Black Sabat - Ušba

Ushba/Ušba (4710 m) – dvouvrcholový štít, který je v Prielbruse druhý nevyšší, po Elbrusu samotém. Píše Milan Kleslo, ve své knize „Ke štítům východu“, a dodává, že nese jméno čarodějnického sabatu, připomínající vztyčené vidle propichující nebesa skrz mračna, kterými je často obklopena. O to víc je pro mě hora přitažlivější. Bohužel na teoretickou připravu nedošlo, jelikož jsem před odjezdem nemohl nic konkrétního sehnat a kniha se mi do ruky dostala až po návratu. Říká se jí Matterhorn kavkazu, díky monumentálnímu pyramidovému tvaru jižního vrcholu. Její opravdovou krásu jsem však objevil až po sestupu do Mestie a následném výletu k jezerům Koruldy, kam překonáte krásných cca 1300 vm. Ostaně z Mestie je to na výlet, hodně nahoru, každym směrem. Jezera nic moc, ale pohled na Ušbu od jihovýchodu je impozantní. Připomíná ďábelskou korunu. První kdo zaznamenal úspěch na hoře byl Angličan John Garford Cokkin s alpským vůdcem Almerem už v r. 1888. Ti z této strany prostoupili Gulským ledovcem do sedla mezi vrcholy a jižním hřebenem na severní vrchol, který je o pouhých 13 m nižší, než hlavní jižní, i když to z mnoha pohledů vypadá na víc. Cesta Gulským ledopádem je však vzhledem k podmínkám dnes již neschůdná, nebo krajně nebezpečná.

 obr.1 - Ušba od JV

         Před šeti lety vyrazila výprava, částečně složená členy Horoklubu Chomutov, rozdělená do  dvou týmů, o čemž vypraví Pavel Bohuněk ve svém článku. Tehdy se svým týmem zdolal jižní a také obtížněji dostupný vrchol, na který poprvé vystoupilo pět členů z dvacetičlenné německé expedice vedené Willim Rickmer-Rickmersem v r. 1903. Druhý tým měl smůlu od začátku, kdy Bédovi nedorazil batoh, takže to ještě na letišti otočil zpět domů a zbylí dva členové, Letoš a Pítrs, při pokusu o výstup na severní vrchol severním hřebenem, obtížně vystoupili na Užbinské plató, kde po zralé úvaze, vzhledem k podmínkám, to otočili zpět do základního tábora. První příběh současných účastníků vypráví sám Letoš, kdy na Ušbě „zavěsil pytel“ poprvé. S kamarádem Pavlem Horšíkem, před dvaceti lety, to otočili asi 200 m od vrcholu, když viděli „zaparkovanou vzducholoď“ nad Elbrusem, což je místní znamení pro rychlé zhoršení počasí. Tři dny je drželo špatné počasí ve stanu na vrcholu Ušbinského plata. Nepomohla ani úlitba bohům v podobě shozené Letošovo hřívy a byli rádi, že se přes ledovec Shkelda, mířící do Ruska, dostali zpět do civilizace.

            Tolik dávná minulost, teď ta nedávná: V hospodě, jak už to většinou na začáku každé výpravy byvá, Letoš povídá: „Chtěl bych jet příští rok na Ušbu, jel by někdo?“ Blahouš mlčí. Povídám: „Příští rok to nedám, ale kdyby se ti to o rok posunulo, tak by to asi šlo.“ „Ale já to nechci zase odsouvat...“ O rok později, kdy Letoš nikam neodjel, si to zrovna štráduju do Hudy a telefon od Letoše: „Víš jak si říkal, že by si jel na Ušbu?...“ No, realita života mě dohnala. Když už jsem to slíbil... Takže, nešlo říct ne! Ale jak to nadhodím doma? Rozdělaný barák, čtyři psi a 14 dní dovolené bez Veroniky. No, šlo to lépe než jsem očekávál. Sedíme takhle s Veronikou v restauraci a ona na mě: „Pavle, jakou máš náladu?“ „V pohodě, proč?“ „Chtěla bych letět s přáteli na Madeiru“ „Proč ne a jakou máš náladu ty?“ Sice jsem do odjezdu ještě několikrát slyšel úzkostné: „S Letošem a do Gruzie?“ A já se jí nedivím, taky bych ji s Letošem, nikam nepustil.

