Tři dny na Dachsteinu
Blahouš Kluc
Dachstein není jen Steinerweg, Pichlweg, nebo ferátky, ale i pěkné kratší cesty různého, ať už sportovnějšího nebo horského rázu. Zdrojem pro hledání toho správného cíle byl průvodce z naší horoklubácké knihovny. Ludvík se hned pro jeden rychlý výpad nadchl. Tři dny před odjezdem jsem předal Ludvovi své věci do hor, aby mě mohl vyzvednout rovnou z práce v Praze. Ale chybička se vloudila a já si při běhu na tramvaj zvrtl kotník. Předpovědi byly parádní, a když jsme se konečně s Ludvou sešli i v termínu, tak jsem neměl sílu akci rušit. Takže úspěch akce byl opět s otazníkem.
Dne 1. 8. 2013 mě Ludva po své noční a mé čtyřiadvacítce vyzvedá na Pankráci a valíme si to ve směru Linz - Liezen - Schladming a pěkně strmě pod jižní stěnu Dachsteinu až na parkoviště u lanovky na Hunerkogel 1692m. Dorážíme kolem 16.00 hod. Vítá nás rozpálené skalní království. Lidé sestupují, ale my balíme těžkou bagáž a pospícháme z Türlwandhütte přes Dachsteinsüdwandhütte 1871m po turistické cestě a feratě č. 615 do Hunerscharte 2602m. Cesta je prašná a okovaná ferata s těžkými batohy nepříjemná. Naštěstí potkáváme lidi na feratě jen ve spodní části. V sedle jsme asi po 3 hodinách, tak akorát, abychom se přiblížili pod stěnu Kleine Koppenkarstein 2832m, našli nástup pro zítřejší cestu Tour für heisse Tage a v blízkosti stěny umístili stan na zarovnané ploše od rolby. Vybavuju se s několika studenty z Grazu, kteří mají termální kameru postavenou před stěnu a tou zjišťují děje uvnitř skály. Ludvíček se začíná vychloubat proviantem a já se nestačím divit, když vytáhne banány, okurku, jogurt, puding a já nevím, co ještě. Já si dám polévku. Máme toho jako buchet, tak vyfotit západ slunce a do hajan. V noci jdeme na záchod a chvíli naboso ve sněhu zíráme v němém úžasu na oblohu plnou hvězd a mléčných drah.
Se vstáváním nepospícháme a až kolem 08.00 hod. stojíme pod nástupem.
TOUR FÜR HEISSE TAGE 5
Jedná se o cestu sportovního rázu, která je parádně odjištěná, štandy mají vždy dva borháky. Převýšení 220m a 285 lezeckých metrů, 9 délek. Cestou jsme nic neurvali, i když se občas zdá, že je skála narušená. Většina úseků si drží obtížnost kolem 4+ a jedna délka 45m dlouhá dosahuje obtížnost 5. Nicméně i ve čtyřkových délkách by člověk měl lézt s nadhledem pětky. Cestou jsme potkali pár jeskyní, kde by se dalo v případě nečasu schovat. I když se Ludva prezentoval jako novic ohledně vícedélkových cest, tak si počínal suverénně a nebylo potřeba mu něco vysvětlovat. Jedinou skvrnou na našem vertikálním putování byla moje chyba, které si naštěstí parťák včas všiml, to když jsem byl v myšlenkách už v pětkové délce a vycvakl jsem mu jištění. Ještě teď bych si nafackoval. Ne nadarmo se říká, že by se parťáci měli navzájem kontrolovat. Vylezení cesty nám trvalo předepsaných 3 hod. a 10 min., které jsme strávili odpočinkem a kochačkou před předposlední délkou na pohodlné polici. Cesta je orientovaná na sever, takže jsme měli příjemné klima navzdory okolnímu parnu. Na vrcholu Kl. Koppenkarstein jsme si radostně podali ruce, začali sestupovat feratou ve směru Hunerscharte. Asi po 20 min. jsme sestoupili po žebřících přímo ke stanu.
Ludva nadhazuje, že máme dost času a mohli bychom ještě zkusit jinou cestu, což můj oteklý kotník odmítá. Chvíli vegetíme u stanu, pak k nám přichází Češi a ptají se na cestu, kterou jsme právě absolvovali. Daruju jim topo a sledujeme dvojku, která se právě pere ve druhé polovině cesty. Docela se loudají a zdá se, že prvolezec v pětkové délce odsedl. Balíme kompletně věci a přemisťujeme se na lanovku Hunerkogel 2687m, kde na dobře udržovaných záchodech doplňujeme vodu. Poté umisťujeme stan k vrchní kabince lyžařské lanovky a spěšíme přes ledovec k Hoher Dachstein 3004m. Z „dálnice“ vidíme zadrátovaný hřbet a dále cestu, která vede mezi trhlinami pod poslední část H. Dachstein. Rakušáci nás upozorňují, že bez příslušného vybavení se nedoporučuje jít vrchní částí. Pro vrchní část je zde i zákazová tabulka. Tak nalézáme s našimi odsedávkami do delší, ale bezpečnější feraty po pilíři. Naši metodici by z nás měli radost, kdyby viděli, že se buď jistíme jen odsedávkou, která by nám v případě pádu byla stejně k ničemu, nebo přímo lezeme po skále bez jištění. Zdolávání vrcholů feratou ve mně už tak vzbuzuje nevoli, a k tomu potkáváme český pár. Po pár slovech holčina dochází k závěru, že určitě nás dnes slyšela křičet při zdolávání cesty a nevyhnula se kritickému tónu v hlase. To sotva, až na pár výjimek fungujeme s Ludvou na domluvené pokyny. Feraťačka mě znechucuje ještě víc, a pak dojdeme na předvrchol a já vidím ve vrcholových partiích, jak se tam plácá rodina s malým dítětem a evidentně jim to neodsýpá, přestože do setmění zbývá pár hodin. S plivnutím zamávám Ludvovi, který se nenechá odradit a pokračuje hbitě až na vrchol. Kostka Ludvíček se usmívá jak měsíček v domnění, že pobyde na vrcholu vzácnou chvilku osamocen. Ale za deset vteřin po jeho dosažení vrcholu se z Jižní stěny vyloupli dva Češi, kteří svým „ahoj“ narušují vrcholovou pohodu. Já v klidu sestoupím, říkám si, že zdolávání kopců feratou není opravdu nic pro mě. Na Ludvu čekám na chatě Seethalerhütte 2741m při Radleru za 4,5Euro. Ludva v poměrně krátké době dochází na chatu ještě s jedním z těch Čechů, kteří přebouchali za 11 hodin Steinerweg. Klobouk dolů. Při odchodu z chaty zahlédneme ještě výše zmiňovanou rodinku, jak sestupují přes zakázaný úsek ledovce a dítě jako první sklouzává kolem odtrhové trhliny.
