Marciaga

Broněk Bandas

6. - 10. 5. 2015

Gardské jezero (italsky Lago di Garda nebo Lago di Benaco) je největší italské jezero, které se nachází na severu země mezi Alpami a Pádskou nížinou. Jezero je ledovcového původu a jeho severní, úzká a dlouhá část připomíná fjord, který obklopují hřbety až 2000 m vysoké. V jižní, mnohem širší části 51 km dlouhého jezera leží starobylé městečko Garda, které patří k nejmenším v celé provincii Verona. Maximální hloubka jezera je 346m a jezero i jeho okolí  patří mezi vyhledávané místo surfařů, cyklistů i horolezců nejen kvůli vynikajícím podmínkám pro sport, ale i kvůli stálému a teplému podnebí. Jezero totiž leži v nadmořské výšce pouhých 65m.

Zdroj : Wikipedie

Květnové svátky se letos tak pěkně sešly, že každý z nich lákal k prodlouženému víkendu. Hned jsem objednal počasí a na první víkend naplánoval výlet do Itálie a na druhý výlet na saské písky. Naštěstí Jířa zjistil, že italové taky slaví Svátek práce a ve skalách i v kempu by bylo narváno, takže jsme akce prohodili. Přirozeným úbytkem přihlášených účastníků jsme se z původních 27 dostali k počtu lidí, který přesně odpovídal obsazení dvou transportérů a ve středu 6. května odpoledne jsme vyrazili směr Itálie. Ke Gardskému jezeru jsme za poslední roky zamířili už po Xté, ale zatím vždycky jsme skončili v Arcu a lezli v jeho okolí. Jenže lézt do okolí Arca jezdí kde kdo a přiznám se, že po loňské zkušenosti s uklouzaným vápnem v oblasti Massone jsem sice na Gardu chtěl, ale „někam jinam“. (mám v práci kolegu, který hraje hokej za starší pány, tedy za tzv. „starší gardu“ a přestože to vím, vždycky to se mnou cukne a zpozorním, když Martin říká, že „jedou na gardu“) Takže jsem pátral na netu tak dlouho, až jsem vygooglil méně známou lezeckou oblast Marciaga, o které psali, že není mezi lezci tak profláknutá a tedy uklouzaná a leze se spíš v lištách než v ostrých dírkách. Tím došlo k tomu, že jsme ve čtvrtek v pět hodin ráno rozbalili spacáky a dospali noc strávenou v autě, na parkovišti u kostela ve vesničce Marciaga, nedaleko od jezera i městečka Garda.  FOTKA DOSPÁNÍ

Já ale cítil velkou zodpověnost a protože lezení v Marciaze byl můj nápad, radši jsem začal podle popisu v průvodci hned pátrat po té lezecké oblasti. Viděl jsem  několik skalních pilířů vystupujících z hustého křoví, ale pevně jsem doufal, že to není ta hledaná oblast, protože to vypadalo příšerně. Podle popisu měly být skály nad golfovým hřištěm. Golfové hřiště bylo kousek od nás, ale jediné, co jsem našel, bylo pár golfových míčků pro děti. Informace nebo směrovka ke skalám žádná! Později se mnou vyrazili i Jířa a Ďurki, obešli jsme celé golfové hřiště (aspoň jsme si to mysleli), ale pořád jsme viděli jen těch pár zarostlých skalek za vesnicí. Tak jsme se s Ďurkim vydali k nim. Já zkroušený a plný pochyb o svém výběru lezecké oblasti. Prošli jsme několik vinic a najednou jsme přímo ve vinici zase našli golfový míček! „Tady s těma míčkama snad hnojí“, řekl jsem a najednou jsme vylezli z vinice a zjistili jsme, že to, co jsme považovali za golfové hřiště, byl jen cvičný plácek u hotelu a hřiště je všude okolo nás, kam až oko dohlédlo. A taky jsme zjistili, že ty zarostlé pilíře nějak povyrostly a že na nich svítí nýty! Ještě chvíli trvalo, než jsem našel pěšinu k nástupům cest, ale když jsem se dostal až k patě pilířů, už to vypadalo veseleji. Pod skálami byly i plošinky pro děti a zarostlá byla nejvíc vhloubení mezi pilíři a  na pilířích vedly docela dlouhé cesty. FOTKA SKÁLY

