Chlapi sobě

Autor nezveřejněn

Řádně od batohu upocený přijíždím ke kamarádovi, který nasedá na své kolo a vyjíždíme vstříc nejmenovanému kopci. Po několika kilometrech konečně sesedáme a přivážeme kola ke stromu. Vnikáme do lesa a pozvolna stoupáme. Nikdo z nás nespěchá, posloucháme zvuky lesa a brodíme se podzimním listím. Svahy tohoto kopce jsou znatelně strmější, než okolních kopečků. Odkopáváme ze stezky napadané větve a povídáme si o všem, co život přinesl. Konečně vystupujeme z hlubokého lesa a narážíme na první skály. Parťák je má pojmenované svými „pracovními“ názvy, které se mi zamlouvají víc, než strohá čísla v průvodci. Stoupáme stále výš a necháme se laskat sluníčkem. Konečně jsme u masívku, kde se podle průvodce orientujeme. Zjišťuju, že je zde spousta volných linií, ale nejdřív se rozlezeme na stávající cestě od místního klasika. Parťák nastupuje a já už vím, co bude následovat. Sedím opodál v jistící pozici a kámoš shazuje trsy trávy a kamínky dolů, i když pochybuje, že to bude někdo v dalších deseti letech ještě lézt. Prohlížím protisvah a pobrukuju do rytmu hromů, které hrozí za dalším kopcem. Při signálu „jistím“ mě zastihuje pár kapek, a přestože nerušeně nastupuju do cesty, tak tuším, že přijde víc vody. Konečně řádně zahumusen jsem na vrcholu a podáváme si ruce. Pohledem překontrolujeme mraky a slézáme pod nástup dosud nelezené linie. Jen co na sebe nahážu veškeré lezecké vybavení, tak se přižene bouřka v plné síle a proudy deště mě nemilosrdně atakují. Kamarád už sedí pod malým převískem a směje se mi. Nechci si to připustit, ale z lezení už asi nic nebude. A tak si sedám na matroš a lano. Opět nemám co k jídlu, tak se parťák dělí o chleba a sýr. Pozorujeme protější svah, jak je sléván deštěm a povídáme si. Pochvalujeme si, jak se máme dobře. Jsme téměř v suchu, kolem nás jsou cítit skály, lezecký matroš a máme klid od všeho – od ženských, potřeby peněz a politiky. Užívám si tyhle zdánlivě nenapadnutelný okamžiky. Za hodnou chvíli, když už drzé kapky stékají i pod převis, pomalu přestává pršet a sluníčko hřát. A tak balíme věci a po kluzké suti scházíme dolů, přitom prohlížíme další linie a těšíme se na pivo … .