Korsika

Blahouš Kluc

30. 5. – 15. 6. 2014

 

Černý můry sebou vláčím, černejch děr se dotýkám,

nahej v trní a v bodláčí, s bolestí se potýkám,

nasadím si černý brejle, ať mě nikdo nevidí,

za nima si odpočinu, od světa a od lidí.

(část písně Máma, táta od Hudby Praha)

 

Tak s nějakým takovým rozpoložením jsem se těšil na dovolenou strávenou na Korsice. Cílem byl dlouholetý sen GR20 – Grande randonnée. Pod tímto názvem se skrývá trek o délce celé trati 200km od Calenzany na severozápadu až po Concu na jihovýchodě a průvodce Lonely Planet jí doporučuje jen výjimečně zdatným turistům. Trať je rozdělená na 15 úseků a na každý z nich je potřeba 5 až 8 hodin. Parťák se vybral v podstatě sám a to Jířa, přičemž se spousta lidí pozastavila nad tím, že zrovna on by měl zájem o čirou turistiku. Už dříve jsem si ověřil, že Jířa disponuje dobrou vytrvalostí a motiv jeho cesty jsem také pochopil záhy. O něm bych se nerad více rozepisoval, protože se domnívám, že se jedná o jeho soukromou věc, ale bylo více než jasné, že to pojme trochu jako poustevničení a hledání sebe sama. Což bylo o stupeň dál než já, když jsem se po mnoha letech potřeboval oprostit od všeho doma a vyčistit si hlavu.

Rozhodil jsem sítě a domluvili jsme se na společné cestě s teplickou partou v čele s Petrem Zeithammerem, Lenkou, Štěpánem a Adamem. Tato grupa zde chtěla lézt, spouštět se kaňony zalitými ledovou vodou a potápět se. Navrhovaný termín první polovina června byl schválen. 

Dne 30. 5. 2014 v pátek jsme se všichni setkali v Přečáplech, kde jsme ponechali teplické auto a narvali jsme se do Jíři transporteru, který praskal ve švech. Cesta ubíhala bez problémů, s Jířou jsme se střídali celou noc v řízení.

31. 5. 2014

Cestou jsme se zastavili v Pise, abychom v ranních hodinách obdivovali věž nakřivo. Pak už to bylo jen kousek do Livorna, kam jsme na seřadiště dojeli po 06.00 hod. Jířa takticky zaparkoval trochu vedle, aby se nám později lépe vyjíždělo z trajektu. Proběhla nějaká ta snídaně a pozorování racků. Ani nám nepřišlo divné, že trajekt, o kterém jsme se domnívali, že nás poveze, tak pomalu vypouští auta. V 07.45 hod. Jířa konečně došel za pracovníkem v reflexní vestě a ptáme se Jíři, co se dověděl. On nám s ledovým klidem řekl, že máme být u jiné lodi, tato jede na Sardinii. Nečekal jsem, doběhl za tím pracovníkem, aby mi upřesnil, kam vyrazit, a pak už jsme jen kmitali asi o kilometr dál. Jako poslední jsme najeli do trajektu Corsica Ferries ve směru Bastia a za námi se zabouchla vrata k odjezdu. Tak to bylo o fous. Na palubě je poměrně chladno, tedy do doby, než do nás začne prát slunce, ale já si uvědomuju, že jsem to se svým letním spacákem asi podcenil. Nutno říci, že jsem byl na Korsice již před devíti lety a tehdy jsem si jí zapamatoval jako rozpálený ostrov, kde chodím celý den v kraťasech. Cestou jsem měl to štěstí vidět pár delfínů, kteří křižovali před naší lodí. Se zpožděním hodinu a půl jsme přirazili ke břehům Bastie a okamžitě se vydali asi na dvě hodiny dlouhou cestu přes Calvi do Calenzany (275 m.n.m.). Celkem vysátí z dlouhé cesty a probdělé noci jsme s Jířou nahodili batohy na záda a vyrazili směrem do hor. Jen jsem se podivoval, proč Jířa nemá nazuté pohorky (trekovky měl v batohu) a má na nohách sandále. Rozhodl jsem se, že prostě půjdu a nebudu si obtěžovat hlavu tím, co bude. Renča mi poslala předpovědi, že má pršet pouze tento den a další má být maximálně polojasno. Podařilo se nám jít dvě hodiny až na hranici mraku, a pak jsme se rozhodli zůstat na krásném zatravněném ostrohu v blízkosti potoka, protože v dešti, který právě dorazil, nemělo smysl jít dál. Po celou dobu, co jsme šli, tak proti Jířově pověsti celou dobu něco povídal. Když jsem se ho zeptal, jak je možné, že celou dobu něco říká, tak mi odpověděl, že už všechno „vystřílel“ a teď už bude jen mlčet. Své slovo dodržel bezezbytku. Začínáme si ujasňovat činnosti. Jířa vaří, protože má co, a to mu vydrží převážnou část výletu. Já se starám o stan. Jířa zapomněl svou bundu v autě a lžíci. Půjčuju mu mikinu a dělíme se o jedinou plastovou lžíci. Když vidí můj cyklo spacák, tak kroutí hlavou. Konečně se ukládáme ke spánku a já začínám mrznout. V noci je kosa a to je teprve začátek. Ráno rozhodně odpočinutý nejsem.

