Mix Vysokých Tater

08.12.2020 16:06

8.- 11. 1. 2020. 

Ve středu večer se s Pavlem Bohuňkem setkáváme na Hlavním nádraží. Ani jeden nevíme co máme čekat. Mnoho jsme toho spolu ještě nenapovídali, ale rychle nacházíme společnou řeč: Čekání na vlak si zkrátíme u piva. Ten však jede záhy a tak v rozhovoru pokračujeme s plechovkou na chodbičce lehátkového vozu. Skvělý to dopravní prostředek. Jen ta rána. Brzký příjezd do Popradu mi nedělá dobře. Sice to už znám, stejně však vystupujeme na poslední chvíli. Pro tentokrát alespoň nemusím vyhazovat věci z okénka. Rychle pobereme všechny naše krámy a vypadneme z vlaku. Rozhodli jsme se, že stihneme první električku do kopců a tak jsme si rozdělili úkoly. Pavel koupí lístky a já běžím hledat bankomat, abych si vybral. Hledám po všech čertech, abych pak při návratu zjistil, že jeden je přímo v hlavní hale. Električku jsme stili, opět však opouštíme vlak na poslední chvíli. Chvilka nepozornosti a málem přejedeme. 

obr. 1 - výhled na hřeben Stredohrotu, kde pohledu znalců neunikne výrazný Yosemitský kút

Zastávka Starý Smokovec je vyprázdněná. V čekárně doladíme výstroj a už si to křupajícím sněhem mažeme za vísku. Nasadíme chlupaté lyže a po sáňkařské stoupáme na Hrebienok. Cestou potkáme akorát tři trempíky, jinak nikde nikdo. Na Hrebienku pomalu svítá a vypadá to oproti předpovědi na pěkný den. Pokračujeme a za Rainerovou chatou přicházíme k prvnímu cíli. Hledíme na Veverkou ledopád, který se roztejká jak nanukáč. Naštěstí jsou naším cílem mixové cesty z Veverkova žlabu nad ledopádem. Navlékáme se do cajků a začíná mrholit. Předpověď se začíná naplňovat, přesto jdeme. Led obcházíme zleva, kde se prodíráme mladými stromky, popadanými kmeny, přes nestabilní rampičky a propadáme kořeny, držící kupky sněhu, vytvářejíc iluzi bezpečné cesty... Tak zaplesalo srdce Krušnohorského kvakera. A teď vážně. Ve žlabu nad ledopádem se brodíme sněhem a Pavel nalézá nástup do cesty 'Chlapcom z Pumori' (M5+ 4 délky). Prý něco na rozlez. Nástup je od pohledu pěkný bouldřík. Být léto, dám dva tři pokusy a můžeme pokračovat v procházce, ale dnes to máme vylézt. Naštěstí přes převislý koutek není vidět co bude dál. Rád bych ještě ujasnil svou pozici na tomto zájezdu: Pavel je velice zkušený lezec se zajímavými přelezy a prvovýstupy doma i v zahracičí. Já mám za sebou pár výstupů v zimních i letních horách, ale jak záhy poznám, tohle jsem ještě nezažil. Tady se tedy doslova vezu, což vlastně není moc změna od předchozích výprav. Pavel je mým průvodcem a při výběru cest mohu maximálně protestovat. Proč bych to ale dělal, když to jsou ty zkušenosti a na lezení jsem doslova nadrženej? Pavel se chvíli svíjí v koutku a pak zmizí za hranou. První délka je kromě nástupu, kde jsem při vyndavání frienda vypadl a zasekla mě až šňůra od cepínu, položená cesta. Dohodli jsme se, že dnes bude tahat Pavel, abych se měl čas trochu rozkoukat a tak pokračuje druhou délkou. Po několika metrech opět zmizí. Jde do nepříjemného kouta vpravo, aby se objevil nad ním a pokračoval ještě nepříjemnějším traverzem. 