obr. 2 - expedice Ušba 2023 - zleva: Easy, Letoš, Roman, Pítrs          

 Dalšími postavami tohoto čundru je Pítrs a Roman. Pítrse jsem několikrát potkal na skalách, většinou na Bořni s Letošem, ale Pítrs a Roman jsou dlouholetí parťáci. Romana jsem uviděl poprvé až večer před odletem, když jsme u nich doma přebalovali a převažovali batohy. Roman, vybavený ruštinou, angličtinou a orientací v moderních technologiích, zařídil valnou většinu věcí a byl naším hlavím komunikačním a styčným důstojníkem výpravy. V podstatě zařídil vše, co jsme pro odlet, pohodlný pobyt a štastný návrat potřebovali.

            Den odletu. Ráno na letiště, odbavení, vyčkávání, nastupování, zdržování, vzlet, 4 hodiny cesty a přílet do Kutaisi. V Kutaisi přší a zprávou se dozvídám, že v Gruzii jsou povodně. Co tady teď budeme dělat? Nastupujeme do dopředu smluveného taxi a odjíždíme směr Mestie. Dlouho projíždíme městy zasaženými povodněmi, ale jakmile vystoupáme do hor, o povodních nevíme. Jedeme dlouho proti proudu rozbouřené řeky, ale jak jsme později zjistili, je tento stav pravděpodobně standard. Každopádně obdivujeme sílu živlu. Obzvlášť vodáci, Pítrs a Roman, kteří dlouho hledí do proudu a zkoumají splavnost, či spíše nesplavnost řeky. Odpoledne přijíždíme do Mestie, kde pod tíhou exotické krásy města zapomínáme na útrapy rozbitých cest. 

Obr. 3 - Mestia

Chamonix Kavkazu. Všude samé suvenýry, cestovky, maršrutky, hotely, putiky, restaurace, kavárny, obchody a potulující se psi, krávy a prasata. Staré budovy namíchané se super moderními, vyhořelá torza hotelů a nedostavěné projekty doplňují instalatérské a elektrikářské šílenosti, které by nadchly každého revizáka. Druhý den dopoledne nás zaměstnává vyřízení „bumážky“ - povolení ke vstupu do hraničního pásma, které je oproti předchozím létům podmíněno nahlášením se místním záchranářům. Ti jsou zde nově zřízení a pravděpodobně zde slouží místní hasiči, kteří sídlí hned naproti. Je to velká otázka, jakým způsobem a jestli vůbec by probíhala jakási záchrana. A tak chodíme od posádky pohraničníků k záchranářům kolem letiště, kde přistálo letadlo z Kutaisi s Českým označením. Odpoledne ještě nakupujeme zásoby a sejdeme se v kavárně s kamarádkou Kamilou, která vyrazila s dětma na dovolenou, náhodou zajela na kafe do Mestie a se kterou se v Čechách jen tak nepotkám.

            A je to tady. Ráno nás taxi veze do Mazzeri. Cestou prvně vidíme Ušbu. Trochu mi zatrne, když spatřím to monstrum. Nevypadá vůbec přístupně. Je to jižní vrchol z jihu. Za chvíli se zase schová, my projedeme Mazzeri a polní cestou nás děda veze co nejdál to jde. Najednou se před námi zjeví moderní turistické centrum se saunou a koupacím jezírkem. Ještě je brzy a nikdo tu není. Nahodíme tedy bágly a zatím pozvolna, po rovince, procházíme lesem okolo zavřeného občerstvení až k pohraniční posádce. Zde se prokazujeme povolením a za několik krabiček cigaret dostáváme skvělou 3v1 kávu a čokoládu ve stylu studentské pečetě (ta ale byla opravdu dobrá). Pítrs s Letošem probírají změny, které se tu za těch šest let událi. Kromě nového mostu, který byl dříve adrenalinovým zážitkem, rozkvětu Mestie a vyšších cen, dojde později i na mnohem lepší stav ledovce. Začíná to stoupáníčko. S víceméně třicetikilovým batohem, při teplotě okolo třiceti stupňů je radost každý krok. Cestou se kocháme obrovskými vodopády a následně se prodíráme zarostlou stezkou, kde se zachytávají věci zavěšené na batozích. Bez vzájemné pomoci to vlastně ani nejde projít. Potkáváme spousty Němců a také skupinku Čechů s průvodcem. Společně překonáváme horský potok a v brzkých odpoledních hodinách hledáme před čelem ledovce nejlepší místo na stany. Celkem 850 vm nám zabralo něco málo přes 4 hodiny. Zbytek dne trávíme odpočinkem, pokusem o koupel v ledovcovém potoku, zjišťováním kolik nepotřebných věcí s sebou táhneme, opětovným přebalováním, debatami o nejlepší taktice výstupu a kocháním se pohledem na Ušbu od jihozápadu. 

