Horám zdar

Broněk Bandas

Konečně jsem po třech letech skončil službu ráno na Nový rok a moc se těšil, jak v Perštejně udělám první zápis roku 2004 do vrcholové knížky. Batoh jsem měl sbalený už dva dny, termosku nachystanou, ale můj parťák - Petr Sailer mohl přijet až na desátou hodinu. Moc mně to nevadilo. Nebyl, či spíše neměl být žádný spěch, protože Párek, každoroční autor "horezdarů" se v mé přítomnosti domluvil s Letošem, dalším z pravidelných novoročních lezců, že udělají pár zápisů na Bořeni a tedy od Perštejna dost daleko. A protože jsem díky amatérským ohňostrůjcům měl docela rušnou noc, krátký, dvouhodinový spánek mě přišel vhod.

Ještě nebylo deset hodin a já už pátral, jestli na Hlavním masivu někdo nevyvíjí nevítané horolezecké aktivity. Klid, ticho, ale - na Věži  ve svahu byly slyšet hlasy. Nakouknul jsem za roh a u nástupu se zrovna navazoval Letoš na lano. Neměl být na Bořni?? "Á, dobré poledne Bróňo, jdeš si zalézt s náma?", vesele na mně volal, "Stejně už nikam spěchat nemusíš"!  Dostal jsem takové neblahé tušení...

Během lezení mi Letoš a Svinčo povyprávěli, jak do Perštejna přijeli v šest ráno, vylezli na Pravý pilíř, jak Svinčo vytáhl vrcholovou knížku a divil se, že tady nikdo neleze, protože poslední zápis je z prvního ledna. Příběh vyvrcholil výstižně komentovaným zjištěním, že zápis je z 1.1. 2004 a udělal ho Párek s Bráchou a Tondou ve tři hodiny ráno za svitu čelovek a reflektoru z vedlejší chaty. Mé mírně nalomené novoroční nadšení ještě víc zchladil Letoš, když mně unaveným, ale stále milým, konverzačním tónem oznámil, že tedy aspoň udělali Hore zdar na Erichův sloup. Aby toho nebylo málo, poslední jiskřičky naděje uhasil Svinčo konstatováním, že víc vrcholovek v Perštejně není.

Co říct? No, že se vlastně nic nestalo. Kolem poledne se pod skalama sešlo víc než deset členů oddílu, lezlo se na Masivu, lezlo se na Skalkách, byla skvělá nálada a pohoda a když jsem se odpoledne vracel domů, říkal jsem si : "To bylo krásné novoroční polezení". Broněk