obr. 2 - Easy v nepříjemném traverzu

Třetí délku si již nevybavuji, zřejmě rozumný dolez pod vrcholovou bariéru, kterou překonávají všechny cesty v této stěně. Kolmice nad námi budí respekt. My jsme zmáchaní, z rukavic ždímáme vodu, jelikož s krátkými přestávkami stále mrholí a snažíme se marnými pokusy rozehřát zmrzlé ruce. Pavel pokračuje poslední délkou. Na štandu ještě pěkně vymrznu a když dojde na lezení, myslím, že mi ruce upadnou, jak se mi do nich  začne vlévat teplá krev. Stojím na vzdušné poličce a při pohledu dolů, zjištuji, že cesta je poněkud víc do kopce, než se zdálo. Konec cesty je na hřebeni jedné z rozsoch Slavkovského štítu.  Zadařilo se. Slaňujeme dolů k věcem. Naštěstí Jana vybavila Pavla velkým igelitovým pytlem, který schoval naše věci před deštěm. Stále mrholí a tak se nezdžujeme a pádíme na Zbojničku. Je to ještě kus cesty. Naštěstí déšť ustane a vyjde měsíc, který nám posvítí na cestu. Funím do kopce a nestíhám. Moje kondička šla za posledního půl roku do kopru a tak na mě Pavel každou chvíli čeká. Cesta je nekonečná. Chata! 

obr. 3 - Zbojnická chata

Je skoro prázdná, krom obsluhy jsou zde pouze čtyři rumuni. Mezi nimi  ženská, která nás překvapivě radostně a dosti hlasitě vítá. Přijeli sem na turistiku, fotgrafovat, protože to sem do Tater mají blíž, než na Fagaraš. K večeři je pravá a nefalšovaná česká specialita: Vyprážaný sýr. To mi uniklo a na večeři jsem kývnul, ale po celodenních poripetiích zachutnal. Na druhý den máme v plánu něco lehčího na Slavkovsků kopu. Volba padla na 'Dánu s péřovkou' (M4, 5 délek). Probouzíme se do pěkného rána. Nikam nespěcháme a tak je čas na poklidnou snídani a kochání se na mrazu před chatou. V jednu chvíli ustane výtr a rozhostí se neskutečné ticho. Vyzážíme na lehko. Hůlky a batoh necháváme pod  nástupem za šutrem. Cesta je o poznání lehčí, než ta včera. V tahání se střídáme a směr se v posledních délkách ztrácí někde mezi jednotlivými výšvihy, balvany a pocukrovanou tatranskou trávou. Na štandu si vždy střídáme menší batůžek. V polovině cesty, když Pavel dorazil na štand, povídá: „Tady ti položím batoh“ V hlavě se mi rozezní varovné signály a před očima vykřičníky. NE, NE, to už tady jednou bylo. Batoh musí okamžitě na záda. Tady v té změti balvanů, bez ladu a skladu, bez zjevné cesty už bych ho nikdy nenašel. Nevím, jestli by se ještě někdy někdo odhodlal se mnou vyrazit na výlet... :) Na vrcholu cesty, po tom co jsme se probloudili balvany, jsme si dali pauzu. Je nádherně, slunce osvěluje protější stranu údolí, kde se co chvíli s hromotem utrhne menčí či větší lavina. Není na co čekat. Pár foteček, svačinka a hurá dolů. No, hurá. Sestupujeme žlabem, kterým bych se nestyděl provést výstup. V úzkém trychtýři zhodnocuji lovení horezdarů a vzlínající vlhkost, které se naprosto zbytečně zbavuje moje tělo, mě udržuje v rychlosti, kterou ruce a nohy stíhají. O pár metrů níže už jsem v zasněženém žlabu a tečka dole je Pavel. Po chvíli mi otrne a zkouším zastavování pádu cepínem. Funguje to, ta metodika přeci k něčemu je! Akorát mi překážel ten druhý cepín, tak se pro něj musím kousek vrátit. Za chvilku jsme zpět na chatě. Poněkud tu přibylo lidí. Je pátek a je to znát. Zbojnička je na hlavní skialpinistické trase a tak i kolem chaty je rušno. Bereme lyže a jdeme se podívat nad chatu, jaké jsou zde možnosti na zítřejší sjezd do nížin. Pro nás moc ne. Při návratu už chata praská ve švech. Přisedneme si k našim známým Rumunům a ti nám nabízejí občerstvení ze své velké zásoby zkapalněného ovoce. Nám už zbyly jenom oříšky. Do přeplněné chaty přišlo dalších 20 poláků. Valíme oči, kde budou spát, ale chatár odemkl dveře na půdu, kde se otevřel další obrovský prostor. Večeři jsem si nechal po předchozí zkušenosti ujít a to byla chyba. Sice už dnes nevím co bylo dobrého, ale hodně jsem litoval a po tom blafu, co jsem z toho rychlopytlíku na cesty snědl, jsem si škubal vlasy.