1. 6. 2014 Bivak – Refuge de Carrozzu

Čeká nás krásné ráno. Stoupáme lesem, až se dostáváme na paseku, kde se v klidu nasnídáme. Kolem nás proběhne několik sprinterů. My jsme zvolili pomalé tempo, kdy děláme malé krůčky, ale zato s minimálním počtem přestávek. Dělám si srandu z Jíři, že jdeme tak pomalu, že když se na něj otočím, tak mám pocit, že stojí na místě a jen píchá hůlkami do hlíny. Po skalnato-lesnatém úseku dorážíme na krásnou mýtinu s výhledem na moře a po oddechu pokračujeme lesem až k první horské chatě Refuge d´Ortu di u Piobbu (1570m). Přestože jdeme pomalu, tak zjišťujeme, že dodržujeme předepsané časy. Po vysušení stanu pokračujeme ve stoupání. Následně mírně klesáme a to jen abychom se nadechli k velkému stoupání kolem rajbákového masivu. Občas se projdeme po sněhu a konečně se dostáváme do Col de Piccaia (1950m), kde nás zakrývá mlha s viditelností deseti metrů a drží se nás po zbytek cesty. Při traverzu do Col de Carrozzu (1865 m) narážíme na první problémy se značením. Občas si říkám, že cestu označoval chorý mozek. Někde je značek přehršle, ale když je člověk potřebuje, tak je jen s vypětím všech instinktů sotva nalezne. GR20 je označená červenobílou značkou. Konečně začínáme scházet „nekonečným“ klesáním až do Refuge de Carrozu (1270m). Této takzvané nekonečnosti jsme se měli dotknout při putování ještě mnohokrát. Pěkná místa jsou rozebraná a my trpíme zimou. Jíme skromně, občas kaše nebo kuskus, ale vždycky musí být polévka. Bivak se stanem jako skoro všude jinde stojí 7 euro. 0,5l piva Pietra 6 euro. Chytáme na terase poslední sluneční paprsky a ukládáme se ke spánku.

 

