Podívej...

Podívej, co jsem našel! Ležel tam úplně opuštěný a zarostlý. Hledal jsem někoho, komu by patřil, ale nikde nikdo. Tak jsem ho vzal domů. Podle nánosu mechu tam musel být dlouho, vydrbeme ho a zkusíme najít majitele, když se nikdo neozve, necháme si ho.

K páru lezeček se už nikdo nepřihlásil, a tak zůstal u nás v přepravce.

Asi rok po této události jsme s Milanem a Přemkem jeli na Dlouhou louku. Je tam vyhlídková skála, kde se dá do sytosti vyboulderovat. Když už kluci měli oblezenou východní část, šlo se na druhou stranu, kde si Milan vyhlídl těžší cesty. Ale... Zrovna pod nimi stál stan, kolo a cyklista. To ale Milana neodradilo. Jerry nás vítá nejistě, ale jistě uvažujíc o tom, že dnes asi přijde o střechu nad hlavou. Naplánoval si grilování a relax o samotě, dovršený západem slunce. S lezením asi nepočítal. Ale přece nebude jen tak, zbůhdarma přihlížet, a než se nadál, tak ho kluci už navazují na lano.

Z vyprávění se dozvídáme, že byl s kamarádem na túře v horách a na stěně, a že tohle je jeho první lezení na skále.  A protože Jerryho obličej potom doslova jásal, napadlo nás, že nejspíš bude vhodnou osobou, které bychom mohli svěřit do opatrování nalezené, po vlastních nohou prahnoucí lezečky.

A tak, jak měl Jerry radost z pěkně prožitého podvečera, tak máme my radost teď, z jeho zpráv o tom, jak se jemu a teď už jeho botám, výborně daří ve skalách.  Květa