BIELATAL

Broněk Bandas 

2. 5. 2015

První prodloužený májový víkend jsem naplánoval výlet do Bielatalu. Chtěl jsem na písek, ale někam jinam, než do Tisé nebo Rájce. Od té doby, co máme děti, lezeme v Tisé docela často. Do Saska mě nalákal článek na Lezci o  lezení na „Herkuláky“. Na Herkuláky jsem už kdysi dávno lezl s Bohoušem Dvořákem, ale nějak jsem zapomněl, jak krásné jsou to věže. A na Lezci byly i fotky, které mě na první pohled zaujaly. Máme jednoho nejmenovaného kamaráda, je to veliký krajinářský a zážitkový fajnšmekr, s kterým hraju takovou hru. Pošlu mu odkaz na něco, o čem vím, že ho to hned nadchne, ale přitom to posílám jen tak jako že, možná nebo kdyby nic lepšího nebylo.... a už se těším na Lubošovu odpověď. A ta na sebe nedala dlouho čekat : „To by se mně líbilo!“ A na to já čekám. To už vím, že se nemusím moc starat o to jak, kudy a kam, protože Luboš sedne k PC a zjistí trasu, souřadnice, objížďky, parkování a jaké další lezecké cíle jsou poblíž a hlavně (na rozdíl ode mě) si to pamatuje. Já totiž nejsem úplně „mapový“ typ. Takhle dobře připravený jezdí i Jířa, a když jsem jezdil lézt s Mírou Beránkem, tak ten taky měl tuhle mapovou úchylku, která mě, samozřejmě, ohromně vyhovuje.

Takže Bielatal. Jířa mně půjčil oddílového průvodce a jelo se. Tedy ne hned. On nám ten prodloužený víkend nezačal úplně pískařským počasím. Ve středu pršelo a ještě měly být nějaké přeháňky. Chtělo by to oblast, kde se dá lézt po dešti, ale zároveň musí být přístupná pro děti. A oblastí, které splňují obě podmínky, v Česko – Saském Švýcarsku moc není.  Naštěstí si ukládám všemožné odkazy, které nám posílají kamarádi a našel jsem odkaz od Míši Vyleťala na jakési Grafensteiny v Müglitztalu (http://cs.euroclimbing.com/?p=12732). Tož, zkusíme Grafensteiny. Tady si musím trochu postěžovat na Luboše, který zapomněl u nás doma na stole svůj chytrý telefon s navigací. Naštěstí byl popis od Míši tak přesný, že jsme Grafensteiny v pohodě našli a přiznávám, že jsem byl dost překvapený. Čekal jsem v kolébce pískovcového lezení jen nějaký větší kámen, náhodou sem zavlečený ledovcem, ale v údolí potoka Müglitz na nás čekala stěna, trochu připomínající Perštejn. Oblast je odjištěná nýty a cesty jsou zakončené slaňovacími kroužky. Díky tomu se prvolezci a druholezci mohli plynule střídat a lezlo se rychle, ale na pohodu. Děti, jak jinak, celou dobu zkoušely, jestli se do potoka dá spadnout a sluníčko hřálo tak akorát, abychom nechytili rýmičku. Až odpoledne, těsně před naším odchodem přišla jedna německá lezecká dvojka, jinak jsme v oblasti byli sami a myslím, že ne naposled. Přejeli jsme zpátky na Atomovic baráček a následovalo, jak jinak, večerní posezení u táboráku, při kterém jsme se (já a Luboš) tu a tam dostali i ke slovu. GRAFENSTEIN + U TÁBORÁKU