2. 6. 2014 Refuge de Carrozzu – Bergeries de Ballone

Vycházíme už v 06.40 hod., protože Francouzi stejně už všude hlučí. Scházíme k místní atrakci kyvadlového mostu a od něj začíná asi 800m dlouhé stoupání, kdy můžeme po levé ruce obdivovat, jak si řeka prořezává cestu přes skalní stupně. Se skupinou dalších lidí dosahujeme jezera Lac de la Muvrella, kde většina lidí odpočívá. My se však hned vydáváme do zasněženého svahu, kde následujeme již vyšlapané stopy až do sedla. Traverzujeme další svah až do sedla Col de Stagni, odkud můžeme vidět městečko Haut-Asco, přičemž bychom museli naklesat dalších 600 metrů a my takticky volíme v mapě zanesenou, ale nepoužívanou starou GR20, která nás vede po západním úbočí Punta Stranciacone (2151m). Jířa si pochvaluje, že jsme za celou dobu nikoho nepotkali, já si pochvaluju, že se v členitém terénu nachází staré značení. Ohledně počtu lidí na stezce si vůbec nestěžuju. Lidi určitě potkáváme, ale na mě to nepůsobí nijak rušivě. V hlavní sezóně se ovšem o osamělém putování určitě hovořit nedá. Konečně dosahujeme sedla, od kterého se schází k oficiální GR20. Tímto jsme si ušetřili určitě dvě hodiny času a spoustu sil. Suťovým svahem se napojujeme a opět stoupáme až k hranici sněhu, kde končí značení. Ještě s jedním postarším párem hledáme nějaké rozumně vypadající stopy ve sněhu, až to ten pár vzdává. My ne, za námi se pomalu kupí mračna a my tuto etapu, kterou průvodce pro své lezecké obtíže označuje jako vrchol GR20, chceme mít rychle za sebou. Po nějakém bloudění konečně narážíme na mužíky a od ruin bývalé Refuge d´Altore a malého jezírka už přímo dupeme ve sněhu až k sedlu Col Perdu (Ztracený průsmyk 2183m). Množství sněhu donutí Jířu konečně k nazutí trekovek. Když přijdu do sedla, tak tam stojí jeden evidentně zkušený frantík. Oba obdivně sledujeme další a nejtěžší úsek označený Cirque de la Solitude. Přes propast vidím věž obklopenou sněhem a kolem ní už se hutní mračna. Frantík mi říká špatnou anglinou, že se musíme dostat k té věži, a že spousta lidí tudy raději nejde. Až mnohem později zjistím, že tento úsek spousta turistů objíždí autobusem z Haut-Asco. Upřímně, nějak nechápu, jak se k této věži dostat. Pak mě opouští a přichází Jířa, který s ledovým klidem řekne, že to hůř vypadá, než to je. Okamžitě lezeme prudce dolů, opravdu se jedná o lezecké úseky, nicméně dost často jsou zajištěné řetězy. Slezeme asi 200m a najednou opět končí značka. Mlha kolem nás houstne. Chvíli se plácáme kolem poslední značky, pak nahlédneme do průvodce a z něho vyplývá, že bychom měli traverzovat. Jířa pod námi zahlédne ve sněhu skoro neznatelnou stopu.  Následujeme jí a na občasných kamenech potkáváme značky. Takto traverzujeme asi 100m, až v mlze s viditelností 5m vidíme poslední značku, od které v zasněženém svahu stoupá pár stop po mačkách. Drahnou chvíli přemýšlíme kudy dál a já se vydávám asi 30m po mačkách, ale nejsem o moc moudřejší. Zase se vracíme k poslední značce a nevíme, co dál. Začíná pršet a to nás nutí k rozhodnutí. Jířa se nechá přemluvit a my stoupáme po stopách maček. Borec před námi dělal vysoké kroky, tak se docela namáháme. Vykopávám stupy do sněhu a doufám, že nikdo z nás neuklouzne. Jedinou oporou jsou nám hůlky. Déšť přitvrzuje a padají i kroupy. Nesmíme udělat chybu a síly pomalu dochází. Jířa už mi v kraťasech hlásí, že mu promrzají ruce. Konečně potkáváme značku na skále a to nám dává naději, že chlapíci s mačkami věděli, kam jdou. Nechávám se dohánět Jířou, abych mu upravil pláštěnku přes batoh. Mně už voda regulérně stéká pod trikem až do bot. Stoupání je nekonečné a později zjišťujeme, že jsme si bez zastávky prorazili cestu 300m svahem v převážně 50° sklonu. Konečně vidím ceduli Col de Minuta (2218m). V sedle oblékám pláštěnku i já, abych se zapařil a trochu ohřál. Pomalu v neustávajícím dešti scházíme do Refuge de Tighiettu (1640m). Zde je značení jasné a my si uvědomujeme, že jsme se z té bryndy dostali jen díky dvěma párům maček neznámých turistů. Konečně jsme na chatě, která stojí vyvýšená na nožičkách. Píšu jen základní zprávu Renulce, aby neměla strach a chceme se vydat ještě dále k Bergeries de Ballone (1440m), což je asi půl hodiny cesty. Ale před odchodem ještě zahlédnu v okénku sprchy Francouze, který potvrzuje, že šel před námi s mačkami v Cirque de la Solitude. Skoro na kolenou mu děkuju. Pak se přesouváme k de Ballone, kde se konečně můžeme najíst a obléknout do navlhlého oblečení. V chatě si dáváme pivo s domněnkou, že se trochu zahřejeme, ale otevřené dveře do chalupy nám v tom zabrání. Jdu si lehnout s vědomím, že tato noc bude opravdu náročná.

 