Na parkovišti se mezitím všichni probudili, snídali a balili věci. Honza s Petrou se chystali na kola a já s dětmi šel hledat golfové míčky. (Tahle hra se později dětem vyplatila. Bylo to asi třetí den, co jsme s dětmi svačili na „greenu“ a Ďurki, který hraje aktivně golf, nám vyprávěl, že si golfisti občas kupují míčky za pár korun od sběračů ztracených míčků. Kluci mezitím dříve nalezené míčky umývali v takovém speciálním umývátku, které bylo u každé jamky. No a sotva nám to Ďurki dovyprávěl, tak šel kolem golfista, kouknul na kluky, kouknul na míčky, vytáhl z kapsy pět „éček“, dal je dětem, vybral si  pět umytých míčků a šel zase hrát.) Jířa mezitím zjistil, že ten kostel, u kterého parkujeme, zřejmě není ten kostel, který je v popisu přístupu ke skalám a tak jsme přejeli o kus dál a našli tu správnou cestu ke skalám. Ještě malá chvilka bloudění a konečně jsme si šáhli na pevné vápno. Ne, že by občas nebyl nějaký chyt „vyleštěný“ zpocenýma rukama lezců, kteří tady lezli před námi. Ale celkově oblast skutečně olezená a uklouzaná není. Lišty, dírky, bočáky, sokolíky. A hlavně – cesty byly parádně dlouhé. Žádné několika metrové kvaky. Za ty tři dny jsme nestihli přelézt všechno (takže se ani nepotvrdily mé obavy, že v oblasti bude málo cest a budeme stejně muset přejíždět do Arca) , a u více než třetiny námi lezených cest měl jistič v jistítku přesně značku půlky lana když prvolezec cvakal slaňák. A lezli jsme na šedesátkách! A protože počasí dělá víc než půlku úspěšnosti akce, bylo jasné, že Marciaga zaboduje. Bylo totiž krásně. Tričková nebo spíš beztričková teplota, pod námi bezvadně střižené trávníky golfového hřiště, italská vesnička, kostel a v dálce jezero. Pravověrným krušnohorským kvakerům zvyklým na mech, déšť,  teploty okolo nuly a výhled na chladící věže elektráren  by se asi zvedal žaludek, ale já se cítil jak v předpokoji ráje. FOTKA LEZENÍ SENIOŘI + LEZENÍ JUNIOŘI

V pátek se dětmi doprovázená část výpravy vydala do nedalekého zábavního parku Gardaland. Poprvé jsem v Gardalandu byl kdysi dávno  s Bohoušem Dvořákem a netušil jsem, že jednou tam půjdu se svými dětmi. Gardaland je veliké turistické lákadlo. Ještě štěstí, že si Jířa všiml toho italského svátku. I ve všední den tady bylo docela narváno. Ale oproti sezóně byly čekací doby hodně krátké. Nikde jsem nestál frontu déle jak 15 minut a o víkendu v sezóně to prý bývá i 45. Samozřejmě jsme nestihli projít všechno. Spíš jsme toho stihli hodně málo. Pamatuju si, že když jsme tady byli s Bohoušem, tak jsme mezi atrakceni běhali a stejně jsme všechno neprošli. A to jsme šli tenkrát každou atrakci jen jednou. Tentokrát jsme samozřejmě běhat  nemohli.  A náš Davídek se zamiloval do jedné vodní atrakce a tu jsme absolvovali  všichni společně asi desetkrát a já pak ještě několikrát  s Davídkem sám - čekací doba byla totiž jen jednu minutu a my jsme jen vystoupili, přelezli zábradlí a zase hned nastoupili. FOTKA GARDALAND + MÍSTO, KDE JE SVĚT JEŠTĚ V POŘÁDKU