        Ráno nebylo na chatě k hnutí. Když se nám podařilo pobalit, vyrazili jsem dolu. Po svých. Ta trocha sněhu co se válí mezi šutrama přemrzla tak, že se v tom nedá jet. Sestupujeme až k Veverkovu ledopádu. Ledopád je lezitelný, ale je sobota a tak je obsypaný lezci. Opět ho tedy oblézáme zleva a jdeme do cesty 'Piranha' (M6+, 6 délek).

obr. 4 - Veverkův ledopád

 Spodní část je poměrně lehká a ve vrcholové bariéře je už od spodu vidět výrazný zářez. Převislý, hladký kout přecházející v úzký komín. Není dlouhý, ale jeho obtíže jsou zřejmé. Po krátké přípravě Pavel nastupuje. Mačky skřípou, pozice egypťan, kterou člověk často nevidí, tamhle friend, tady vklíněnec, kroku sun krok, trochu si zanadávat a je nahoře: „Nic takhle těžkýho jsem ještě nikdy nelezl!“ Teď mi vyvstala otázka: „A co tam budu dělat já??“ Nastupuju. Jsem na druhym a tak se udržuju v klidu. Visim za cepy, škrábu drápy, jako mačka. Stoupám, nadávám, jištění jen vytahuju a nechávám viset na laně. Je to makačka. Kroutím se, svíjim a vklínim do komínu. Ale až nahoře jsem zase v klidu. Jsem šťastnej, že jsem to vylezl. Ještě přelejzám ke slanění ze smyček za viklavej šutr. Jsem dost nesvůj, ale při bližším ohledání nejsou smyčky ve směru tahu pouze za ten viklan. Cejtím se však šťastnější, když stojím nohama na zemi. Slaníme zpět k věcem, kde se skupinka hlemzající se po ledu ještě rozrostla. Jsme spokojení, ruce vytahaný a unavení. Pokračujeme v turistice až na Hrebienok. Přichází moje chvíle. Nasadíme lyže a alespoň po sáňkařské se vezeme. Prvně na mě Pavel nemusí čekat. Užívám si ušetřené kroky. Není jich však moc. Váha lyžařské výbavy za to rozhodně nestála, ale kdo to mohl tušit? Ve Starém Smokovci se těšíme na jídlo a zasloužené pivo. Času máme fůru a tak spořádáme večeře dvě. Udělali jsme si velký hlad a taky žízeň. Přesuneme se do Popradu a využíváme luxusní sprchy na nádraží, kterou zde za dvě eura udržuje v čistotě místní starostlivá a hodná hajzlbába. 

        Už se hlásí o slovo nová sezóna a ja se těším, že čas, počasí a korona dovolí a přeju všem, aby sněhu bylo na lyže, cesty víc mixový, ledy nateklý, zima zimní a počasí prímový. No jestli už bych něchtěl moc...  Díky za supr čundr!