3. 6. 2014  Bergeries de Ballone – Hotel Castel di Verghio

Opravdu se ráno jen s obtížemi vyhrabávám ze spacáku, a zatímco Jířa dělá čaj, tak se snažím ohřát za pomocí jeho spacáku. Vyrážíme až po sedmé a nikam nespěcháme. Ráno je opět krásné a my pomalu stoupáme voňavým lesem až na úpatí prudkého 500m dlouhého stoupání k Col de Fogghiale (1962m), které si pamatuju jako velice strmé. Dalo by se říct, že jsme si ho s Jířou dost užili. Zkušenosti z hor za poslední léta z tohoto chvílemi lezeckého úseku udělaly příjemné stoupání. V sedle opět sušíme věci a snažíme se nachytat trochu slunce, ale mračna se opět pomalu kupí. Procházíme kolem vysoko položené a sněhem obklopené Refuge Ciuttulu di i Mori (1991m), kde se dá také ubytovat a scházíme nejdříve zprudka a poté pozvolna v zatravněném údolí podél řeky Le Golo. Jen si postesknu, že proti očekávání není takové teplo, abych si opláchl tělo v chladivé vodě řeky. Cestou potkáváme partu Čechů, se kterými vyměňujeme informace, a pak nás žádají, že jestli potkáme jejich kamaráda v bílé čepičce, tak mu máme předat info ohledně jejich dalšího postupu. Už je to tři dny, co se od nich oddělil kvůli výstupu na horu a teď je marně dohání s vybitým telefonem. Kluci moravský jsou taky zaskočeni, že je na ostrově taková zima. Někteří mají také jen letní spacák a k tomu botasky. Sestupujeme a lidi potkáváme až u mostu v blízkosti Bergeries de Radule. Pokračujeme bukovým lesem, až si sedneme na křižovatce s jinou stezkou Mare – Mare Nord. Zde mi Jířa oznamuje, že ho bolí achilovka tak, že hrozí, že bude muset ukončit putování. Já mám dohuntované nohy z pohor, které se den před tím topily ve vodě, takže se rozhodujeme po celkových 13km pro dnešní ukončení v Castel di Verghio, kde si odpočineme a uvidíme. Za chvíli docházíme k hotelu, kde je plocha pro stany. Radost nám udělá, když se dovíme o obchodu, kde jsou rajčata, čokolády, fazole a paštiky s chlebem. Po chvíli, co postavíme na nejlepším místě pod stromy stan, tak přichází buřina, která se se zničující silou přežene přes hory, kde jsme před pár hodinami byli ještě i my. Sedíme v kuchyňském koutě s ostatními turisty, většinou Francouzy a přichází k nám Čech, kterého se ptám, jestli vlastní bílou čepičku. Pavel si nás našel sám, takže mu předáváme informace od party Čechů. Po dešti vidíme v bezprostřední blízkosti tábora lišku, která hledá, kde by co sezobla. Jeden Frantík jí označí za „fucking bastard“, což pobaví všechny přítomné. Raději si dáváme batohy na noc na stromy. Noc je „výtečná“. Je kosa, slyším chrápání z vedlejších stanů, Jířovi příště zakážu fazole, dveře od záchodů vržou k nepříčetnosti a k tomu až ke stanu přichází „fucking bastard“, který kvílí jako smyslu zbavený. Jířa mlčí, tak já zařvu tak mohutně, až ztichne celý tábor a liška se u nás už nikdy neobjeví.

 

4. 6. 2014 Castel di Verghio – Refuge de Manganu

Tento úsek si pamatuju z let minulých jako krásný. A nepletu se. Jdeme nejdříve voňavým lesem, poté začínáme dlouze stoupat a každým metrem se nám odhalují malebné výhledy do vnitrozemí. Nakonec se přehoupneme do Col de Reta (1883m) s výhledem na jezero Lac de Nino (1760m), kde nás k zemi přiková strašný hluk stíhaček, které nad jezerem přelétnou ve výšce snad 100m. Poté sejdeme k jezeru, do kterého se vlévá mnoho potůčků, a v promáčené půdě hledáme vhodné místo k odpočinku. Na kamenech se rozvalíme a i na chvíli usneme. Když mineme jezero, tak se dostáváme do háje plného starých buků. Projdeme kolem Bergeries de Vaccaghja, kde se pase mnoho různých zvířat, a pak ukončujeme 14km dlouhou cestu v Refuge de Manganu (1601m). Mažeme si nohy a říkáme si, že to zkusíme až do Vizzavony, kde případně ukončíme cestu kvůli zdravotním problémům. Uklidňuju se, že týdenním pobytem v horách a dosažením středu ostrova budu dostatečně nasycen. Píšeme tedy Petrovi, ať je připraven na náš únik z hor. Na takovou cestu doporučuju do lékárny přibalit panthenol na oděrky a ibuprofen v masti na bolesti šlach atd. Jak zajde slunce, tak se musíme obléct do všeho, co máme a to předznamenává studenou noc. Čas trávíme učením se francouzských slov.

 