A teď ten Bielatal. Luboš už měl svůj telefon, cesta byla jasná, parking snadno nalezen – ale beznadějně plný. Vypadá to, že stejný nápad jako my, měla spousta Sasíků. Naštěstí většina z nich byli turisti a oblast je tak velká, že se ten nápor lidí rozpustil mezi skalami. My jsme chvilku tápali, ale nakonec našli náš cíl. Malý a Velký Herkulův sloup. Na Malý Herkulák měla vést nějaká klasika za IV a na Velký taky nějaká klasika, ale za V a s vykřičníkem. V popisu bylo, že cesta je z roku 1919, vylezl jí pan MISTR Perry – Smith, předpokládám, že bos, s kusem šňůry na prádlo a jednou hasičskou karabinou, a že cesta není odjistitelná, což ale odvážnému lezci nevadí. Dál bylo v popisu, že z předskalí nastoupíme po hraně sokolíkem do okna a dáme se doleva (původní cesta) nebo odlezeme doprava, kde je jakási možnost jištění malým uzlíkem a dále již snadno na vrchol. Plán byl jednoduchý. Rozlezu se ve čtyřce, zdomácním, pak dám tu pětku, a pak konečně začnu lézt něco pořádného. Jenže cesta na Malý Herkulák bylo obsazená a vypadalo to, že nadlouho. Z cesty na Velký právě zbaběle ustupovala trojice Němců. Mě to ovšem nevarovalo. Právě naopak. Dá se říct, že mě to „heclo“ a já šel do té pětky. Jeden z Němců mně vysvětloval, kde je to jištění na pravé straně. Já ho sice poslouchal, ale jen jsem ze slušnosti kýval, protože jsem věděl, že polezu tu původní, levou cestu, protože nejsem žádný béčko. Němci mě ještě poplácali po zádech pro štěstí a já nastoupil. Jak už všichni tušíte, není pětka jako pětka. Nástup na hranu a do okna sice nebyl těžký, ale protože se nastupovalo z předskalí, tak stačil jeden krok na hranu a pod nohama jsem měl rázem 30m. Jištění žádné, ale to ještě nebylo to nejhorší. Nemám při lezení vůbec rád kroky o kterým vím, že už se z nich nepůjde vrátit zpátky. Pokud tedy nepočítám návrat vzduchem. A z okna bylo potřeba se vyšvihnout do jediné slušné lišty a po tom výšvihu už nebyla jiná cesta než nahoru nebo vzduchem. Začal jsem putovat. Nahoru, chytit lištu, ale nezvednout a zase dolů. Jednou, dvakrát, třikrát... Němci, kteří z cesty přede mnou vycouvali, mně zase radili, že vpravo je jištění. Já jsem byl ještě chvíli hrdý, a pak jsem se zahanbeně vydal doprava. A tam (HURÁ – děkuju pěkně) jsem našel škvírku, takovou nedovřenou dírku v kyzu, do které se vešel jen ten nejmenší uzlík, který jsem měl. To samozřejmě úplně změnilo situaci! Vrátil jsem se do okna a začal opět putovat nahoru a dolů. Pája, která mě dole jistila, si to musela ohromně užívat. Protože píšu tenhle článek, víte, že jsem přežil. Jako obvykle to bylo celé jen o tom morálu. Opustil jsem rádoby bezpečný prostor skalního okna, s ohromným funěním dolezl ten kousek cesty na vrchol a sedíce na vrcholu nechápal, co jsem tam v tom okně blbnul. Vždyť to bylo tak snadné! HERKULÁKY + LUBOŠ A DEIVI VRCHOL

Mezitím se uvolnila Alter Weg na Malého Herkula a Pavel s Radkou už vyváděli cesty na další věžky v oblasti. Vylezl jsem si tedy i na Malého, a pak jsme s Šíšou šli jen tak bez průvodce najít nějaké od pohledu lehčí cesty pro děti. Tím došlo k tomu, že Šiška vylezla boulder na věž Schiefe Zacke. Byla to Alter Weg za III, ale nedalo se v ní založit žádné jištění, takže ten boulder měl krásných 30m. RODINA

Děti se vystřídaly na laně, my ještě lezli takovou hezkou, lehkou spárku a Pavel, který na písku zatím moc nevylezl, se najednou pustil do cesty, v které jsem chvíli předtím viděl levitovat jednoho saského lezce. Dodneška nevím, co to do něj vjelo, neviděl jsem žádný houf fanynek, které by ho podporovaly. Ale smekám. Pavel vylezl OS parádní dlouhou linii za VIIa a to byl závěr našeho působení v Bielatalu. A jako vždy předpokládám, že jsme tady nebyli naposled. Minimálně musím přelézt tu Pavlovo cestu. Když jí dal on..... PÍSKAŘ

Dlouhý víkend jsme zakončili lezením v Tisé. Původní plán na lezení nějakých neznámých cest vzal za své. Prostě jdeš, jdeš a najednou stojíš pod stěnou, kde už jsi lezl a nemusíš se pracně orientovat v popisu, a pak už tam zůstaneš. Zakončili jsme víkend lezením na už tolikrát navštívených Hřebenovkách, ale nikdo si nestěžoval. Nebylo na co. HŘEBENOVKY

Broněk

 

            Lezenice v Bielatalu se dne 2. 5. 2015 zúčastnili: Broněk, Šiška, Broník a Davídek Bandasky, Radka s Ondráškem Štejnarů, Honza Král s Natálkou a Danielkou, Pavel, Katka Čárka, Pája Koukolíčků, Luboš Třeba, Renča Gubíků, Zuzka Deiva Šišovská a Andrejka Andy Prokopcová NA VYHLÍDCE

 

Fotogalerie: BIELATAL