 

Pavel Easy Lev

PS: Foto z akce naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce.

8. - 11. 1. 2020
 
Ve středu večer se s Pavlem Bohuňkem setkáváme na Hlavním nádraží. Ani jeden nevíme co máme čekat. Mnoho jsme toho spolu ještě nenapovídali, ale rychle nacházíme společnou řeč: Čekání na vlak si zkrátíme u piva. Ten však jede záhy a tak v rozhovoru pokračujeme s plechovkou na chodbičce lehátkového vozu. Skvělý to dopravní prostředek. Jen ta rána. Brzký příjezd do Popradu mi nedělá dobře. Sice to už znám, stejně však vystupujeme na poslední chvíli. Pro tentokrát alespoň nemusím vyhazovat věci z okénka. Rychle pobereme všechny naše krámy a vypadneme z vlaku. Rozhodli jsme se, že stihneme první električku do kopců a tak jsme si rozdělili úkoly. Pavel koupí lístky a já běžím hledat bankomat, abych si vybral. Hledám po všech čertech, abych pak při návratu zjistil, že jeden je přímo v hlavní hale. Električku jsme stili, opět však opouštíme vlak na poslední chvíli. Chvilka nepozornosti a málem přejedeme. Zastávka Starý Smokovec je vyprázdněná. V čekárně doladíme výstroj a už si to křupajícím sněhem mažeme za vísku. Nasadíme chlupaté lyže a po sáňkařské stoupáme na Hrebienok. Cestou potkáme akorát tři trempíky, jinak nikde nikdo. Na Hrebienku pomalu svítá a vypadá to oproti předpovědi na pěkný den. Pokračujeme a za Rainerovou chatou přicházíme k prvnímu cíli. Hledíme na Veverkou ledopád, který se roztejká jak nanukáč. Naštěstí jsou naším cílem mixové cesty z Veverkova žlabu nad ledopádem. Navlékáme se do cajků a začíná mrholit. Předpověď se začíná naplňovat, přesto jdeme. Led obcházíme zleva, kde se prodíráme mladými stromky, popadanými kmeny, přes nestabilní rampičky a propadáme kořeny, držící kupky sněhu, vytvářejíc iluzi bezpečné cesty... Tak zaplesalo srdce Krušnohorského kvakera. A teď vážně. Ve žlabu nad ledopádem se brodíme sněhem a Pavel nalézá nástup do cesty 'Chlapcom z Pumori' (M5+ 4 délky). Prý něco na rozlez. Nástup je od pohledu pěkný bouldřík. Být léto, dám dva tři pokusy a můžeme pokračovat v procházce, ale dnes to máme vylézt. Naštěstí přes převislý koutek není vidět co bude dál. Rád bych ještě ujasnil svou pozici na tomto zájezdu: Pavel je velice zkušený lezec se zajímavými přelezy a prvovýstupy doma i v zahracičí. Já mám za sebou pár výstupů v zimních i letních horách, ale jak záhy poznám, tohle jsem ještě nezažil. Tady se tedy doslova vezu, což vlastně není moc změna od předchozích výprav. Pavel je mým průvodcem a při výběru cest mohu maximálně protestovat. Proč bych to ale dělal, když to jsou ty zkušenosti a na lezení jsem doslova nadrženej? Pavel se chvíli svíjí v koutku a pak zmizí za hranou. První délka je kromě nástupu, kde jsem při vyndavání frienda vypadl a zasekla mě až šňůra od cepínu, položená cesta. Dohodli jsme se, že dnes bude tahat Pavel, abych se měl čas trochu rozkoukat a tak pokračuje druhou délkou. Po několika metrech opět zmizí. Jde do nepříjemného kouta vpravo, aby se objevil nad ním a pokračoval ještě nepříjemnějším