5. 6. 2014 Refuge de Mantanu – Refuge de l´Onda

Za poslední noci jsem se přeci jenom něco naučil, a přestože v noci mrzne, tak proti očekávání přečkávám noc v pohodě. Recept na teplo zní pláštěnka přes nohy ve spacáku. Od rána svítí sluníčko a my necháváme pár lidí předběhnout, protože si takticky necháme v převážně ledovém výstupu vyšlapat trochu stupy. Na sněhu utíkám Jířovi a užívám si kouzelný výstup do průsmyku Bréche de Capitellu (2225m), který ústí mezi špičatými vrcholy. Odtud je nádherný výhled na zaledovanou korunu hor, kterou v dalších hodinách obejdeme. Sníh je již natavený, takže postup je exponovaný, ale ne nebezpečný. Pod námi je zmrzlé jezero Lac de Capitellu (1930m) a Lac de Melu (1711m). Po sněhovém úseku a sérii sedel se dostáváme do sedla Col de Soglia (2052m), odkud se prudce sbíhá k Refuge de Pietra Piana (1842m). V tomto úseku mě rozesmál Jířa, kdy se bavíme o tom, jak jsou dotyčné úseky nekonečné. On na to reaguje tak, že ten nahoře neví, že má Jířa zase nekonečnou trpělivost. ... a propadl se do sněhu po pás. Roztátý sníh vytváří velké množství potůčků, které nás doprovází až k chatě, kde si u útulny sedneme a něco sníme. Plánujeme, že seběhneme až do nejnižšího místa k řece Manganellu (940m), kde bude určitě tepleji a konečně se vyspíme. Velice strmě klesáme, a poté jdeme dlouze lesem. To snad nikdy neskončí. Procházíme kolem Bergerie de Tolla (1011m), kde nakupujeme chleba a domácí sýr. Lahoda. Jen co dojdeme k mostu přes řeku, tak skočíme do vody a flákáme se s tím, že tady někde přespíme. U řeky je malé parkoviště, tak se rozhodujeme jít dál proti proudu potoku Goltaccia. Nečekali jsme však, že narazíme na nejošklivější úsek lesa, kde není ani trochu rovného místa na bivak. Tedy stále stoupáme, až se znenadání dostáváme k Refuge de l´Onda (1380m), kde je vše tak, jak má být. Lidé spí v ohradě a všude kolem pobíhají zvířata. Nicméně se jedná o krásně umístěnou chatu mezi horami. Chatař Korsičan mi vysvětluje, že je Korsičan a já jsem Čech. Jestli nechápete pointu, tak já do teď také ne.

 

6. 6. 2014 Refuge de l´Onda – bivak nad Vizzavonou

Celkem v pohodě jsme přečkali noc a můžeme se beze spěchu hned pustit do stoupání, které se vypíná nad táborem. Bez přerušení dosáhneme jediného kopce Crete de Muratellu (2020m), na kterém není sníh. Výhledy jsou opět ohromující a je třeba sestoupit 1100m výškových metrů. Oba s Jířou už cítíme kolena a jediné, co nám pomáhá, jsou hůlky. Až když se dostáváme do pásma lesa, tak sklon polevuje. Po nějaké době se konečně dostáváme k řece l´Agnone a já se dostávám do zvláštního rozpoložení. Jířa signalizuje, že bolest achilovky výměnou bot polevila a je mi tedy jasné, že budeme pokračovat z Vizzavony do třetí třetiny. Nicméně jsem jaksi z tohoto putování unaven. Nejen že mám strach o levé koleno (odřeniny na nohách se zotavily), tak mám pocit, že furt jen uháníme a nikde se ani nezastavíme, natož abychom se vyšplouchali ve vodě. Z nocí jsem utahaný, nikoliv odpočinutý. Na mou psychiku taky negativně působí Jířova mlčenlivost. To není nic, co bych mu vyčítal, ale člověk má toho po týdnu dost. Mám tedy menší krizičku a reaguju na ní tak, že si prostě lehnu u řeky a chvíli se válím, až usnu. Ležíme u mostu, a když se probudím, tak si všimnu francouzského mladého páru, jak přechází přes most. Hned mě zaujme jejich energie, navzájem se fotí a dělají u toho blbosti. Líbí se mi, jak si to užívají a hned mi to začíná v hlavě vrtat. Odejdou pryč a my se také vydáváme dále. Jdeme stále podél řeky, až se dostáváme do půvabných míst andělských kaskád. Konečně se dostáváme na přístupovku k Vizzavoně a já se těším, až si dám pivo, vykoupu se a najím se. A také se v nízké nadmořské výšce vyspím v teple. Ovšem je pro mě zklamání položení tábora a na rozdíl od informací zastaralého průvodce se zde platí za bivak (osoba 7,5 euro, stan 5 euro). Mně osobně se vesnička příliš nelíbí. Dojdeme do restaurace, kde hrají dvě televize a vůbec se tu necítíme nějak dobře. Jířa se podělí o talíř s uzeninami za 20euro, napijeme se piva a já si brknu domů Renulce. Dokoupíme sušenky a paštiky a štrádujeme si to dál do hor s tím, že Jířa tuší, kde je pramen vody. Bohužel se dostáváme do jednoho z nejsušších úseků, a i když odbočíme z trasy, tak Jířou očekávaný pramen nacházíme téměř vysušený. Jdeme tedy opět výš, až vystoupáme asi 300m a dostáváme se na rozcestí, kde by se dal položit stan. O kousek dál je dokonce zatravněný plácek. Pochybuju, že najdeme něco lepšího, a tak navrhuju zůstat. Jířa přijímá a než by koukal na můj kyselý ksicht, tak jde hledat vodu. Už jsem se viděl ve městě, jak se cákám ve vodě a chlastám pivo a místo toho sedím na vyprahlém místě v lese, kde cucám poslední zbytky vody. Mám čas přemýšlet, a tak přemýšlím. Jestli mám pokračovat dál v cestě, tak si to musím prostě začít užívat, protože jinak čtyři další dny nepřežiju. Vzpomenu si na mladý francouzský pár a konečně přecvaknu. Proč bych si to taky neměl užívat?! Jsem na mé vysněné GR20, hory miluju a času máme dost. K tomu už to opravdu vypadá na oteplení. Když se vrátí Jířa se dvěma láhvemi vody, tak jsem už v pohodě. Všude lezou velcí mravenci a lítají mouchy s komáry, tak si rovnou stavím stan. Jířa nejdřív uvažuje nad spaním pod hvězdnou oblohou, ale záhy pochopí, že je lepší zalézt do stanu. V noci je konečně tepleji, ale probudí nás cosi jiného. Ke stanu se blíží kvílení nasr.né krávy, která asi zjistila, že se jí poflakujeme na jejím fleku. Řve jak praštěná přímo u stanu, a pak odkluše do buše. Takhle se vrátí ještě dvakrát, ale to se jí už jen smějeme.