Docházíme ke stanu, Ludva si opět užívá kulinářský večer, já si dám polévku. Potom nasáváme krásu hor při západu slunce. Na druhý den máme naplánovaný jihovýchodní hřeben 3+ na Nied. Dirndl 2818m s převýšením 150m. Co mě ale nenechává klidným, je exponované slanění celou východní stěnou. Zdá se, že i Ludva je z toho nervózní. V noci nemůžu dýchat a furt se převaluju, takže o vyspání nemůže být ani řeč.
Ráno nastupujeme do stěny až kolem 09.00 hod.
VÝCHODNÍ HŘEBEN (OSTGRAT) 3+
Jedná se o exponovanou hřebenovku, která má zcela horský charakter. Nicméně mě překvapuje dobrým jištěním. Cesta je psaná na 3-5 hodin. Několik prvních délek lezeme v pohorách a užíváme si pohledů do kilometrové stěny na levé straně výstupu. Při prvním traverzu se začíná přitvrzovat, tak si nazouváme lezečky. Batoh je pro druholezce opět nepříjemnou zátěží. Po pěkné lezecké pasáži se dostáváme ke štrbině, do které musíme 10m slanit. Poté se dostáváme pod vrcholovou partii a zalézám za roh, kde mě čeká poměrně pěkné lezení nad 200m propastí. Poslední délky se ujímá Ludvajs a dolézá až k poslednímu štandu. Jištěn pokračuju až k vrcholové knize, kde nás zapisuju. Brodím se mezi šutry a hledám štand, jako kdyby se člověk toulal na střeše paneláku. Kde nic, tu nic. Při pohledu na topo nejsem o nic chytřejší, tak slézám k parťákovi a oblézám vrchol po polici ve směru Hohes Dirndl. Nacházím štand a Ludva ke mně dolézá. Slaním na jednom laně 25m a uvědomuju si na jedné z polic, že bychom měli být více na sever. Odvazuju se a po široké polici jdu na sever, až konečně nacházím štand, který vede pod vrcholovou hlavu. Ludva mě následuje. Konečně se dostáváme po polici k východní stěně, kde se nachází kulatiny ve tvaru U zapuštěné do skály. Slyším na druhé straně hlavy hlasy Rakušanů, tak se ujišťuju, jestli jsou ty háky opravdu slaňáky. Tvrdí, že jo, tak snad se nepletou. Slanění jsou 20-25m dlouhá. Můžeme sice svázat lana dohromady, ale v rámci bezpečnosti odmítám. Třikrát se pomodlím, ať lano dosáhne k dalšímu slaňáku a spouštím se do propasti. Naštěstí nacházím další a další slaňovací háky. Oba si užíváme expozici a třeba i prolanění přes několika metrovou střechu. Občas při strhávání lana kolem prosviští kámen. Při předposledním slanění se Ludva cítí už pevně v kranflecích a slaňuje jako první. Ale na hraně zjišťuje, že se správný slaňák nachází asi 5m daleko od něj napravo, tak předvádí parádní pendl do exponovaného háku. Konečně se dostáváme na polici, která nás dovede až na ledovec k výchozímu místu. V topu je psáno 5 slanění z police, my jsme jich ale absolvovali určitě víc.
Oba se radujeme z úspěšného výstupu a hlavně sestupu, balíme věci, doplníme na lanovce tekutiny a opět plně zatížení klesáme od lanovky 900m převýšení až k našemu autu. Sestupová cesta je už jen jedno velké utrpení, ale kolem 16.00 hod. jsme konečně u auta, kde provádíme k pobavení turistů očistu z kanistru. Poté frčíme rozpálenou krajinou do Prahy, kde se vyhazuju kolem 23.00 hod. a přeju kamarádovi šťastný návrat do Chomutova. Blahouš
Dialog ovlivněn výškovou nemocí:
Ludva: „Ty máš ty boty ale ošoupaný.“
Blahouš: „Ale já je mám už deset let.“
Ludva: „Já ale taky.“
Blahouš: „No jo, ale já chodím ven.“