Hochfeiler (3509 m)

Zamykám Trafica, ukládám klíče do kapsy, házím kletr na záda. „Bereš si vestu?“ „Beru.“ „Tak já si jí taky vezmu. Ale je v autě.“ Sundavám kletr, odmykám auto. „No ono ale poletuje sníh, a tak já si jí nevezmu.“ Pár nadávek, zamykám auto, ukládám klíče do kapsy, házím kletr na záda, vyrážíme směr Hochfeilerhütte. Fouká studený vítr, poletuje sníh. Po měsíci stojím znova pod Hochfeilerem, ale z jiného údolí. Ujdeme necelého půl kiláku, od potoka vystoupáme první prudký kopec, začíná mi být vedro, Rosťovi evidentně taky. „Hele já si skočím do auta pro tu vestu. Je mi vedro.“ „Mě z tebe trefí.“ Vedle cesty je lavička. „A tak já to vydržím bez vesty.“ „Tak jo nebo ne?“ „A tak ne. Ale je mi vedro. A nebo jo.“ Pár nadávek, sundavám kletr. „A tak ne.“ „Rosťo neser.“ Sundal jsem kletr a vyndal klíče. „Pro tu vestu si dojdeš, i kdybych tě měl dolu skutálet.“ Než se vrátil s vestou, tak jsem i já sundal bundu. S vestou pak stoupáme dál údolím. Cesta je zmrzlá, klouže. Postupně je všude sníh. Pěkná polední - odpolední procházka. Kolem čtvrté přicházíme na chatu. Italský styl Winterraumů je značně úspornější, než rakouský. Malá místnost, dvě palandy, žádný stůl, žádná kamna. Jediné místo pro vařič je parapet. Rozpouštěním sněhu trávíme zbytek odpoledne a jdem brzo spát. 

      V noci se prohnal monzun, připadlo celkem slušně prašanu. Ráno ještě chvíli čekáme, než to odezní. Zatím předpověď vychází. Sice je zima, na vrcholu i -15, ale lehce přestalo foukat a i slunko občas vykouklo. Výšvih nad chatou je zafoukaný prašanem. Místy po pás. Na hřebenu je to v pohodě. Sněhu je tak akorát, aby se dalo sice pomalu, ale pohodlně šlapat. Občasné závěje jsou po kolena. S přibývající výškou klesá teplota a sněhu přibývá. Zimní akce jak má být. Slunko zmizlo. Závěrečný hřeben je už jenom na předních hrotech a úplně v mlze. Sníh ještě nezfirnovatěl, posledních pár desítek metrů k vrcholu je peklo. Bořím se do pasu, nahoru to jde hodně ztuha. Ale nakonec jsme oba u Gipfelkreuzu. Vrcholové foto a jdem dolu. Stejně nic není vidět, je kosa a fouká.

      První třetinu cesty sestupujeme po trase výstupu. Pak odbočujeme na cestu 1B. Je to původní normálka, která obchází těžkosti hřebenu. Sněhu ubývá, cesta je v celku dobře značená Steinmanny. Akorát v jednom místě jsme se lehce odchýlili a skončili v jakémsi vysněženém žlabu. Částečně jsme ho sešli, částečně (ne úplně chtěně) sjeli a byli jsme zpátky na správné cestě. Zase máme šutry pod nohama. Jeden šutr se zakýval víc, než jsem čekal, ujely mi cvičky a následoval ukázkový parakotoul přes rameno a přistání do sněhu. Na hodině branné výchovy bych za něj sklidil jistě obdiv. Jenže pravá noha jaksi zůstala mezi kameny, v letu jsem jenom ucítil, jak v koleni křuplo. Rosťa se začíná smát. Já začínám sprostě klít. Rosťa se přestává smát. Zvedám se. Koleno ujíždí do strany, padám. A nadávám. Odhad vazy v háji. Postupně zkoušíme všechno, co známe z horské záchrany. Stahovák, dlahu z hůlek. Teorii máme zvládnutou perfektně, převedení do praxe taky. Ale nic z toho nefunguje. Nefunguje ani izotermická folie :-D. Volám horskou. Domluva jednoduchá, věcná, popis stavu a místa. Sedíme na šutru na placatém suťovém poli, koukáme na chatu pod námi a čekáme. To zas bude ostuda. Přelezu celý kopec a rozsekám se v sestupu necelý kilák od chaty na turistické cestě. Všichni se mi budou smát a velitel mi už nikdy nedá dovolenou. A asi mě i zabije.   Za 40 minut mi volají zpět, že vrtulník je na cestě, za dalších 5 minut vrtulník vidíme. Na laně mě vytáhli do vrtulníku a vysadili u chaty u doktora. Předběžné vyšetření, vazy. Mezitím se vrtulník vrátil s Rosťou, narychlo sbalili naše věci z Winterraumu a pak následoval vyhlídkový let do nemocnice ve Sterzingu. Než mě vyšetřili jeden z kluků od horské odvezl Rosťu autem k Traficovi. Tyrolská nemocnice se moc neliší od naší. Kolečko vyšetření, domluva v angličtině a němčině. Po kolečku vyšetření dostávám punčochu a italské francouzské hole a čekám hodinu a půl na lékaře. Paní doktorka zjevně nemá svůj den. Příjemná je jak osina v zadnici a s podivem zjišťuji, že mluví jenom italsky, takže mi překládá sestra. Dává mi rtg snímky, velmi strohou zprávu a tamhle jsou dveře. Jedem domu. V podstatě máme splněno a sestup jsme si zpestřili vrtulníkem :-). Druhý den hned ráno beru zprávu a snímky a mažu na chíru. Závěr koleno vymknuté, vazy přežily. Co zbylo z laterálního menisku se uvidí časem.