Krkonoše 2013

Jarda "Bábovka" Hála           

Tak jako každý rok i letos jsme plánovali s Blahoušem výstup na Sněžku. S myšlenkou vystoupit na Sněžku přišel poprvé Bláža a posledních pár let se snažíme tradici dodržovat. Výstup plánujeme vždy na prosinec. Předpověď počasí pro letošní výstup byla výborná a není proto divu, že Blahouš zkušeně využívá této možnosti a navrhuje hřebenovou túru z Pece pod Sněžkou do Rokytnice nad Jizerou. Těsně před potvrzením rezervace se rozhodla rozšířit naše řady Blahoušovic Renča a v minutě dvanácté Verča D. Setkání celého týmu proběhne na Černém Mostě a do Krkonoš vyrážíme v pátek ráno v 9:00. Cesta je dlouhá a ubíhá pomalu, přesto s úsměvem dorážíme do Pece ve 12:20. Počasí je zatím stabilní, nahoře jasno, azuro, dole mlha a sračky. Po příjezdu vyhlížíme nejbližší hospodu, a tak trochu nekontrolovaně zapadneme do hospody pod nádražím hned vedle potravin. Tuhle krčmu doporučuji již nenavštěvovat! Objednáváme si 4 polévky a nějaká anabolika v tekutém stavu. Po 15 minutách čekání vyvíjíme psychický nátlak na obsluhu - zatím bez výsledku, a tak přihazujeme další level, nandáváme návleky, převlékáme se a dokonce i rozbalujeme vlastní svačinu. Obsluha začíná chápat a po 35 minutách se ozývá cinknutí mikrovlnné trouby. Sláva, kuchař pochopil, ale dorovnává. Polívka je nalitá až po okraj a při doručení na stůl je miska pěkně poblitá majoránkou a mastnotou.

            Ve 13:15 vyrážíme klidným tempem z krčmy. Děvčata nedbala našich rad, a tak není divu, že první zastávku máme cca po kilometru u staré lanovky. Dáváme pauzu, neb holky se nám snaží dokázat, že převlékání je proces, který perfektně ovládají. Naštěstí vše probíhá pod kvalitním dozorem a od lanovky vyrážíme krátce před 14:00 – super, první kilometr za 40 minut. Začínáme stoupat, tempo je již svižné a na Růžohorky dorážíme za necelou hodinu. Naše rychlost nezůstává bez povšimnutí německých medií, a tak poskytujeme krátké rozhovory zahraničnímu zpravodaji. Po rychlém ubytování na Děčínské boudě (180,- s vlastním spacákem a karimatkou) vyrážíme dál nahoru na horu stále svižným tempem. Ke konci je naše tempo vražedné a v 16:00 si již vychutnáváme západ slunce. Pořizujeme několik fotek a znovu a znovu si vychutnáváme zapadající slunce, jež zabarvuje oblohu každým okamžikem do jiných odstínů. Pod rouškou tmy se vracíme zpět na chatu, kde vaříme čaje, ujídáme ze svých zásob a dohadujeme se, kdy budeme vstávat. Děčínská bouda nás nezklamala ani tento rok, v jídelně je cítit příjemná vůně čerstvě napečených domácích koláčů a všudypřítomná rodinná atmosféra a dobré pivo je samozřejmostí. Večer začínáme u 12° piva a po krátké době podléháme místní specialitě „Borůvkové knedlíky“ se skvělou sladkou nedietní omáčkou. Při objednání obsluhu nerozhodí náš neobvyklý požadavek a ve velmi krátké době rozdělujeme tři obří knedle. Večer je ve znamení společenských her a 14° piva. Verča brzo uléhá, já zůstávám a dělám těm dvěma křena. Bláža se několikrát dožaduje zapůjčení kytary, ale marně, je rozhodnuto, ráno vstáváme v 6:00. 

            Po probuzení starší uplatňují mnohaleté zkušenosti na mladší, kteří tvrdošíjně odmítají vstát. Vaříme čaje a až před sedmou za ranního úsvitu vyrážíme na vrchol. Východ slunce nás zastihne těsně pod vrcholem. Okamžitě nasáváme první sluneční paprsky. Tento magický okamžik netrvá dlouho, hbitě nastavujeme teleobjektivy na obzor, posléze si znovu vychutnáváme ranní rozbřesk. O chvilku později se dozvídám tajnou informaci a musím uznat Blahouši, že hezčí dárek jsi nemohl Renče dát. Po krátkém odpočinku šlapeme dál. Nahoře na hoře určujeme azimut naší cesty a vydáváme se po červené na Špindlerovu boudu. Sestup je jedna velká skluzavka, přestože se celou cestu držíme řetězů, každou chvilku někdo padá, naštěstí ne do údolí. Od Obří boudy postupujeme dál po červené, firnový sníh nám umožňuje rychlý postup, ale jasné teplé počasí nám dělá starosti. V dálce míjíme Luční boudu a dál raději postupujeme po severním svahu směrem ke Špindlerovce. Přesto, že se začínáme propadat, ukazuje se naše rozhodnutí jako správné. Slunko necháváme za kopcem a dál postupujeme po krásném firnu. Obsluha na Špindlerovce nás zklamala, tvrdošíjně odmítá nalít pivko, a tak trochu z donucení usedáme na prosluněnou terasu, kde pojídáme vlastní zásoby a opalujeme se vedle paní v kožichu. Řádně posilněni vyrážíme dál po červené směrem k vyhořelé Petrově boudě, již nespěcháme, čas je perfektní a pomalu se loučíme s hřebenem. U Petrovky odbočujeme na modrou a zastavujeme se u Ptačích kamenů, kde všichni hbitě odhazujeme batožinu a vylézáme na těch pár šutrů. Kocháme se pohledem do údolí, cíl naší dnešní cesty je na dohled. Na Brádlerovu Boudu, dříve Fučíkovu, dorážíme před 15:00. Zůstáváme venku, tělu dopřáváme vitamín E a v dobré náladě se sympatickou dvojicí koštujeme domácí slívku, kterou zapíjíme vychlazenou Plzní. Ubytujeme se (120,- vlastním spacákem a karimatkou) a míříme do krčmy. Polévka i kanec je vynikající, tělu dopřáváme i jiné méně alkoholické pochutiny. Večer je ve stylu regenerace, únava je znát, hrajeme Věž a celkem brzo uléháme. Ráno vyrážíme až před 8:00 směrem na Martinovku a Labskou a Dvoračky. Inverze končí, začínáme se potýkat s nízkou oblačností. U Martinovky odbočujeme na Harrachovu cestu, firnový sníh nám dovoluje přesun po lavinovém svahu. Vlivem malých poryvů se začíná vyjasňovat a na Labskou dorážíme již za téměř jasného počasí. Na Labské upravujeme výstroj a výzbroj, postupujeme dál, mraky útočí ze všech stran, ale slunko nakonec vítězí. Nad Dvoračkama si užíváme poslední sluníčko, dojídáme zásoby a vyrážíme do údolí. Na Dvoračkách padne poslední strategické rozhodnutí, dolů sestupujeme svižně po žluté neb se mi trochu stýská a nutím všechny stihnout autobus v 11:55.  Do Rokytnice dorážíme v 11:40, posledních 5 km zvládáme v rekordním čase a do Prahy přijíždíme po 15:00, kde naše společná cesta končí.