traverzem. Třetí délku si již nevybavuji, zřejmě rozumný dolez pod vrcholovou bariéru, kterou překonávají všechny cesty v této stěně. Kolmice nad námi budí respekt. My jsme zmáchaní, z rukavic ždímáme vodu, jelikož s krátkými přestávkami stále mrholí a snažíme se marnými pokusy rozehřát zmrzlé ruce. Pavel pokračuje poslední délkou. Na štandu ještě pěkně vymrznu a když dojde na lezení, myslím, že mi ruce upadnou, jak se mi do nich  začne vlévat teplá krev. Stojím na vzdušné poličce a při pohledu dolů, zjištuji, že cesta je poněkud víc do kopce, než se zdálo. Konec cesty je na hřebeni jedné z rozsoch Slavkovského štítu.  Zadařilo se. Slaňujeme dolů k věcem. Naštěstí Jana vybavila Pavla velkým igelitovým pytlem, který schoval naše věci před deštěm. Stále mrholí a tak se nezdžujeme a pádíme na Zbojničku. Je to ještě kus cesty. Naštěstí déšť ustane a vyjde měsíc, který nám posvítí na cestu. Funím do kopce a nestíhám. Moje kondička šla za posledního půl roku do kopru a tak na mě Pavel každou chvíli čeká. Cesta je nekonečná. Chata! Je skoro prázdná, krom obsluhy jsou zde pouze čtyři rumuni. Mezi nimi  ženská, která nás překvapivě radostně a dosti hlasitě vítá. Přijeli sem na turistiku, fotgrafovat, protože to sem do Tater mají blíž, než na Fagaraš. K večeři je pravá a nefalšovaná česká specialita: Vyprážaný sýr. To mi uniklo a na večeři jsem kývnul, ale po celodenních poripetiích zachutnal. Na druhý den máme v plánu něco lehčího na Slavkovsků kopu. Volba padla na 'Dánu s péřovkou' (M4, 5 délek). Probouzíme se do pěkného rána. Nikam nespěcháme a tak je čas na poklidnou snídani a kochání se na mrazu před chatou. V jednu chvíli ustane výtr a rozhostí se neskutečné ticho. Vyzážíme na lehko. Hůlky a batoh necháváme pod  nástupem za šutrem. Cesta je o poznání lehčí, než ta včera. V tahání se střídáme a směr se v posledních délkách ztrácí někde mezi jednotlivými výšvihy, balvany a pocukrovanou tatranskou trávou. Na štandu si vždy střídáme menší batůžek. V polovině cesty, když Pavel dorazil na štand, povídá: „Tady ti položím batoh“ V hlavě se mi rozezní varovné signály a před očima vykřičníky. NE, NE, to už tady jednou bylo. Batoh musí okamžitě na záda. Tady v té změti balvanů, bez ladu a skladu, bez zjevné cesty už bych ho nikdy nenašel. Nevím, jestli by se ještě někdy někdo odhodlal se mnou vyrazit na výlet... :) Na vrcholu cesty, po tom co jsme se probloudili balvany, jsme si dali pauzu. Je nádherně, slunce osvěluje protější stranu údolí, kde se co chvíli s hromotem utrhne menčí či větší lavina. Není na co čekat. Pár foteček, svačinka a hurá dolů. No, hurá. Sestupujeme žlabem, kterým bych se nestyděl provést výstup. V úzkém trychtýři zhodnocuji lovení horezdarů a vzlínající vlhkost, které se naprosto zbytečně zbavuje moje tělo, mě udržuje v rychlosti, kterou ruce a nohy stíhají. O pár metrů níže už jsem v zasněženém žlabu a tečka dole je Pavel. Po chvíli mi otrne a zkouším zastavování pádu cepínem. Funguje to, ta metodika přeci k něčemu je! Akorát mi překážel ten druhý