podle aktuální situace.

 

    Podle předpovědi má kolem poledne opět pršet a po třech dnech lezení se nikomu do skal dnes nechce.  Dáváme tedy mládeži vybrat, jestli chtějí na ferratu, výšlap nebo na bobovou dráhu.  Většina volí třetí možnost, kam jedou s Radkou.  Broněk vyráží s další skupinou na ferratu a já s Kubou K. volíme výšlap a přejíždíme autem do Karres, čímž šetříme 200 výškových metrů.

  Odtud již vyrážíme pěšky.  Pomalu nabíráme metry a asi po hodině chůze přicházíme k chatě Karrer Alm.  Vychází z ní paní a ptá se, kam máme namířeno.  Po sdělení, že na vrchol, se ještě zeptá, zda máme pláštěnky, a pak už nám jen přeje šťastnou cestu.  Po chvíli přicházíme k ceduli, která nám oznamuje, že na vrchol to je „už jen“ 2,5 hod chůze.  Pěkné.  Stoupáme stále výš, les se pomalu mění na kosodřevinu, až zůstávají jen skály bez větší vegetace.  V horní části je cesta místy osazena řetězy.  Nad námi v sedle vidíme rozcestník, ke kterému po čase přicházíme.  Ve vedlejším údolí už evidentně prší a dešťová clona se k nám zjevně blíží.  Chvíli přemýšlíme, jestli vyrazit na vrchol nebo raději začít sestupovat, ale nakonec nasazuji čepici a rukavice a volíme vrchol.  Přes několik předvrcholů se asi po 20-ti minutách dostáváme na vlastní vrchol, odkud je krásný rozhled.  Blížící se déšť nás ale nenechává moc dlouho se kochat.  Děláme jen pár fotek a rychle se vracíme zpět do sedla.  Cestou už začíná drobně pršet, tak nasazujeme bundy.  Abychom nemuseli stejnou cestou zpět, což by za deště nebylo úplně příjemné, volíme raději sestup na druhou stranu hřebene, kde by měla být cesta schůdnější.  Ze začátku to tak moc nevypadá, ale když se dostáváme opět mezi stromy, tak už je cesta celkem v pohodě.  Náladu nám trochu kazí vytrvalý déšť, ale dole už je výrazně tepleji, tak se to dá vydržet.  Sestupujeme pořád níž, až přicházíme k chatě Karrosten Alm.  Ani nezastavujeme a jdeme pořád dá, až do Karrostenu.  Tady trochu bloudíme, protože se mi vybil mobil, a tak chvíli hledáme správnou cestu zpět do Karres.  K autu přicházíme po 6,5 hod chůze, v nohách máme skoro 20 km a skoro 3000 výškových metrů.  Tomu říkám pěkný odpočinkový den.  V kempu už na nás netrpělivě čekají, tak je uklidňujeme, že je vše v pořádku.

 

    Ve čtvrtek dopoledne opět prší, takže na lezení venku to dnes opět nevypadá.  Po obědě se počasí trochu vylepšuje a tak Broněk navrhuje zajet prozkoumat oblasti Haiming a Simmering, kde jsme ještě nebyli a podle průvodce nevypadají špatně.  Bereme si tedy jedno auto a Páju a jedeme na sektoring.  Auto parkujeme u Outdoorcentra, odkud je to ke skalám kousek.  Po chvíli přicházíme k Haiminger Klettergarten, která nás ale moc nezaujala.  Většina cest je na nás těžkých a těch pár spár mezi nimi za ten přístup k nim nestojí.  Vracíme se zpět na cestu, po které pokračujeme k oblasti Simmering.  Podle průvodce by pro nás mohly být zajímavé poslední sektory, tak míříme k nim.  Bohužel ani ty nás vůbec nenadchly.  Špatný přístup, rachot od dálnice a nehezké cesty nás od další návštěvy odrazují.  Ještě že jsme sem šli sami a netáhli sem mládež, za to bychom pochvalu určitě nedostali.  Snad jenom vícedélkové cesty by mohly stát za vylezení, ale na ty se asi podíváme až příště.  Vracíme se zpět do kempu, kde nás vítají holky s tím, že dojeli s dětmi vláčkem až do Nassereithu, kde objevili pěkné lezení.  Podle průvodce tam mají být vícedélky ve východní vápencové stěně, což vypadá velmi slibně.  Pokud bude zítra rozumné počasí, tak by to stálo za průzkum.

 

    V noci ani ráno neprší, takže hned v sedm hodin se jdeme naposledy nechat otestovat a po snídani vyrážíme všichni do Nassereithu.  Od parkoviště jdeme nejprve přes louku a po té začínáme stoupat suťoviskem ke skalám.   Přicházíme ke spodnímu nástupu via ferraty, odkud je to k našim cestám ještě kus do kopce.  Po dalším stoupání dorážíme konečně k prvním nástupům cest.  Pro příště již víme, že je lepší jít po cestě vpravo, která vede lesem, a pak ke skalám netraverzovat.  Já si vybírám hned první cestu, u které jsme zastavili, Radka vyvádí tu druhou.  Postupně se přesouváme pořád výš ve svahu až k posledním cestám.  Kdo chce, tak leze vícedélkové cesty až nahoru, ostatní si dávají jen první délky.  Leze se po příjemném vápenci na slunci, což nemá chybu.  Postupně přelézáme většinu cest, ve kterých se různě střídáme.  Pro některé mládežníky je to první setkání s vícedélkovým lezením, tak si to náramně užívají.

 

    V sobotu ráno přemýšlíme, jestli to nezabalit a nejet domů, protože v noci opět pršelo.  Slíbil jsem ale klukům, že bychom mohli jít ještě zkusit druhou ferratu u vodopádu (Lehner wasserfall), tak nakonec zůstáváme, ačkoliv Radka s částí mládeže balí a odjíždí domů. My přejíždíme do Oberriedu, kde necháváme auta na parkovišti u Heimat muzea.  Cestou podle různých vodou poháněných objektů stoupáme k začátku ferraty.  Před nástupovým mostem se oblékáme do výstroje a vyrážíme do první lehčí části (obtížnost C).  Chvílemi prší, a tak doufáme, že se to nebude moc zhoršovat.  Po chvíli se dostáváme k rozcestí, odkud někteří míří k nejtěžší části (obtížnost E), vedoucí přímo podél vodopádu, já s Kubou K. volíme lehčí variantu vpravo, odkud máme druhou skupinu jako na dlani a můžeme je pěkně fotit.  V horní části se opět potkáváme u závěrečného lanového mostu, vedoucího přímo okolo vodopádu.  Díky vysoké hladině vody je lanový most celkem slušně zkrápěný vodou, takže všichni přicházíme na druhou stranu pěkně mokří, ale spokojení.  Po sestupu zpět k autům si jdeme ještě prohlédnout vodní mlýn, drtičku lnu a další vodou poháněné objekty.  Potom se vracíme zpět do kempu, kde u večeře hodnotíme celý zájezd.  

 

    V neděli ráno balíme trochu mokré stany, protože slunce na jejich vysušení evidentně hned tak nebude, a potom již vyrážíme zpět k domovu, kam přijíždíme v odpoledních hodinách.  Myslím si, že na to, jaké jsme měli počasí, jsme z toho dokázali vytěžit maximum a že si to všichni pěkně užili.  Tak snad nám příště bude počasí více přát.  

 Jířa