Obr. 4 - U čela ledovce

Odtud už jsou vidět oba vrcholy, přičemž tentokrát to vypadá o něco schůdněji. Ráno vše pobalíme a nepotřebné věci společně se zásobami na sestup schováme mezi kámeny vedle stanů. Ani se nám to nevešlo do velkého nepromokavého ledního pytle. Museli jsme přidat ještě jeden menší. O něco lehčeji, zato víc rozvážně, kráčíme po spodní, bezpečné, sutí a jezírky pokryté, části ledovce. Vidíme pravý přítok Ušbinského ledovce vlevo, sedlo Mazzeri vpravo a vrcholy Ušby se nám schovali za západní stěnu. Otevírá se nám pohled do vrchní část údolí a my zkoumáme, kudy povede naše cesta ledovcem. Vystoupáme několik výškových metrů, nasadíme mačky, ještě překonáme několik suťových polí a začínají trhliny. Navázaní pokračujeme dál. Čelby se ujal Pítrs a tak za ním kličkujeme mezi trhlinami a přes sněhové mosty až místu plánovaného bivaku. Zde kluci spali před šeti lety. S lepšími podmínkami na ledovci však nesouvisí lepší lavinové podmínky. Z jednoho kouta se před několika dny jedna lavinka prohnala, přesně přes místo, kde měli tenkrát postavený stan. Proto pokračujeme ještě o stupeň výš. Naštěstí i zde je tekoucí voda a tak vykopeme plošinu pro stany pod „okrasnou“ trhlinkou. 

Obr. 5 - Kličkováním mezi trhlinami k bivaku pod "okrasnou" trhlinou

Na Ušbinské plató je to již jen kousek, ale už jsme vystoupali 950 vm, což by nemuselo dělat při aklimatizaci dobrotu. Další den nás tedy čeká pouze 1,1 km s převýšením necelých 280 vm, což dáme za hodinku. Pomalu se začíná se zatahovat. Mraky bojují se sluníčkem ale i to stačí, aby Letoš rozjel své vodní hospodářství, což znamená, že rozpouští sníh na kemenech a vodu chytá do všelijakých nádob, které máme. Roman s Pítrsem rozpouštějí sníh vařičem a tak si kromě pitného režimu uděláme do zásoby dalších asi 9 litrů. Stany jsme postavili hned v nejnižším bodě plata, pod jihovýchodním hřebenem Shkheldy, na malém ostrohu, nad dramaticky rozpukaným stejnojmenným ledovcem. To je ten ledovec, co jím Letoš před lety prostoupil a jak říkal, byl to nejděsivější zážítek z ledovce v životě. Máme zde výhledy i na štít Schurovského, Chatyn-tau, Malou Ušbu a samozřejmě na zdejší dominantu, Ušbičku a její severní hřeben.

            Romanovi chodí zprávy o počasí, takže jsme zjistili, že další den má být počasí špatné. Plánujeme si tedy odpočinkový den. Plac na stany jsme si vymazlili, připravovat už nebylo moc co a tak ráno nikdo nespěchá ze spacáku. Někdy před osmou slyším, jak někdo vylézá z vedlejšího stanu. Roman: „Týýý vóle! To je nádherně!“ Všichni se dereme ven. Počasí je opravdu luxusní. Sluníčko je ještě zalezlé za hradbou okolních vrcholů, ale je ažůro, nikde ani mráček a bezvadná viditelnost. Omračující je pohled na Elbrus. 