cepín, tak se pro něj musím kousek vrátit. Za chvilku jsme zpět na chatě. Poněkud tu přibylo lidí. Je pátek a je to znát. Zbojnička je na hlavní skialpinistické trase a tak i kolem chaty je rušno. Bereme lyže a jdeme se podívat nad chatu, jaké jsou zde možnosti na zítřejší sjezd do nížin. Pro nás moc ne. Při návratu už chata praská ve švech. Přisedneme si k našim známým Rumunům a ti nám nabízejí občerstvení ze své velké zásoby zkapalněného ovoce. Nám už zbyly jenom oříšky. Do přeplněné chaty přišlo dalších 20 poláků. Valíme oči, kde budou spát, ale chatár odemkl dveře na půdu, kde se otevřel další obrovský prostor. Večeři jsem si nechal po předchozí zkušenosti ujít a to byla chyba. Sice už dnes nevím co bylo dobrého, ale hodně jsem litoval a po tom blafu, co jsem z toho rychlopytlíku na cesty snědl, jsem si škubal vlasy.
Ráno nebylo na chatě k hnutí. Když se nám podařilo pobalit, vyrazili jsem dolu. Po svých. Ta trocha sněhu co se válí mezi šutrama přemrzla tak, že se v tom nedá jet. Sestupujeme až k Veverkovu ledopádu. Ledopád je lezitelný, ale je sobota a tak je obsypaný lezci. Opět ho tedy oblézáme zleva a jdeme do cesty 'Piranha' (M6+, 6 délek) Spodní část je poměrně lehká a ve vrcholové bariéře je už od spodu vidět výrazný zářez. Převislý, hladký kout přecházející v úzký komín. Není dlouhý, ale jeho obtíže jsou zřejmé. Po krátké přípravě Pavel nastupuje. Mačky skřípou, pozice egypťan, kterou člověk často nevidí, tamhle friend, tady vklíněnec, kroku sun krok, trochu si zanadávat a je nahoře: „Nic takhle těžkýho jsem ještě nikdy nelezl!“ Teď mi vyvstala otázka: „A co tam budu dělat já??“ Nastupuju. Jsem na druhym a tak se udržuju v klidu. Visim za cepy, škrábu drápy, jako mačka. Stoupám, nadávám, jištění jen vytahuju a nechávám viset na laně. Je to makačka. Kroutím se, svíjim a vklínim do komínu. Ale až nahoře jsem zase v klidu. Jsem šťastnej, že jsem to vylezl. Ještě přelejzám ke slanění ze smyček za viklavej šutr. Jsem dost nesvůj, ale při bližším ohledání nejsou smyčky ve směru tahu pouze za ten viklan. Cejtím se však šťastnější, když stojím nohama na zemi. Slaníme zpět k věcem, kde se skupinka hlemzající se po ledu ještě rozrostla. Jsme spokojení, ruce vytahaný a unavení. Pokračujeme v turistice až na Hrebienok. Přichází moje chvíle. Nasadíme lyže a alespoň po sáňkařské se vezeme. Prvně na mě Pavel nemusí čekat. Užívám si ušetřené kroky. Není jich však moc. Váha lyžařské výbavy za to rozhodně nestála, ale kdo to mohl tušit? Ve Starém Smokovci se těšíme na jídlo a zasloužené pivo. Času máme fůru a tak spořádáme večeře dvě. Udělali jsme si velký hlad a taky žízeň. Přesuneme se do Popradu a využíváme luxusní sprchy na nádraží, kterou zde za dvě eura udržuje v čistotě místní starostlivá a hodná hajzlbába. 
Už se hlásí o slovo nová sezóna a ja se těším, že čas, počasí a korona dovolí a přeju všem, aby sněhu bylo na lyže, cesty víc mixový, ledy nateklý, zima zimní a počasí prímový. No jestli už bych něchtěl moc...  Díky za supr čundr!
 
Pavel Easy Lev
Zpět