 

7. 6. 2014 Bivak nad Vizzavonou – Col de Verde

Vyrážíme opět bez snídaně už v 06.50 hod. a to se kolem nás prohnala už dvě družstva. Poměrně dlouho stoupáme v lese, až se konečně dostáváme do sedla Col de Palmente (1647m), odkud vidíme, jak se vinou stezky. Hádáme, kudy půjdeme my a ani se nám nezdá, že celý masiv obejdeme a i tak konec etapy ani nezahlédneme. Odpočíváme na prosluněném ostrohu s koňmi a poté jdeme dlouho lesem, až nás to vyplivne před Bergeries de Capannelle (1586m). Po cestě potkáváme docela dost lidí a už je i evidentní, že se teploty přehouply k třicítce. U této chaty je lyžařské středisko Monte Renoso, které působí nehezky. Sjezdovka vypadá jak kráter po meteoritu. Nicméně je v chatě příjemná obsluha a oba s chutí vypijeme chlazenou Coca colu. Poté pokračujeme dále nejdříve prudkým sestupem a poté dlouhým pochodem v lese. Vychutnávám si chůzi mezi stromy, a když narazím na řeku, tak se tam šplouchám jak malý kluk. Dojdeme na mýtinu a potkáváme „můj“ francouzský mladý pár. Odtud opět klesáme k řece a zde potkáváme čtyři týnejdžry, kteří zde působí nemístně. To je známka blízké silnice, která směřuje do nedaleké vesnice Ghisoni. Dnes jsem si to užíval, nicméně jsem rád, když dosáhneme našeho cíle Col de Verde (1289m). Opět se jedná o velice dobře  umístěnou chatu s pěknými místy na bivak. Francouzský pár se ukládá vedle nás. Dáme si s Jířou pivo a víno a sledujeme, jak se všichni frantíci krmí v několika chodech. Neodoláme a nakrmíme se obřím sendvičem za 8euro.  

 

8. 6. 2014 Col de Verde – Refuge d´Usciolu

Konečně je teplo a my nespěcháme. Dnes nás čeká jen jedna etapa, i když psaná na více jak 7 hodin. Jako již tradičně začínáme dnes stoupáním, které na chvíli polevuje v sedle Bocca Dell´Oru (1840m), kde všichni vydechnou v němém úžasu. Po mnoha dnech opět vidíme v dáli moře. Za chvíli už dobíráme vodu u Refuge De Pratti (1820m) a začíná krásná hřebenovka, kdy kličkujeme mnohými vrcholy. Na jednom z nich se konečně seznamujeme s francouzským párem. Je nám ctí poznat Naulen a Freda. Teče z nás jak z konví a dosahujeme malého hájku, kde se všechna družstva schovávají před sluncem a obědvají. Za chvíli jsme v sedle Col de Laparo (1525m), odkud je to opět přímo na vrchol. Tentokrát jsme poměrně dlouho krytí ve stínu stromů, ale i tak je to v tom horku únavné. Na vrcholu Monte Formicola (1981m) se pasou koně a Jířa sní, že tady zůstane na noc. Po chvíli si uvědomí, že postrádá vodu, tak mě následuje až do Refuge d´Usciolu (1750m), kde neunikne zraku chatařky. Ta ho hned dobře odhadla a upozorňuje ho na to, že je zakázané bivakovat mimo prostor chaty. Nejdřív se oba dohadují přese mě, ale mě to už otravuje (Jířa se taky domluví anglicky, akorát odmítá mluvit) a jdu si zaplatit spaní. Za chvíli přijde Jířa s tím, že zaplatil poplatek za spaní, ale že si stejně nakonec půjde lehnout na hřeben. Já to odmítám řešit. Studená sprcha příjemně osvěží, dáme několik piv Pietra a jdu na kutě. Frantíci nás upozornili na to, že druhý den má být opět 35°C, tak se rozhodneme vyrazit již v 05.00 hod., abychom nešli v takovém horku.

 

9. 6. 2014 Refuge d´Usciolu – Refuge d´Asinau

Vyrážím ve větrném ránu až v 05.10 hod. a sleduju dvě čelovky přede mnou, kam směřují. Asi po 15 min. narážím na hřebeni na Jířu, který spal na větrné hůrce, a tak raději vstal a ukazoval „dvěma čelovkám“, kam směřuje další cesta. Jdeme po hřebeni a na východě se nad mořem pomalu probouzí den. Je to krása sledovat vycházející slunce. Opouštíme hřeben a dosahujeme Bocca di I´Agnone (1570m) v líbivém bukovém lese. Nakonec se rozhodujeme jít variantou GR20. Po opuštění lesa si prorážíme cestu planinami a v dálce pozorujeme Punta di Valli Tremolli (2134m). Tedy opět vzhůru, do uší Arakain a hned se jde lehčeji. Výstup si vychutnávám stejně jako dosažení posledního významného vrcholu na cestě. Jířa cítí, že budeme poměrně brzy na chatě, a tak mi sděluje, že míní pokračovat dál. Já ne, horko je takové, že je vůbec problém být na sluníčku, natož dále pokračovat v technicky náročném výstupu, což Alpínská stezka určitě je. Dojde k lehké výměně názorů, ale „cesta“ mě naučila netlačit na pilu. Najdeme sedlo, seběhneme k Refuge d´Asinau (1538m) a v rozpáleném odpoledni stojíme u chaty.  Co dál? Jířa se nevzdal nápadu jít dále do Bavelly přes Alpínskou stezku. Já zůstávám u chaty, protože se mi v horku už nikam nechce. Držím se původního plánu. Jířa si bere popis a vyráží sám, čímž si připraví poměrně náročné odpoledne. Nakonec bude spát někde mezi skalními věžemi Bavelly. Já si užívám krásné odpoledne, plácám se v řece, a pak prožiju nejhezčí večer s Fredem a Naulen. Vypráví mi, že jsou od Montpellier a dělají oba jako gynekologové s tím, že vypravují lidi na svět. Napadá mě tak trochu poeticky, že já zase lidi jako vyšetřující sebevraždy a různá úmrtí ze světa vyprovázím. Vyprávím jim, jak před několika dny, když jsem měl krizi, tak oni dva byli pro mě impulz brát zase putování jako zábavu, ne povinnost. Fred přiznal, že toho rána Naulen brečela, že už je unavená. Dávám si budík na 04.30 hod., protože jsme s Jířou domluveni v Bavelle na devátou a podávám si ruku s rozesmátou dvojící.

 