Obr.6 - Omračující pohled na Elbrus

Úplný opak předpovědi, kdy mělo být od rána zataženo. Co ale ted? Jak dlouho nám bude trvat než se vypravíme? „Metodicky“ vyrážíme v 9 h. S lehkými batohy, jen s nejnutnějším vybavením, kličkujeme mezi trhlinami a vystupujeme přes „podušku“, traverzujeme trhlinu až ke sněhovému mostu a strmým hřebenem okolo skal Nastěnka. Jdeme severní cestou na severní vrchol. První touto cestou prostorupili v r. 1903 němečtí horolezci Distel, Pfan, Leichs. Ze severního vrcholu sestoupili do sedla, vystoupili na jižní vrchol a slanili po skobách, které tam zanechali prvovýstupci na jižní vrchol o dva týdny dříve. Kromě nové cesty mají tedy i první přechod celého masivu. V roce 1934 se na severní cestu vydal i Ukrajinec jménem Petr Nastěnko a už se nikdy nevrátil. Následující rok nalezli dva horolezci nad strmým hřebenem pod zvětralými skalami nejdříve konec jeho lana a nasledně batoh a spací vak. V batohu byl vzkaz, že vylezl na vrchol. V tomto období zasáhla Ušbu třídenní vánice, ve které Nastěnko zřejmě čekal, než se rozhodl za každou cenu sestoupit. Podle něj se dnes skály, kde byly věci nalezeny jmenují.

My stoupáme, užíváme si krásné počasí, rozhledy a parádní podmínky. Firn drží, kromě míst těsně pod hřebenem. 

Obr. 7 - Easy si užívá dobře držícího firnu

Zde se to pod tenkou krustou žačíná sypat. První projde ještě v pohodě, druhý rozhrabe vyšlapané stopy a třetí už má co dělat, aby se udržel. První část, na hřeben nad podušku jsme zvládli a pokračujeme západní stěnou. 

Obr. 8 - Firnovým polem vzhůru k hřebeni

Je to stále pěkné volné lezení, ale postupně se přiostřuje a pod hřebenem už stojíme na docela ostrém svahu. Vytraverzujeme okolo skalek se smyčkami na slanění k malému výšvihu. Zhodnocuji zde zimní lovení horezdarů a přes skalku se vysápeme jak nic. Pokračujeme vrcholovým hřebenem přes dva předvrcholy. Podmínky na hřebeni jsou všelijaké, odhadujeme, kam až asi sahají převěje a jednu z nich musíme podtraverzovat. 

Obr. 9 - V traverzu pod převějemi

Zvláštní, že zrovna tady, kde by pravděpodobně naše cesta končila, jsou podmínky perfektní. Mačky, cepíny drží, jen ten pohled dolů vyvolává černé myšlenky. Cesta okolo téhle převějě končí úzkým kuloárkem, který Roman a za ním Letoš vylezou. Já už však vidím jen rozrachtaný povrch, který ve mně, společně s pokračováním kuloáru do hlubiny pod námi, vyvolává hrůzu. Dožaduju se zajištění. „Ale lano máš ty a Pítrs.“ říká Letoš, přičemž Pítrs je se mnou dole. Vytahuju lano a následuje komické nahazování. Asi vzhledem k mé neutěšené situaci jsem to hodil na první pokus. Kluci nahoře zřídili štand a nakonec to nebylo takové drama, jako v místech pod hřebeneny, ale ono na druhém konci lana se to mluví. Od té doby už jdeme navázaní. Těžko říct, jaký by to při nehodě mělo účinek, ale člověk se tak najednou necítí, jak nahý mezi dobytkem. Ještě nás kus cesty čeká. Mezitím použijeme i jeden šroub k zajištění a od poledne pozorujeme, jak z údolí stoupá mlha. Okolo druhé jsme na vrcholu.