Pro bezdětnou část Deivina na pátek zorganizovala lezení vícedélkové cesty. A zorganizovala to tak, že jsem sice trochu s úsměvem, ale koukal jako blázen. Deivina si přesně pamatuje všechno, co jsme se na metodikách a při lezení v horách učili a okamžitě to na všechny tak přísně aplikovala, až mě to nutilo k úsměvu. Udělala brífing, domluvila si s Ďurkim družstva, rozdělení matroše, udělala kontrolu výstroje – větrovka, lékárnička, pití, svačina, náhradní oblečení. Kdo si nevzal větrovku, hned dostal sprďáka. No, koukal jsem jako blázen. A protože v družstvech byli i úplní začátečníci, vybrali si s Ďurkim známou a už dříve jimi lezenou cestu  Orizzonty dolomitici na Picolo Dain. Cesta má skoro 300 metrů a devět lezeckých délek s obtížností až 5+. Jako první lezla Deivina s Pájou a Honzou. Maličký zádrhel nastal hned v první délce, kdy Honza pečlivě v dlouhém traverzu vycvakal lano z expresek, ale presa nechal v nýtech. Naštěstí hned za Honzou lezl Ďurki s Katkou a Petrou a   expresky Deivině donesl. Ale ani Ďurki nebyl malé příhody s expreskami ušetřen. Požádal totiž Petru, aby mu expresky podala. Z její odpovědi „Co to je? Cože ti mám podat?“ je zjevné, že lezeckých zkušenosti opravdu moc neměla. Přesto se oběma družstvům podařil hodnotný výstup bez dalších komplikací a večer mohla být oslava. Nebýt mohutné bouřky, která nás všechny zahnala do stanů. FOTKA POSEZENÍ

V sobotu ráno už zase bylo tričkové počasí. Pavel vzal ženskou část výpravy (mezi holky se nějak propašoval Honza a v kaňonu se k nim přidal ještě Venca Sommr, ale protože kouzelná voda v kaňonu zcela stírala rozdíly mezi mužem a ženou, nikdo si toho nevšiml) na kaňoning na řeku Rio Nero. Kaňon se nachází poblíž vesnice Storo a protože jsem se nezúčastnil, požádal jsem Pavla o stručné zhodnocení. Tady je : „Ahoj, byla tam Andy, Deiva, Petra, Katka a Honza s Vencou. Pája jela s námi, ale udělala si něco s kolenem a tak nakonec kaňon nešla. Teplota vody byla těsně nad bodem mrazu, takže se z pánů stávaly dámy a dámy měly bradavky jak nepřátelské střely. Když jsme ze sebe na konci kaňonu rychle sundavali neopreny tak to vypadalo, jako když na břeh řeka vyvrhnula hejno vorvaňů. Deivina prokázala naprostou odolnost vůči strachu, protože poslední jump vysoký 12m skočila bez zaváhání. Honza skočil taky, ale ten musel, protože když to skočila ženská..... Všichni přežili !“ Bandasky a Happyny s Ďurkim se opět vydali nad golfové hřiště zdolávat pilíře. Užívali jsme si dlouhé, lehké cesty s obtížností kolem 5a a děti se střídaly v jedné odjištěné trojce. Jířa si přelezl  a doporučil nám i hezké 5c a 6a, které Maruška nazvala „třešničkou na dortu“. Dali jsme si tedy ještě „třešničku“ a usoudili jsme, že osm cest nám stačí a jeli k jezeru. Kemp Rocca, v kterém jsme bydleli, byl přímo na břehu Gardy. Stačilo jen projít brankou, přeběhnout cyklostezku a člověk si připadal jak u moře. Hladina na všechny strany, na hladině spousta loděk a parníků, na plážích opalující se lidičky, palmy a nad tím pálící slunce. Koupel v jezeře byla sice jen pro otužilé, přeci jen je původem ledovcové, ale voda samozřejmě všechny lákala. Děti (Broník, Davídek, Filípek a Šiška) chodily blbnout na břeh i na molo a po celodenním smažení se na skále, byla koupel docela příjemná. Stáník se chodil do jezera koupat třikrát denně s tím, že plave hrozně rád a studená voda mu vůbec nevadí. Že jí ani necítí. („Malý“ Stáník, je, kulantně řečeno, prostorově trochu výraznější, než ostatní děti jeho věku a když jsem ho šetrně upozornil, že necítí chlad jezerní vody principielně podobně, jako necítí chlad vody tukem obalení tuleni, trochu se ho to dotklo  a hned mě upozornil, že „mu studená voda nevadí i když vtáhne břicho.“ Pavel, Stáníkův strejda, dával pozor, aby se Stáník nepřejídal a lezl společně s námi, ale všechno nikdy neuhlídáš. Takže když si v sobotu  sedl Stáník pod skálu a začal vybalovat svůj lezecký batoh, šla Šiška do kolen. Sedák a lezečky zůstaly v autě a batůžek obsahoval paštiku, vepřovku, rybičky, slazené nápoje a nespecifikované množství sladkostí a pečiva!) Po koupání jsme se procházeli po nábřeží nebo šli na zmrzlinu. A večer posezení u vínka. Prostě pohoda. FOTKA KOUPÁNÍ A STÁNÍKÚV LEZECKÝ BATOH

Poslední den. Den balení a loučení. Jíře chce jet radši přes den a Pavel jezdí radši přes noc. Spěcháme tedy znovu do Marciagy, kde ještě pořád máme co lézt. Počasí je opět beztričkové a my lezeme, dokud si Jířa, který šel s Maruškou na prohlídku města, neodveze polovičku naší výpravy. My, co jsme zůstali, ještě lezeme, ale už je to jen takové poklidné dolézání. Víme, že do Marciagy určitě můžeme jet minimálně ještě jednou a budeme tady mít co lézt. Odjíždíme a zámerně si volíme sice pomalejší, ale hezčí cestu kolem jezera směrem na Nago a Arco. Po cestě si dáváme zmrzlinu a naposledy se koupeme v té krásně ledové vodě. Čeká nás ještě dlouhá cesta, noční bloudění polními cestami při objíždění nehody na dálnici, ale STÁLO TO ZA TO! FOTKA GARDA

Broněk

 

Výletu na Gardu se ve dnech 6. - 10.5. 2015 zúčastnili : Jířa, Maruška a Filípek Happyny,  Broněk, Šiška, Broník a Davídek Bandasky, Pavel Petrák se Stáníkem, Zuzana Deivi Šišovská, Petra Beková, Pája Koukolíčková, Andrejka Andy Prokopcová, Jarda Ďurki Ďurkovský, Honza Král a Katka Svobodová

 

P.S. A aby jste nemuseli hledat : městečkem Garda směrem na Modenu, sledovat místní značení doprava k Hotelu Golf, za cedulí Marciaga pořád rovně, minout odbočku doleva k hotelu, pak bude vpravo velký kostel a vlevo parkoviště, kde jsme dospávali po cestě, pořád rovně přes křižovatku směrem na Veronu, sledovat místní značení Lokalita Broli a vlevo v zahradě stojí malý kostelík, ke kterému vede štěrková cesta, po štěrkové cestě až k polo zbořenému seníku, u kterého jsou dvě parkovací místa (místní zajíždějí ještě dál, až na golfové hřiště, kde parkují mezi olivami pod statkem), pěšky po cestě, sledovat značení k TEEHOLE 16, u jamky číslo 16 už uvidíte odbočku doprava do olivového háje a podél plotu už vás pěšina povede k sektorům Graspa a Negus

Odkaz : http://www.jezerogarda.cz/marciaga.html

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie: Marciaga