10. 6. 2014 Refuge d´Asinau – Conca

Vycházím v 05.00 hod., téměř za tmy. Fred stojí venku a mává mi. Pospíchám po technicky lehčí, ale delší trase GR20. Cesta vede převážně lesem po jihozápadním úbočí. V podstatě se nezastavím a jsem v Bavelle až chvíli po 09.00hod. Na jedné ceduli naleznu lísteček se jménem Jířa a šipkou. Rozjímám, že kdyby si ze mě vystřelil, tak bych takhle po lístečkách mohl obejít celý masiv, než bych ho nalezl. Naštěstí se Jířa povaluje asi o 200m dál. Oba máme dobrou náladu a jdeme se do městečka nasnídat. Fred a Naulen též přibíhají do městečka, křičí na nás „Conca“ a pospíchají dál. Jířa míní, že je potkáme v Conce v hospodě. Doplňujeme vodu u místního pramenu a klesáme, a pak výrazně stoupáme do sedla Col de Foce Finosa (1214m). Opět jsme fascinováni obrovskou změnou rázu krajiny. Celá GR20 je charakteristická obrovskými změnami krajiny v průběhu pár hodin. Kdo nezažije, nepochopí. Zde se podivujeme nad roztodivnými skalními útvary. Optimisticky pokračujeme k Refuge de Paliri (1055m). Zde si dovolíme krátkou přestávku, dobereme vodu a říkáme si, že už to nemůže být daleko a už by to mělo být s kopce. Jaké nepříjemné překvapení, když v tom příšerném parnu stoupáme 150m. Je to utrpení, ale my se už vidíme na konci trasy. V grafu je trasa nakreslená s kopce, ale ani zdaleka tím nejsou vystiženy obtíže, které nás ještě čekají. Úsek jakýmsi porostem s výhledem na skalní věže je opravdu dlouhý, až se dostáváme k řece, kde se ošplouchneme a najíme. Pak opět stoupáme, abychom konečně traverzovali přes několik sedel po stezce pro jednoho člověka ve všude přítomné maquis. Rozjímáme, že to charakterem připomíná kosodřevinu v Tatrách. Jak do ní jednou spadneš, tak už se nevyprostíš. Už zoufale se smějeme nad stále dalšími a dalšími sedly a stoupáními k nim. Oba už v příšerném vedru a skoro bez vody jedeme na doraz. Kupodivu se jedná i ve spojitosti s tím, co máme za sebou, o jeden z nejúnavnějších úseků. No hurá, sedlo Col d´Usciolu (587m). Už vidíme pod sebou vesnici Concu (252m), cíl naší cesty. Na prudkém klesání se mi tak motají nohy, že uklouznu a nepříjemně se praštím přes malíček pravé ruky, že se domnívám, že jsem si ho zlomil. Veškerý stres se okamžitě vypouští, řežu hůlkou o šutr a přijde mi to jako nejsmysluplnější věc na světě. Jířa mě s „obdivem“ pozoruje a říká, že by tohle taky občas potřeboval. Ne každému je dáno se umět vyventilovat. Všechno jednou končí a my docházíme v 18.00 hod. až k našemu autu. Parta hic nám píše, že jsou v nedalekém kempu a čekají na nás. Přejíždíme k nim a připadám si trochu jak z jiného světa, když si sedneme mezi výletníky. Chlubím se vítězným doutníkem, který mi tajně přibalila Renča, ale jaké to zklamání, když zjistím, že je rozlámaný. Lenka mi zabalí cigaretku a já si jí s chutí vychutnávám. K tomu točené pivko, co víc?! Přeci kamarádi. Do hospody dorazili gynekologové, tak je zvu ke stolu. Fred se svěřuje, že se na tři hodiny ztratili v maquis a bylo jim bez vody ouvej. Kdo v těchto křovinách nebyl, jen těžko pocítí to zoufalství, když se ztratí. Naulen má vyvalené oči a do smíchu jí moc není. Všichni si dáme večeři, a pak už je vše jen jako sen.

Další dny je mým jediným přáním odpočinek.  Přejíždíme od jedné pěkné pláže k druhé, koupeme se. Za zmínku stojí západ slunce v Bonifacu, kde jak teplí bratři s Jířou rušíme pár při romantickém západu. Dále můžu doporučit stejk z tuňáka s výhledem na moře a spánek na písečné pláži. Poslední noc se nám poštěstí vidět v noci bouřku nad mořem v blízkosti Bastie. Jen těžko lze popsat, jak Poseidón rozhazuje své zářivé sloupy z nebe do moře. Organizace v Bastii ohledně trajektu je bezchybná a my se loučíme s ostrovem, na kterém jsme toho tolik zažili. Už se těším domů jako malý kluk. Ptám se Jíři, jestli tou cestou naplnil to, co hledal. Říká, že jo. Chcete-li znát odpověď, tak se ho zeptejte. Co se týče mě, tak jsem si zcela uvědomil, že člověk může být uchvácen svým cílem, ale bez druhého člověka, se kterým by cestu sdílel, jako by cíl ztrácel lesku. Mnohokrát v průběhu cesty mi mysl zabloudila k mé ženušce, která na mě čeká doma a posílá mi na dálku energii. Rád bych zmínil slova Jacka Londona na téma žena: „Tak jako všechny generace filosofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je – její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává. Žena způsobila, že jsem se vysmíval smrti a dálce, že jsem pohrdal únavou a spánkem.“

Jen těžko hledám přirovnání k absolvování GR20 v deseti dnech, ale člověk, který se na ní vydá, by měl počítat s tím, že denní výstupy a sestupy jsou srovnatelné s výstupem na Rysy v Tatrách s tím, že dotyčný může zapomenout na chodníky, které se v Tatrách nachází. K tomu si musí připočíst asi 20km denně s 20 kilogramovým batohem. 

Nejdůležitější věci na trek GR20: hůlky, česnek, slivovice a dobrý, i když mlčenlivý parťák. Díky Jířo.

 

Fotogalerie: Korsika