Obr. 10 - vrchol

Je zataženo, takže bez rozhledů. Vrchol je prázdný a jsme tu jako pokrývači na šikmé střeše. Uděláme nějaká vrcholová fota a opět vycouváme zpět. Dobrodružství začíná eskalovat. Kromě toho, že se zhoršili sněhové podmínky, začalo fičet a sněžit. O kousek níž nás už chytla vánice. Dostali jsme se na vrchol západní stěny, kde Pítrs našel smyčky a zřídil slanění. V tu chvíli vůbec netušíme, kde jsme. Když doslaňuji na konec lana, koukám na Pítrse, jak se snaží nacpat smyčku do pochybné, zvětralé skalky. To se mu nepodaří ani do té doby, než přislaňují ostatní. Začínáme se dohadovat, kde asi tak jsme a kterým směrem bysme se měli vydat. Moc do toho nezasahuji, protože vůbec nevím. Postupně stoupáme hřebenem zpět nahoru a přepínám hodinky do módu „návrat na start“. Ve slepé mapě, kde je tolik čar od toho, jak jsme hledali cestu, se nevyznám i proto, že jsem tuhle funkci ještě nepoužil. Pak si někdo vzpomene, že je to místo, kde jsme viděli dvě slanění nad sebou. Vrátíme se tedy zpět k původnímu slanění a ano, asi 30 m níž jsou další smyčky. Našli jsme se. Málem jsme se navezli do skal na severní, severovýchodní straně. Pokračujeme slaněním dál. První jede zase Pítrs a rovnou začíná kopat cca půl metru až na led, kdy vrtne abalakovy hodiny. Takhle celkem asi desetkrát a pokažde se trefí na první pokus. Při čekání na štandech klepeme kosu a Roman začíná místo slanění slézat. Cestou dolů se mi ani nechce věřit, že jsme tuto stěnu vysólovali. Jednou slaníme z hřebenu přes Romanovu sněhovu kotvu, kterou obětuje a na závěr přes hrušku u odtrhové trhliny nad poduškou. Počasí se postupně uklidnilo, hlavně, když jsem se přehoupli přes hřeben na severozápadní stranu. Stále v mlze a tmě hledáme cestu k táboru. Opět nemáme tušení kde jsme. Stopy jsou zaváté a viditelnost je tak deset metrů. Znovu koukám na hodinky. Čar ubylo a konečně jsem pochopil co mi chtějí ukázat. Kluci mi nejdříve nevěří, ale pak se za mě zařadí a hodinky nás provedou mezi trhlinami, výstupovou trasou, rovnou ke stanům. Nemusíme bivakovat, nehrozí nám pád do trhliny. Ze samé radosti pošlapu klukům v mačkách stan. Je 16. července 21:30 h. Slezli jsme Ušbu. Máme toho dost. Dáme rychlé jídlo a zalehneme.

            Průvodce uvádí čas výstupu 7 hodin a 5 na sestup. My to vyběhli za pět a na sestupu se trápili sedm a půl hodiny. Ráno už je zase pěkně, tak sušíme věci, zabalíme a sestoupíme až do základního tábora. Cestou potkáme tři skupiny, které míří na plató. Bylo nádherné, že jsme měli chvíli hory jen pro sebe. Úspěch oslavíme bramborovými knedlíky z pytlíku plněné salámem co nám zbyl, na což se Pítrs těšil už z domova. Nejlepší knedlíky co jsem kdy jedl.

Obr. 11 - Sestupové knedlíky

            Za celých 14 dní, které jsme v Gruzii strávili, bylo opravdu hnusně pouze první příletový den na přivítanou a ten výstupový, asi aby ty zážitky byly intenzivní. Další dny jsme vyplnili odpočinkem, výletem do Ushguli, k již zmýněným jezerům a přejezdem do Batumi, kde jsme si v tomto přímořském letovisku užili celé dva dny moře, památek a výborného jídla (hlavně v turecké rybí restauraci). Byla to super, aktivně-odpočinková dovolená, ze které jsem přijel plně nabytý a vybitý zárověň. Tak snad mají parťáci podobné pocity a na něčem se zase domluvíme. Díky!

Text: *Easy*

Foto: * Roman Trnka a Easy*

Komplet foto viz fotogalerie na úvodní stránce webu: